I.ÚS 2164/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené JUDr. Janem Holubem, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015 č. j. 32 Co 503/2014-1088, takto:

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života dle článku 10 odst. 2 Listiny a právo pečovat o svou nezletilou dceru a právo nezletilé dcery na rodičovskou péči dle článku 32 odst. 4 Listiny.

2. Dcera stěžovatelky byla na základě rozsudku Okresního soudu v Kladně, který nabyl právní moc dne 2. 2. 2013, svěřena do péče otce. Okresní soud následně schválil dohodu rodičů o styku stěžovatelky s nezletilou. Stěžovatelka se návrhem k okresnímu soudu ze dne 28. 5. 2014 domáhala rozšíření styku se svou nezletilou dcerou tak, že se navrhovaná míra rozšíření blížila střídavé péči obou rodičů o nezletilou. Dále navrhovala, aby nebyla otci povinna přispívat na výživu nezletilé. Okresní soud stěžovatelce vyhověl jen ohledně rozšíření styku s nezletilou o Vánocích a letních prázdninách, ve zbytku návrh zamítl. Rozsudek soud odůvodnil zejména tím, že od schválení dohody rodičů nedošlo k takové změně, která by odůvodňovala rozšíření styku matky s nezletilou ve větším rozsahu, než jak bylo soudem rozhodnuto. Poukázal na to, že důvodem pro svěření nezletilé do péče otce bylo hodnocení osobnosti stěžovatelky, neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že není schopná zajistit nezletilé mimo materiální zázemí adekvátní citové zázemí a výchovu. Dále z výpovědi stěžovatelky, pohovoru s nezletilou a odborné zprávy vyplynulo, že se stěžovatelka snaží ovlivnit názory nezletilé na její péči a zejména pokračuje ve snaze negativně ovlivnit vztah nezletilé k otci a jeho partnerce. Stěžejním pro rozhodnutí soudu bylo tedy to, zda u stěžovatelky došlo k žádoucí změně osobnostního založení, tedy že nezletilá nebude vystavena reálnému nebezpečí negativní manipulace vůči otci a dalším členům rodiny. Soud dospěl k závěru, že uplynula příliš krátká doba, po kterou stěžovatelka navštěvuje psychoterapii, aby došlo ke změně přístupu stěžovatelky. Své rozhodnutí rozšířit částečně styk s matkou o Vánocích a prázdninách odůvodnil zájmem nezletilé, ze stejného důvodu odmítl střídavou péči obou rodičů, také kvůli požadavku na stálost výchovného prostředí nezletilé.

3. V odvolacím řízení stěžovatelka svůj původní návrh na rozšíření styku upravila a navrhovala určení styku tak, že matka je oprávněna se s nezletilou stýkat v každém sudém týdnu od čtvrtka od 18:00 do neděle do 18:00 a v každém lichém týdnu od úterý od 17:30 do čtvrtka do 8:00. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a zaměnil pouze sudý a lichý termín při určení termínů běžného styku. Soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že taková změna poměrů, v důsledku které by bylo namístě nově upravit běžný styk stěžovatelky s nezletilou, dosud nenastala. Stejné rozhodnutí soudu navrhoval také kolizní opatrovník, který vyzvedl zejména to, že se situace stabilizovala, nezletilá si navykla na určitý režim, a proto by nebylo vhodné opět měnit rozsah styku. Další navržené důkazy rodičů soud neprovedl, protože je považoval za nadbytečné, neboť potřebné skutečnosti byly dostatečně prokázány.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Praze napadla ústavní stížností. Za zásah do práva na spravedlivý proces považuje to, že obecné soudy presumovaly, že stávající rozsah styku stěžovatelky s nezletilou je vhodné řešení, a že bylo na stěžovatelce, aby toto vyvrátila. Tento procesní postup jde proti smyslu zákonné úpravy a ustálené judikatuře Ústavního soudu, protože je třeba vycházet z toho, že nejlepším zájmem nezletilého dítěte je, aby mělo co nejširší styk s oběma rodiči. Pokud se při rozhodování mají soudy od této zásady odchýlit, je nutné tuto potřebu prokázat, přičemž důkazní břemeno neleží na tom z rodičů, který se domáhá rovnoměrného rozložení péče, ze kterého je třeba vyjít. Tím, že soudy vyšly z toho, že důkazní břemeno je na matce, a kromě toho odmítly provést důkazní návrhy matky, zásadním způsobem zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces.

5. Napadené rozhodnutí představuje zásah do práv stěžovatelky také proto, že zdánlivě konkrétní odůvodnění rozsudku může být pro svou obecnou povahu použito i kdykoli v budoucnu. Kdyby argumentace obecných soudů byla v kombinaci s tím, že odmítly provést navrhovaný znalecký posudek, vzata doslovně, mohly by soudy v případných dalších řízeních na základě sebemenšího výchovného pochybení stěžovatelky konstatovat, že na její straně nedošlo k dostatečné změně a její výchova je pro nezletilou závadná.

6. V žádné fázi opatrovnického řízení nebylo postaveno najisto, jaká kritéria musí stěžovatelka splnit, aby mohl být její styk s nezletilou rozšířen, a není tedy zřejmé, jaká změna poměrů na straně stěžovatelky má nastat. Napadené rozhodnutí je tak podle stěžovatelky v rozporu s článkem 3 Úmluvy o právech dítěte. Přitom stěžovatelka od podzimu 2013 absolvuje psychoterapii, tak jak jí bylo doporučeno, a má tedy legitimní očekávání, že když se odborné péči úspěšně podrobí, bude její styk s dcerou rozšířen. V řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku nebylo odborně zkoumáno, zda odborná péče měla či neměla na matku vliv. Toto představuje podle stěžovatelky procesní pochybení, které dosahuje intenzity zásahu do základních práv.

7. Krajský soud dále zasáhl do práv stěžovatelky a nezletilé, neboť nepřihlédl k vyjádření přání nezletilé, aby styk se stěžovatelkou byl častější. Nelze mít za to, že by nezletilá měla na mysli rozšíření styku v řádu jednotek dní několikrát za rok, a proto nelze mít za to, že by obecné soudy vyjádření nezletilé přiznaly jakoukoliv relevanci, což ostatně vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku, kde otázka vůle nezletilé jako důvod pro rozhodnutí soudu zcela absentuje. Zájem nezletilé, který musí být vždy prioritním hlediskem při rozhodování o péči, nebyl podle stěžovatelky dostatečně akcentován. Soudy nezkoumaly v dostatečné míře to, zda trvají důvody pro omezení styku, dále nezohlednily přání nezletilé a nevzaly v úvahu, že má ke stěžovatelce zjevně hluboký citový vztah.

III. Hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle článku 87 Ústavy České republiky, jeho úkolem proto není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů z hlediska zákonnosti. Ústavnímu soudu ovšem náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a v rámci toho uvážit, zda řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé.

9. Stěžovatelka namítá, že obecný soud místo toho, aby prokázal potřebu odchýlit se od zásady co nejširšího styku dítěte s oběma rodiči, presumoval, že stávající rozsah styku je vhodné řešení, a přenesl důkazní břemeno na stěžovatelku. Kromě toho odmítl provést důkazní návrh stěžovatelky na opětovné posouzení jejích výchovných možností a schopností znaleckým posudkem. Odvolací soud však v napadeném rozsudku návrhy provedení dalších důkazů reflektoval s tím, že je považuje za nadbytečné, protože zásadní skutečnosti byly v řízení prokázány. U druhé námitky je pak potřeba vycházet z toho, že pro změnu rozsahu styku nezletilé se stěžovatelkou, který byl určen na základě dohody rodičů, je nutné prokázat změnu poměrů, která by odůvodňovala jiný rozsah styku. Krajský soud přezkoumatelným a ústavně konformním postupem shledal, že taková situace nenastala. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v tomto případě nedošlo k zásahu do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

10. Ústavní soud se ve své obsáhlé judikatuře týkající se péče o děti po rozchodu rodičů věnoval i problematice svěření či nesvěření dítěte do střídavé péče obou rodičů za situace, kdy již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly, či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014). Situace, kdy jeden z rodičů žádá o rozšíření styku s dítětem nad dohodnutou míru, je v mnoha ohledech obdobná. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, i pokud je péče o děti po rozchodu vyřešena dohodou rodičů, tak následná změna podléhá stejnému režimu, jako když je o péči o dítě rozhodnuto soudem, a je tedy vyžadována "zásadní změna poměrů" [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 14/2000 ze dne 9. 3. 2000 (U 5/17 SbNU 367)].

11. Povinností všech orgánů rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte, tak jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o svěření dítěte do péče vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 body 18-19).

12. Rozšíření styku rodiče s dítětem je nutné posuzovat z hlediska výše zmíněných kritérií i v případě, kdy se nejedná o střídavou péči. Ústavní soud prizmatem těchto kritérií přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru, že krajský soud vzal tyto požadavky při svém rozhodování do úvahy a konfrontoval je se skutkovými okolnostmi případu. Rozsudek vycházel z odborných názorů kolizního opatrovníka a lékaře stěžovatelky a kladl důraz na nejlepší zájem dítěte.

13. Obecně platí, že nejlepším zájmem dítěte je to, aby mělo co nejširší styk s oběma rodiči. Výbor pro práva dítěte zdůraznil v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2003, CRC/C/GC/14), že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" (Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte, bod 67). S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, bod 26)]. V žádném případě to však neplatí vždy. V posuzovaném případě byla výchozí pozice styku s rodiči posunuta směrem k otci, protože stěžovatelka měla sníženou schopnost zajistit adekvátní citové zázemí a výchovu. Soudy potřebu se takto odchýlit od obecné zásady zdůvodnily již v rozhodnutí o svěření do péče a v napadeném rozsudku soud pouze došel k závěru, že nenastala taková změna okolností, která by odůvodňovala posun v rozsahu styku směrem ke stěžovatelce.

14. Z napadeného rozsudku jasně vyplývá, že nejde o definitivní rozhodnutí, protože je zatím příliš brzy posoudit, jestli funguje psychoterapie, kterou se stěžovatelka rozhodla podstoupit. Stejně tak kolizní opatrovník poukazoval na to, že od poslední úpravy styku uběhla krátká doba, a proto není vhodné ji teď opět měnit. Ústavní soud se již dříve vyjádřil souhlasně, že stálost výchovného prostředí pro děti je důležitou hodnotou, kterou je třeba chránit. Stabilita výchovného prostředí však není abstraktní princip, který by byl hoden ochrany sám o sobě, ale má být chráněn pouze v souvislosti s tím, zda skutečně je v nejlepším zájmu dítěte. Vždy je tak třeba zvážit, zda v konkrétních okolnostech případu je zájem na stálosti výchovného prostředí, jako součást nejlepšího zájmu dítěte, schopen převážit nad zájmy stěžovatele na větší styk s dětmi. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly a na základě zjištěného skutkového stavu došly k závěru, že stabilita výchovného prostředí je v nejlepším zájmu nezletilé a že nedošlo k zásadní změně poměrů, kvůli které by měl být rozsah styku změněn. V případě vážné změny okolností ale není vyloučeno, že se rozsah styku stěžovatelky s nezletilou v budoucnu změní.

15. Se stěžovatelkou nelze souhlasit v tom, že soud nepřikládal přání nezletilé, která se vyjádřila v tom smyslu, že by chtěla se stěžovatelkou trávit více času, žádnou relevanci. Soud prvního stupně na základě tohoto vyjádření došel k závěru, že je vhodné rozšířit dosud poměrně široký styk se stěžovatelkou o vánočních a letních prázdninách. Na základě toho, že soud považoval za prokázané, že se stěžovatelka snaží ovlivnit názory nezletilé na její péči a pokračuje ve snaze negativně ovlivnit vztah nezletilé k otci a jeho partnerce, pak rozhodl, že další rozšíření styku už by nebylo v nejlepším zájmu nezletilé. Tento postup krajského soudu je v souladu s požadavky plynoucími z judikatury Ústavního soudu.

16. Ústavní soud uzavírá s tím, že napadeným rozsudkem krajského soudu nebylo zasaženo do práva stěžovatelky na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života dle článku 10 odst. 2 Listiny a práva na rodičovskou péči dle článku 32 odst. 4 Listiny.

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu