II.ÚS 1398/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Vodičky a Jarmily Vodičkové, zastoupených Mgr. Petrem Knittlem, advokátem se sídlem Sokolská třída 871/6, Ostrava-Moravská Ostrava, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Okresním soudem v Ostravě dne 12. 3. 2015 č. j. 0 Nt 15026/2015-10, za účasti Okresního soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného příkazu k domovní prohlídce. Dále též požadují, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky porušovat základní práva stěžovatelů.

2. Důvodnost nařízení předmětné domovní prohlídky v domě, jehož majiteli jsou stěžovatelé, Okresní soud v Ostravě spatřoval ve skutečnosti, že by se zde mohly nacházet účetní evidence společnosti CS Data, s. r. o., jež by mohly dosvědčit, zda skutečně došlo alespoň k částečnému zmaření uspokojení věřitele ze strany této společnosti, jejíž bývalou jednatelkou je podezřelá, jež má v inkriminované nemovitosti trvalé bydliště. Dle soudu totiž existuje důvodné podezření, že tato osoba (spolu s dalším podezřelým) úmyslně znemožnila insolvenční správkyni přístup k účetnictví dotčené společnosti, čímž znemožňuje zajištění pohledávek, závazků a majetku společnosti a tím maří průběh insolvenčního řízení. Zároveň se na daném pozemku měla nacházet vozidla vyvedená z majetku této společnosti, jež jsou jednak prostředkem ke spáchání trestného činu poškození věřitele, a musí být rovněž podrobena znaleckému zkoumání k objektivizaci jejich hodnoty k datu spáchání prověřované trestné činnosti.

3. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatelů porušilo jejich právo na domovní svobodu a nedotknutelnost obydlí zaručené čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatelé spatřují v prvé řadě ve skutečnosti, že oni sami nejsou osobami podezřelými a s šetřenou trestní věcí (ani s dotčenou obchodní společností) nemají nic společného. Dále namítají, že ze skutečností, ze kterých vycházel okresní soud při svém rozhodování, nijak nevyplývalo, na základě čeho se orgány činné v trestním řízení domnívaly, že se hledané účetnictví bude nacházet právě v obydlí stěžovatelů. K domovní prohlídce prý došlo čistě na základě ničím nepodložených spekulativních domněnek, kdy není ani postaveno najisto, že ke spáchání uvedených trestných činů vůbec došlo. Důvod pro tento postup dle jejich názoru zjevně leží v hospodářské situaci dotčené obchodní společnosti, resp. ve stavu její insolvence, kdy nalezení účetnictví by mělo v prvé řadě majetkový význam pro její věřitele a insolvenční správkyni. Stěžovatelé však nevidí důvod, proč by měla být jejich domovní svoboda krácena ve prospěch majetkových zájmů těchto věřitelů a insolvenční správkyně. Stěžovatelé dále namítají, že vymezení hledaných věcí je značně obecné a neurčité, z čehož vyvozují, že orgány činné v trestním řízení samy nevěděly, co mají hledat. V příkazu rovněž postrádají řádné zdůvodnění, že provedení domovní prohlídky je neodkladným nebo neopakovatelným úkonem. S poukazem na zásadu zdrženlivosti a přiměřenosti dále namítají, že policejní orgány se nijak nepokusily opatřit věci jiným způsobem, např. příkazem k vydání věcí vůči jednomu z podezřelých, který měl účetnictví naposledy v dispozici.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal (ostatně stejně jako v ústavní stížnosti napadající příkaz k domovní prohlídce vydaný pod totožnou spisovou značkou, kdy i argumenty stěžovatelky předestřené před Ústavním soudem v tomto případě byly do značné míry totožné s argumenty stěžovatelů nyní projednávané ústavní stížnosti - srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1389/15 ze dne 21. 7. 2015), neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z: www.nalus.usoud.cz).

7. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263)].

8. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že příkaz domovní prohlídce byl vydán v souladu se zákonem a byl též odůvodněn v souladu s ústavními požadavky na něj kladenými. Zastávají-li stěžovatelé názor opačný, nelze jim přisvědčit. Ze samotného požadavku odůvodněnosti příkazu není totiž možné vyvozovat nutnost podrobného výčtu jednotlivých poznatků, jež policejní orgán, resp. soud vedou k přesvědčení o nezbytnosti provedení prohlídky, neboť sdělení takových poznatků, popř. jejich zdroje, by mohlo zmařit další prověřování. Z hlediska proporcionality mezi požadavkem ochrany práv občanů v trestním řízení a požadavkem účinného boje s kriminalitou lze mít za dostačující, je-li v dané fázi řízení s podrobnějšími důvody prohlídky seznámen soud, zatímco samotný příkaz k domovní prohlídce může obsahovat toliko shrnutí podstaty podezření na páchání konkrétní trestné činnosti a z něj vyplývající smysl prohlídky (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2135/11 ze dne 15. 12. 2011). V daném směru napadený příkaz obstojí, neboť z něj vyplývá, že předmětná domovní prohlídka byla nařízena v souvislosti s konkrétní prověřovanou trestnou činností podezřelých osob, jíž se tyto osoby měly dopustit jednáním blíže vymezeným v příkazu k domovní prohlídce, a je v něm s odkazem na konkrétní okolnosti poukázáno i na jistou míru provázanosti jednání podezřelých osob a obydlí stěžovatelů.

9. Pokud stěžovatelé v této souvislosti namítají, že příkaz byl vydán ve věci podezřelých, s nimiž nemají nic společného, je nutno uvést, že samotné zapojení stěžovatelů do prověřované trestné činnosti není něčím, co by ovlivňovalo, zda v jejich obydlí může či nemůže být domovní prohlídka provedena. Existuje-li totiž předpoklad, že v předmětných prostorách jsou věci důležité pro trestní řízení, může být nařízena prohlídka, aniž by taková osoba měla k trestnímu řízení přímý vztah (viz ustanovení § 82 odst. 1 a 2 trestního řádu). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného příkazu, uvedený předpoklad byl v posuzované věci dán, přičemž je podrobně popsáno, na základě jakých skutečností soud k takovému zjištění dospěl.

10. Ohledně námitky, že napadený příkaz neobsahuje dostatečný popis hledaných věcí, Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008), podle níž v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám nelze s ohledem na podstatu věci vyžadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci v příkazu označeny alespoň rámcově uvedením určitých kategorií a následně jsou konkretizovány v pořízených protokolech dle ustanovení § 85 odst. 3 trestního řádu. I v tomto ohledu napadený příkaz obstojí, neboť popis hledaných věcí (vozidel vyvedených z majetku dotčené obchodní společnosti, které jsou prostředkem ke spáchání trestného činu poškození věřitele, údajně odcizené účetní evidence této společnosti, související s přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení) obsažený v příkazu je dostatečně konkrétní.

11. Pokud stěžovatelé namítají, že provedená domovní prohlídka nemohla být pojímána za neodkladný úkon, připomíná Ústavní soud svoji ustálenou judikaturu, dle níž neodkladnost tohoto úkonu musí být z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, především seznatelná [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297)]. Tyto důvody neodkladnosti, spočívající zejména v nebezpečí znehodnocení a zničení důkazů významných z hlediska prověřované trestní věci, napadený příkaz alespoň ve stručnosti obsahuje.

12. Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecného soudu při vydání příkazů k dotčené domovní prohlídce, jakož i v navazujícím postupu orgánů činných v trestním řízení, žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny, které by svědčily o porušení tvrzených základních práv stěžovatelů.

13. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015


Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu