III.ÚS 2422/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Ryšánka, t. č. Vazební věznice Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 9 To 198/2015, takto:

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2014 sp. zn. 70 Nt 3650/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 9To 473/2014, vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) tr. řádu s tím, že vazba počíná dnem 21. 10. 2014 ve 14:20 hodin.

Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. X rozhodl podle § 71 odst. 1 a § 73b odst. 4 tr. řádu, že u stěžovatele pominul důvod vazby uvedený v § 67 písm. b) tr. řádu.

Městský soud v Brně usnesením ze dne 22. 5. 2015 č. j. 70 Nt 1928/2015-7 rozhodl, že podle § 72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu, podle § 71a tr. řádu se zamítá jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a podle § 73a odst. 2, písm. b) tr. řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se krajský soud nezabýval dostatečně jeho rodinným zázemím, především tím, že jeho sestra "nabídla soudu peněžitou záruku jako náhradu za vazbu ve výši 1 000 000 Kč, kdy je ochotna zastavit svůj dům", přičemž "sama již nic jiného hodnotného nevlastní a její dům je tak pro ni největším majetkem".

Dále krajskému soud vytýká, že soud nevzal v potaz tzv. doktrínu zesílených důvodů, resp. že trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je nezbytnou podmínkou zákonnosti prodlužované vazby, ale po uplynutí určité doby již nepostačuje.

Rozhodující soudy konstatovaly, že v současné fázi trestního řízeni, bez znalosti výsledků znaleckého zkoumání stěžovatele, nelze bez pochybností dospět k závěru, že by nabízená opatření, případně předběžná opatření, byla schopná dostatečně zeslabit důvody vazby na straně stěžovatele tak, aby mohl být propuštěn z vazby na svobodu. Podle stěžovatele se orgány činné v trestním řízení průtahy v opatřování těchto důkazů zpronevěřily zákonnému požadavku, aby se vazební věci projednávaly s největším urychlením (§ 2 odst. 4 tr. řádu).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou a Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.

Ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu, o které jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu] zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však obecné soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak relevantní námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soudy použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu označených ustanovení tr. řádu), k dispozici není.

K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí zaznamenat následující.

Obecné soudy vycházely z přiměřeně odůvodněného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost, kdy se má jednat o závažnou násilnou trestnou činnost s následkem smrti (Městský soud v Brně odkazoval též na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2715/11, III. ÚS 3647/12, II. ÚS 4717/12 a IV. ÚS 773/13).

Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je určující, že obecné soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu relevantních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele, a to včetně otázky, jaká konkrétní výše trestu mu hrozí (10 až 18 let).

Obecné soudy se nedopustily výkladového excesu ani tím, že vzaly v potaz, že ke dni podání návrhu nebyly dodány expertizy z oboru genetika, chemie, trasologie, mechanoskopie, pachová identifikace, dílem analýza dat, psychologie a psychiatrie (doplnění těchto důkazů zařadily do konkrétní časové perspektivy).

I při respektování zásady presumpce neviny tyto argumenty převažují nad stěžovatelovými námitkami.

K výkladu konkrétních skutečností odůvodňujících uvalení vazby ve smyslu § 67 tr. řádu, resp. její další trvání podle § 72 odst. 1 tr. řádu, jak bylo již výše předznamenáno, jsou povolány obecné soudy; ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 tr. řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.

Oproti tomu Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich závěry co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele a právní kvalifikace skutků, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti. Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 tr. řádu).

Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu