I.ÚS 2339/15 #1

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky K + K General Corporation, s.r.o., se sídlem Charvátská 569/16, Ostrava - Výškovice, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2015 č. j. 8 Cmo 133/2015-156 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2015 č. j. 42 Cm 65/2013-142, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, kterými mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo zastaveno řízení o vzájemném návrhu stěžovatelky coby žalované, aby jí byl žalobce povinen zaplatit částku 579.282,07 EUR, neboť stěžovatelka na výzvu nezaplatila soudní poplatek, přestože jí nebylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Stěžovatelka napadená rozhodnutí rozporuje s tím, že soudní poplatek v odpovídající (omezené) výši zaplatila, a to poté, co podala návrh na částečné zpětvzetí vzájemného návrhu, byť nevyčkala rozhodnutí soudu o částečném zastavení řízení o vzájemném návrhu v důsledku jeho zpětvzetí a nové výzvy k zaplacení soudního poplatku.

2. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

3. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

4. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. V nyní projednávaném případě byla stěžovatelka v napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci v souladu s občanským soudním řádem poučena o možnosti podání dovolání proti danému rozhodnutí. Této možnosti ovšem stěžovatelka, jak sama uvedla v doplnění ústavní stížnosti a jak je též patrné z veřejně přístupné databáze informací o průběhu soudních řízení (služba infoSoud dostupná na http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp), nevyužila. Proto je třeba uzavřít, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a podaná ústavní stížnost je tudíž nepřípustná ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu.

5. Stěžovatelka se nicméně domnívá, že v jejím případě jsou splněny podmínky § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo. Stěžovatelka uvádí, že podání dovolání by znamenalo další odklad meritorního vyřešení pro stěžovatelku zásadního sporu. Navíc k porušení jejích procesních práv v řízení před obecnými soudy mělo dojít v důsledku organizace pracovní činnosti v rámci soudní soustavy a podle stěžovatelky se zde jedná o systémový nedostatek v komunikaci dotčených soudů prvního a druhého stupně.

6. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - coby výjimku z obecného principu - je třeba vykládat restriktivně [srov. již nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. K aplikaci tohoto ustanovení je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325)] anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [viz nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283)], respektive je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [nález sp. zn. I. ÚS 322/96 ze dne 14. 10. 1997 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999 (N 31/13 SbNU 221)].

7. Z výše uvedeného je zřejmé, že nyní projednávaný případ stěžovatelky nepředstavuje ani jednu ze zmíněných situací, kdy lze o aplikaci výjimky z principu subsidiarity Ústavní stížnosti uvažovat. Ta rozhodně nemůže být odůvodněna skutečností, že podáním mimořádného opravného prostředku by došlo k oddálení meritorního rozhodnutí věci, a rovněž Ústavní soud v postupu obecných soudů ve stěžovatelčině věci nespatřuje žádný systémový nedostatek se závažnými dopady na soudní řízení či procesní práva účastníků řízení (stěžovatelky). Ústavní soud tak na rozdíl od stěžovatelky neshledává, že by její ústavní stížnost, brojící proti zastavení řízení o vzájemném návrhu v důsledku nezaplacení stanoveného soudního poplatku, byla způsobilá svým významem jakkoli, natožpak podstatně, přesáhnout vlastní zájmy stěžovatelky.

8. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou ve smyslu § 75 téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2015


Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka