III.ÚS 1701/14 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. T. a 2. M. T., zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014 sp. zn. 5 To 392/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. 24 T 56/2008, takto:

Odůvodnění :

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů co do výroků týkajících se ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty - peněžních prostředků na bankovních účtech, jejichž jsou majiteli, neboť jimi mělo být dotčeno jejich právo vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces garantované v jejím článku 36 odst. 1 a 3.

Obvodní soud pro Prahu 7 obviněného J. T. uznal vinným trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů účinném do dne 30. 6. 2008) a odsoudil jej podle § 161 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařadil do věznice s dozorem, a podle § 53 odst. l tr. zákona k peněžitému trestu ve výměře 40 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 54 odst. 3 tr. zákona na dva měsíce.

Soud prvního stupně podle § 101 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) vyslovil zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to: "1/ finančních prostředků ve výši 1 016 345,12 Kč, zajištěných na účtu č. X1, vedeném u spol. Komerční banka, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, majitele účtu M. T. (stěžovatel 1.), 2/ finančních prostředků ve výši 261 572 Kč, zajištěných na účtu č. X2, vedeném u spol. Živnostenská banka, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 858/20, majitele účtu M. T.(stěžovatelka 2.)".

(Obdobně rozhodl též ve vztahu k "finančním prostředkům ve výši 400 000 Kč, konkrétně 68 ks bankovek nominální hodnoty 5 000 Kč a 30 ks bankovek nominální hodnoty 2 000 Kč, zajištěných během domovní prohlídky provedené dne 25. 7. 2006 v místě bydliště odsouzené R. K.".)

Odvolání obviněného J. T., podané proti výroku o vině a trestu, a odvolání stěžovatelů 1. a 2. (zúčastněných osob), podaná proti výroku o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.

Následné dovolání obviněného J. T. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 7 Tdo 769/2014 podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Proti označenému usnesení, jakož i nyní projednávanou ústavní stížností napadeným usnesením podal obviněný ústavní stížnost evidovanou pod sp. zn. I. ÚS 3513/14; řízení o tomto návrhu není skončeno.

Plénum Ústavního soudu usnesením ze dne 10. 6. 2014 rozhodlo ve věci ústavních stížností sp. zn. III. ÚS 1701/14 (řízení bylo zahájeno k návrhu podanému stěžovatelkou 2.) a sp. zn. I. ÚS 1705/14 (návrh podal stěžovatel 1.) tak, že se spojují ke společnému řízení; nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 1701/14.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že k vydání ochranného opatření, jakož i usnesení Policie ČR o zajištění finančních prostředků na bankovních účtech, došlo na základě nezákonné domovní prohlídky, dne 26. 7. 2006 provedené v nájemním domě na adrese Y.

Příkaz k domovní prohlídce byl nedostatečně odůvodněn, chybí označení osoby podezřelé, tj. J. T., chybí cíle prohlídky, ale především absentuje podpis soudkyně, která příkaz údajně vystavila. Příkaz je podepsán, a to nesprávně dle kancelářského a jednacího řádů soudů, pouze úřednicí soudu Brožíkovou. Stěžovatelé tuto argumentaci dále rozšiřují v doplnění ústavní stížnosti, a to srovnáním grafické podoby "paraf" na jednotlivých rozhodnutích. Příkaz, dovozují dále stěžovatelé, nebyl vydán jako neodkladný a neopakovatelný.

Dům byl v rozporu se zákonem a výpisem z katastru nemovitostí označen za rodinný, ač se jedná o objekt bydlení, konkrétně nájemní dům o šesti bytech, přičemž stěžovatelé užívají jen části objektu vymezené nájemními smlouvami (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2227/12 ze dne 14. 11. 2012).

Příkaz k domovní prohlídce, tím méně návrh státního zástupce, neobsahoval odůvodnění, proč by měla být domovní prohlídka provedena i v bytě stěžovatelů, či ve vztahu k nim, resp. jaké věci jsou zde hledány.

Orgány činné v trestním řízení provedením nezákonné domovní prohlídky způsobily podle stěžovatelů nezákonnost všech dalších rozhodnutí, které byly vydány na jejím základě, jestliže získaly povědomost o jejich bankovních účtech z výsledků takové domovní prohlídky.

Stěžovatelé oponují "bagatelizujícímu" konstatování obecných soudů, že při provedení domovní prohlídky byl sice zajištěn výběrný lístek na částku 400 000 Kč, avšak důležitější bylo zdokumentování výběru výpisy z účtu a originálem výběrného dokladu předloženého bankou; dovozují, že bez předmětného lístku by se orgány činné v trestním řízení o inkriminovaném výběru hotovosti nedozvěděly.

Připomínají dále, že Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 konstatoval porušení ústavních práv stěžovatele a judikoval, že domovní prohlídka provedená na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 6. 2006 č. j. 44 Nt 1307/2006-3 byla provedena nezákonně. I přesto, že tuto skutečnost Obvodní soud pro Prahu 7 v průběhu řízení v podstatě dovodil z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 10. 2007 č. j. 6 T 89/2007-99, zcela účelově posuzoval domovní prohlídku provedenou v bytě M. T. za nezákonnou, a v ostatních bytech za zákonnou. Provedení domovní prohlídky však podle jejich názoru nelze takto účelově dělit, protože orgány činné v trestním řízení ji provádí na základě jednoho příkazu k provedení domovní prohlídky, proto domovní prohlídka musí být buď zákonná, nebo nezákonná. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dovodil nezákonnost domovní prohlídky ve výše uvedeném nálezu, pak tato domovní prohlídka musí být nezákonná jako celek, tedy i ve vztahu ke stěžovatelce.

Stěžovatelé poukazují na to, že usnesení policejního orgánu ze dne 24. 8. 2006 č. j. FIPO 100-66/HK-VP-2005, kterým došlo k zajištění předmětných finančních prostředků, doprovázel zcela nepřípustný postup státního zástupce; přestože rozhodl dne 24. 8. 2006 o zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatelů ve smyslu ustanovení § 79a tr. řádu, z nepochopitelných důvodů bylo toto rozhodnutí založeno do trestního spisu až čtyři roky poté, což stěžovatelka považuje za významné pochybení, a Obvodní soud pro Prahu 7 je pouze bagatelizoval odůvodněním, že rozhodnutí bylo vydáno, ale pouze nebylo žurnalizováno. Stěžovatelé považují za nemožné, aby rozhodnutí bylo založeno do trestního spisu až čtyři roky po jeho vydání, a dodávají, že usnesení o zajištění finančních prostředků na účtu banky bylo vydáno i vůči dalším osobám, pročež je nemožné, aby státní zástupce opomněl pouze jedno z více usnesení o zajištění finančních prostředků na účtu banky založit do trestního spisu. Mají tedy za to, že státní zástupce o zajištění finančních prostředků na účtu nerozhodl a učinil tak dodatečně až po čtyřech letech antedatovaným usnesením.

Podle stěžovatelů neobstojí ani závěry obecných soudů stran určení původu jejich finančních prostředků. Konstatování, že J. T. převzal finanční prostředky na úplatky a provize v kauze CETUS, a že vzápětí je rozdělil na bankovní účty svých dětí (stěžovatelů), je pouhým spekulativním tvrzením Obvodního soudu pro Prahu 7 i Městského soudu v Praze; z provedeného dokazování v žádném případě nevyplývá, že by částka ve výši 261 572 Kč pocházela z nepoctivého zdroje, či že by snad byla určena na poskytování úplatků. Bylo povinností orgánů činných v trestním řízení, aby mimo jakoukoli pochybnost prokázaly, že uvedená částka byla určena na úplatky, zatímco rozhodnutí obecných soudů velmi obecně hovoří o tom, že předmětné finanční prostředky byly určeny na úplatky, pročež je odůvodněno jejich zabrání ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Finanční prostředky však výnosem z trestné činnosti nebyly, nebyly získány trestným činem, a proto je nelze zabrat prostřednictvím ochranného opatření.

Stěžovatelé rovněž zpochybňují zákonnost provedení "odposlechu telekomunikačního provozu" výtkou, že odposlechy byly provedeny před zahájením trestního stíhání, předmětné příkazy obsahují podpis občanské zaměstnankyně Obvodního soudu pro Prahu 7 (a nikoli soudce) a odůvodnění příkazů je "nedostatečné a šablonovité".

Ústavní soud především zaznamenává, že v četných rozhodnutích již mnohokrát konstatoval, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy, a není ani orgánem činným v trestním řízení, resp. není povolán k tomu, aby je nahrazoval; pokud postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Dotčený majetek (peněžní prostředky) je majetkem (vlastnictvím) ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy a čl. 11 Listiny, a je nutno tedy zkoumat splnění požadavků stanovených v čl. 1 odst. 1 větě první a odst. 2 Úmluvy a čl. 11 odst. 4 Listiny.

V dané věci však Ústavní soud porušení těchto práv neshledal.

Stran výhrad stěžovatelů, že zajištěné finanční prostředky nejsou výnosem z trestné činnosti, se patří předeslat, že definice pojmu "výnos" je obsažena v čl. 1 písm. a) Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 33/1997 Sb.), a to jako "všechny ekonomické výhody pocházející z trestných činů", tj. jakýchkoli trestných činů, nejen těch právě stíhaných. Již samotné vytváření "černého fondu", určeného pro poskytování úplatků, je možno posoudit jako přípravu nebo pokus (§ 20, § 21 tr. zákoníku) trestného činu podplácení, jež jsou formami trestného činu (§ 111 tr. zákoníku) a také pojem "ekonomické výhody" lze vztáhnout časově nejen na období po spáchání podplácení, nýbrž již na období přípravy nebo pokusu tohoto trestného činu. Vyslovení zabrání věci bylo možno opřít i o důvod uvedený v ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jestliže "hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu", tj. k uplácení v budoucnosti.

I kdyby (eventuálně) bylo zjištěno, že některý důkaz byl získán nezákonným, nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlédnout (srov. též analogicky § 89 odst. 3 tr. řádu). Je-li však pachatelova vina spolehlivě prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání opřít odsuzující rozsudek o tyto další důkazy; jinak řečeno, výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je např. doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), jejíž aplikovatelnost je sama o sobě sporná, nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení; nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny. Existence nezákonného důkazu je samozřejmě krajně nežádoucí a neměla by být přehlédnuta ani při ústavněprávním přezkumu - mohla by např. být důvodem k vyvození kárné, disciplinární či obdobné odpovědnosti dotčených úředních osob nebo k majetkovému odškodnění postižených. V dané trestní věci je důkazní situace taková, že odsuzující rozsudek se opírá též o komplex jiných důkazů, a argument stěžovatelů, že bez předmětného "lístku" by se orgány činné v trestním řízení o inkriminovaném výběru nedozvěděly, postrádá ústavněprávní relevanci; je evidentní, že údaj o předmětném výběru byl orgánům činným v trestním řízení dostupný též z dalších důkazních pramenů, z dokladu zajištěného při domovní prohlídce kauzálně neodvozených.

K tomu, co uvedl zejména Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší soud ústavněprávně akceptovatelně dodal, že namítané nedostatky v obsahu listin týkajících se nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nejsou s to zvrátit závěr, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl nařízen způsobem a za podmínek, které stanoví zákon. Soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, jestliže z hlediska předpokladů použitelnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a domovní prohlídky usoudily, že tyto úkony lze akceptovat jako podklad skutkových zjištění. Rozhodující soudy, zejména pak Městský soud v Praze, zaznamenaly dílčí nedostatky v obsahu listin týkajících se nařízení odposlechu, záznamu telekomunikačního provozu a nařízení domovní prohlídky, a v souladu s jejich skutečným významem hodnotily tyto nedostatky jako nepodstatné, tj. bez vlivu na důkazní použitelnost posuzovaných úkonů. Úvahy stěžovatelů ohledně autorizace rozhodnutí (včetně grafické podoby "paraf") jsou je povýtce spekulativní a ústavněprávní roviny nedosahují rovněž.

Označení nemovitosti nekoliduje se stěžovateli připomínanou judikaturou Ústavního soudu, přičemž obecné soudy z nosných důvodů citovaných nálezů vyvodily adekvátní závěry a část důkazů opatřených v rámci domovní prohlídky za procesně nepoužitelné vskutku považovaly; v této souvislosti dlužno konstatovat, že Ústavní soud kupř. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2831/11 ze dne 11. 1. 2012 neshledal ústavněprávní deficit v případě domovní prohlídky u stěžovatele, který "není podezřelý".

Ohledně námitky, že příkaz obsahuje nedostatečné odůvodnění, proč má být prohlídka provedena, stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle § 78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle § 85 odst. 3 ve spojení s § 79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností, a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."

Jestliže stěžovatelé vytýkali, že k označeným úkonům došlo před zahájením trestního stíhání, pak není důvod považovat za protiústavní exces závěr obecných soudů, že se tak stalo za splnění podmínek neodkladnosti těchto úkonů podle § 160 odst. 4 tr. řádu, neboť bylo třeba blíže ověřit a konkretizovat podezření vyplývající z jiného podnětu a dosáhnout takové míry důvodnosti podezření, která již odůvodňuje zahájení trestního stíhání. Na materiální opodstatněnosti toho, aby úkony provedené před zahájením trestního stíhání byly považovány za neodkladné, nic nemění namítaný formální nedostatek výslovného údaje o neodkladnosti v příslušných listinách. Namítají-li stěžovatelé, že Obvodní soud pro Prahu 7 v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce nepoukázal výslovně na ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu, pak přehlížejí, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008, N 147/50 SbNU 297, nabývá ústavněprávní rozměr až takový deficit, kdy "neodkladnost" úkonu "není (ani interpretací) jakkoli seznatelná" z odůvodnění příkazu, "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu"; v posuzované věci však důvody pro uvedený procesní postup (situované zejména v rovině koordinace vyšetřování) z předmětného příkazu vyplývají dostatečně, stejně jako z podnětu k podání návrhu na provedení domovní prohlídky a návrhu samotného.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů.

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Na úplný závěr lze dodat, že rozhodnutí o nyní projednávané ústavní stížnosti výsledek řízení ve věci sp. zn. I. ÚS 3513/14 nepredisponuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu