II.ÚS 705/14 #1 — Výpověď z důvodu nesplnění kvalifikačních předpokladů pro výkon práce

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 705/14 ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Samšiňáka, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem Horní Lán 1328/6, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 11. 2012 č. j. 29 Co 529/2010-437 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 875/2013-469 o neplatnost výpovědi z pracovního poměru.

Odůvodnění

I.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou dne 14. 7. 2010 částečným rozsudkem č. j. 11 C 1/97-372 rozhodl tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným (Povodí Labe, státní podnik) stěžovateli dopisem ze dne 15. 10. 1996 podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce") je neplatná.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 12. 5. 2011 (č. j. 29 Co 529/2010-396) rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2854/2011 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozhodnutím č. j. 29 Co 529/2010-437 dne 8. 11. 2012 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným stěžovateli dopisem ze dne 15. 10. 1996 je neplatná, zamítl.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 12. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 875/2013-469 rozhodl tak, že dovolání stěžovatele odmítl.

Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že spor mezi stěžovatelem a žalovaným probíhá již od roku 1997. Soudy se nejprve zabývaly otázkou členství stěžovatele ve výboru odborové organizace a platností výpovědi, která byla stěžovateli dána dne 8. 10. 1996. V těchto otázkách nakonec dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal, že byl platně zvolen za člena výboru základní organizace odborového svazu a že výpověď ze dne 8. 10. 1996 byla neplatná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1999 č. j. 21 Cdo 1375/98-86, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004 č. j. 21 Cdo 1411/2003-269 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007 č. j. 21 Cdo 194/2006-321).


II.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako jeho právo dle čl. 26 odst. 2 Listiny.

Za zásadní problém stěžovatel považuje skutečnost, že obecné soudy v jeho věci nepostupovaly v intencích platného práva a použily právní předpis, který podle stěžovatele na danou problematiku naprosto nedopadá, resp. předpis, který podle něj nikdy nestanovoval obecně závazným způsobem kvalifikační předpoklady pro výkon funkce hrázného a měl dopad pouze do sféry odměňování. Stěžovatel dále namítá, že tento předpis navíc pozbyl účinnosti v roce 1992, a tedy i z toho důvodu na výpověď v roce 1996 nemohl být použit. Předpisem je přitom myšlen kvalifikační katalog dělnických povolání vodního hospodářství vydaný Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR dne 1. 9. 1986 pod č. j. 43 359/OEVH/86 (dále také jen "katalog").

Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 875/2013-469 o odmítnutí dovolání považuje stěžovatel za naprosto zmatečné, neboť přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu podle něj nikde nehovoří o tom, že by zaměstnavatel měl ve vnitřních předpisech odkaz na uvedený "katalog", a že by se tak jednalo o vnitropodnikově vyžadovanou kvalifikaci. V tomto směru je podle stěžovatele zcela nepřípadný i odkaz na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 2854/2011, kde se taktéž nic o předpokladu stanoveném uvnitř zaměstnavatele neuvádí. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele řízení zatížil zásadní vadou, kdy jím provedená právní úvaha je v extrémním nesouladu s výsledky dokazování. Stěžovatel také upozorňuje, že ostatní jeho argumenty navíc Nejvyšší soud zcela opomenul.

Stěžovatel uzavírá, že po něm tak ve výsledku bylo požadováno splnění podmínek pro výkon práce, které nestanovil žádný právní předpis a které ani nebyly stanoveny zaměstnavatelem a vyžadovány zaměstnavatelem.

III.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a přezkoumal postup obecných soudů. Při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.


IV.

Ústavní soud se nejprve rozhodl pro přehlednost přistoupit k rekapitulaci rozhodnutí podstatných pro posouzení ústavní stížnosti.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. 7. 2010 č. j. 11 C 1/97-372 vyplývá, že stěžovatel pracoval u žalovaného od roku 1967 jako řidič traktoru. V témže roce způsobil havárii traktoru a svým zaviněním tak zaměstnavateli škodu. Vzhledem k tomu, že tuto funkci nemohl dále vykonávat, byl v roce 1972 na základě lékařského doporučení přeřazen do funkce hrázného na přehradě Harcov, a to dočasně, přičemž doba přeřazení nebyla nijak specifikována. Na základě tohoto rozhodnutí byl vypracován dokument o mzdovém zařazení stěžovatele, ze kterého plyne, že byl zařazen na funkci hrázného a že je vyučen v oboru mechanizátor-opravář. V roce 1992 byla se stěžovatelem podepsána dohoda o změně pracovní smlouvy na funkci vedoucí hrázný. Dle vyjádření žalovaného se u stěžovatele později projevila kvalifikační nezpůsobilost, neboť měl jednak neřešitelné konflikty se zaměstnanci a dopustil se také vykácení zdravých stromů na cizím pozemku, což bylo v rámci přestupkového řízení posouzeno jako přestupek.

Podle podnikové kolektivní smlouvy ze dne 23. 6. 1992, bodu IX, se odměňování zaměstnanců řídí zákonem č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, a dalšími mzdovými předpisy organizace. Základem systému odměňování je tarifní systém, který se skládá z katalogu povolání a funkcí Povodí Labe. Ministerstvo vodního a lesního hospodářství vydalo 31. 8. 1973 kvalifikační katalog dělnických povolání vodního hospodářství pod č. j. 216 76/4006/0E/73 jako závazný podklad pro rozlišování složitosti, odpovědnosti a namáhavosti dělnických pracovních činností, který zároveň stanoví základní kvalifikační předpoklady pro výkon pracovní činnosti. Pro funkci hrázný-jezný jsou stanoveny kvalifikační požadavky - vyučení v tříletém učebním oboru "vodař" včetně doplňujícího vzdělání. Stejné kvalifikační požadavky pak stanovil i kvalifikační katalog z 1. 9. 1986 č. j. 43 359/OEVH/86.

Dne 15. 10. 1996 dal žalovaný stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce z toho důvodu, že nesplňuje předpoklady stanovené kvalifikačním katalogem organizací povodí pro výkon sjednané práce. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel sice splňuje požadovanou praxi, ale potřebné vzdělání nikoliv, neboť je vyučen v oboru opravář zemědělských strojů a na základě úrovně vzdělání již dále nemůže být zaměstnáván ve funkci vedoucího hrázného. Nabízené místo vodohospodářského dělníka provozního střediska stěžovatel odmítl vykonávat.

Okresní soud ve věci rozhodl tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným (Povodí Labe, státní podnik) stěžovateli dne 15. 10. 1996 podle § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce je neplatná. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce nesplňoval kvalifikační předpoklady stanovené odvětvovými katalogy pro funkci hrázného, tedy "logicky ani pro vyšší funkci vedoucího hrázného", neboť předepsané vzdělání - vyučení v oboru "vodař" nesplnil, a i když to tvrdil, nijak neprokázal, že by obor vystudoval. Zároveň však okresní soud dovodil, že ze strany zaměstnavatele došlo ke zneužití výpovědi v rozporu s § 7 odst. 2 zákoníku práce, podle kterého nikdo nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z pracovního poměru zneužít na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 12. 5. 2011 (č. j. 29 Co 529/2010-396) rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel nesplňoval kvalifikační předpoklady stanovené odvětvovými katalogy pro funkci hrázného, neboť nebylo prokázáno, že by byl vyučen v oboru "vodař". Podle názoru odvolacího soudu je však třeba připustit, že "vzdělání žalobce pro výkon funkce hrázného bylo nahraditelné příslušným odborným školením a následnou kvalifikační zkouškou a dále bylo též nahraditelné praxí". Odvolací soud proto uzavřel, že okolnost, že stěžovatel nebyl vyučen v oboru "vodař", již v době výpovědi z pracovního poměru "nepředstavovala nedostatek kvalifikace, který by žalobci bránil ve výkonu funkce hrázného", a že proto žalovaný nebyl oprávněn dát stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2854/2011 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jelikož odvolací soud příslušnou právní otázku posoudil jinak, než jak je řešena v ustálené judikatuře soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Se závěry učiněnými krajským soudem se dovolací soud neztotožnil, protože dle jeho názoru odporují ustálené judikatuře.

V odůvodnění rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce, je dle dovolacího soudu důvod výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce naplněn bez dalšího. Nesplňování stanovených předpokladů pro výkon sjednané práce nebo požadavků, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce zaměstnance, přitom nemusí být časově omezeno. Výpovědní důvod tu může být dán delší dobu, než se zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit; musí však trvat ještě v době, kdy byla výpověď z pracovního poměru podána. Není tedy podstatné, jak dlouhou dobu trvá stav, kdy je dán důvod výpovědi, aniž se zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit; rozhodující je, že tento stav trvá v době, kdy byla výpověď z pracovního poměru zaměstnanci dána.

Dovolací soud dále dovodil, že právním předpisem, který v době, kdy byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru, stanovil kvalifikační předpoklady pro výkon pracovních činností u dělnických povolání v oblasti vodního hospodářství, byl kvalifikační katalog dělnických povolání vodního hospodářství vydaný podle ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 133/1970 Sb., o působnosti federálních ministerstev, Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR dne 1. 9. 1986 pod č. j. 43 359/OEVH/86. Tento kvalifikační katalog (stejně jako jemu předcházející "kvalifikační katalog dělnických povolání vodního hospodářství" vydaný Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR dne 31. 8. 1973 pod č. j. 216 76/4006/OE/73) stanovil jako kvalifikační předpoklad pro výkon pracovní činnosti hrázného odborné vzdělání spočívající ve vyučení ve tříletém učebním oboru "vodař". Protože podle zjištění soudů žalobce nesplňoval tento kvalifikační předpoklad odborného vzdělání po celou dobu, kdy vykonával pracovní činnost hrázného (vedoucího hrázného), neboť délka jeho odborné praxe (stejně jako vyučení v oboru "mechanizátor zemědělských strojů" a složení tzv. kvalifikační zkoušky) nemohla nedostatek uvedeného kvalifikačního předpokladu nahradit, byl proto u něj dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozhodnutím dne 8. 11. 2012 č. j. 29 Co 529/2010-437, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným stěžovateli dne 15. 10. 1996 je neplatná, zamítl. Krajský soud uvedl, že stěžovatel nesplňoval předpoklady pro výkon sjednané práce vedoucího hrázného stanovené kvalifikačním katalogem dělnických povolání vodního hospodářství ze dne 1. 9. 1986 č. j. 43 359/OEVH/86 a ty nebylo možné ani ničím nahradit. Pokud se zaměstnavatel z tohoto důvodu rozhodl dát stěžovateli výpověď z pracovního poměru, byl důvod výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce naplněn bez dalšího.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 12. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 875/2013-469 rozhodl tak, že dovolání stěžovatele se stručným odůvodněním podle § 243c odst. 2 o. s. ř. odmítl.

Z odůvodnění usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud tak učinil s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud správně vyložil ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, že napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto směru vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu (uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012 č. j. 21 Cdo 2854/2011-417) a že odpovídal ustálené judikatuře soudů. Z té plyne, že právním předpisem stanovujícím předpoklady pro výkon sjednané práce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce může být nejen všeobecně závazný právní předpis publikovaný nebo registrovaný ve Sbírce zákonů, ale i vnitřní předpis zaměstnavatele mající obecně závaznou povahu, a tedy i dříve účinné opatření ústředního orgánu státní správy (bez ohledu na to, zda bylo všeobecně závazným právním předpisem) uplatňované zaměstnavatelem jako jeho vnitřní předpis a že určitý druh nebo stupeň vzdělání může být nejen předpokladem stanoveným právními předpisy pro výkon sjednané práce, ale i požadavkem stanoveným zaměstnavatelem pro řádný výkon této práce podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce. Dovolání stěžovatele proto bylo posouzeno jako zjevně bezdůvodné a bylo odmítnuto.


V.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v době rozhodování odvolacího soudu stěžovatel neargumentoval tím, že dovolací soud své rozhodnutí zdůvodnil již neexistujícím právním předpisem a odvolací soud sám jeho platnost a účinnost nezkoumal. S ohledem na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 20. 8. 2012 č. j. 21 Cdo 2854/2011-417 odvolací soud ani neprováděl dokazování k otázce, zda předpoklady pro výkon práce hrázného či vedoucího hrázného byly stanoveny vnitřním předpisem žalované, případně jakým.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že právním předpisem stanovícím předpoklady pro výkon sjednané práce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce může být nejen všeobecně závazný právní předpis publikovaný nebo registrovaný ve Sbírce zákonů, ale i vnitřní předpis zaměstnavatele mající obecně závaznou povahu. Takovým "právním předpisem" proto může být i dříve účinné opatření ústředního orgánu státní správy (bez ohledu na to, zda bylo všeobecně závazným právním předpisem), které zaměstnavatel uplatňuje jako svůj vnitřní předpis. Není přitom významné, zda zaměstnavatel dříve účinné opatření ústředního orgánu státní správy formálně učiní obsahem svého vnitřního předpisu (zda je vydá jako svůj vnitřní předpis) nebo zda na ně ve svém vnitřním předpisu odkáže; rozhodující je, že podle tohoto opatření stanovícího předpoklady pro výkon jednotlivých prací vykonávaných u zaměstnavatele z hlediska druhu nebo stupně vzdělání ve své podnikové praxi fakticky postupuje.

Dle vyjádření Nejvyššího soudu je též třeba vzít v úvahu, že určitý druh nebo stupeň vzdělání může být nejen předpokladem stanoveným právními předpisy pro výkon sjednané práce, ale i požadavkem stanoveným zaměstnavatelem pro řádný výkon této práce podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce. Nejvyšší soud dále konstatoval, že právní úprava i ustálená soudní praxe vycházejí z toho, že zaměstnavatel není povinen zaměstnávat osoby, které nesplňují jeho požadavky na druh nebo stupeň vzdělání, a že je oprávněn s takovými zaměstnanci kdykoli - bez ohledu na to, že nesplňování uvedených požadavků jim po určitou dobu toleroval - rozvázat pracovní poměr.

Z uvedeného podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá, že okolnost, zda předmětný kvalifikační katalog byl v době výpovědi z pracovního poměru dané stěžovateli účinným právním předpisem a zda vnitřní předpisy vedlejšího účastníka na tento kvalifikační katalog odkazovaly, nebyla pro posouzení platnosti výpovědi významná. I kdyby totiž v té době nešlo o účinný právní předpis a i kdyby na něj ani neodkazovaly vnitřní předpisy vedlejšího účastníka, je z hlediska platnosti výpovědi rozhodující, že podle uvedeného kvalifikačního katalogu vedlejší účastník fakticky postupoval a že byl oprávněn stanovit a uplatňovat požadavek na vzdělání stěžovatele jako podmínku pro řádný výkon práce hrázného, kterou stěžovatel vykonával.

K ústavní stížnosti se vyjádřil také vedlejší účastník Povodí Labe, státní podnik, prostřednictvím advokáta JUDr. Štěpána Maška. K závěru, že stěžovatel kvalifikační předpoklady nesplňoval a výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce byl dán, dospěly dle vedlejšího účastníka postupně soudy všech stupňů v průběhu celého řízení, přičemž stěžovatel žádný důkaz o opaku nikdy nenabídl. Vedlejší účastník ve vyjádření dále uvádí také další skutečnosti, v rámci kterých se projevil nedostatek kvalifikačních předpokladů stěžovatele. Upozorňuje přitom, že funkce vedoucího hrázného je mimořádně zodpovědná, neboť tato osoba má být zárukou bezpečnosti provozu vodního díla, přičemž každé pochybení může mít nedozírné následky pro velký okruh osob a jejich majetek, včetně škod na životním prostředí, a minimální kvalifikační požadavky jsou tedy nezbytností. Vedlejší účastník také namítá, že žalobce je zatížen včasnou povinností tvrzení a důkazní, přičemž však stěžovatel svou námitku o neplatnosti příslušného katalogu uplatnil až po osmnácti letech vedení soudního řízení. Vedlejší účastník dodává, že na pokusy o smírné vyřízení věci v průběhu sporu nebylo stěžovatelem nikdy pozitivně reagováno.

Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka Ústavní soud zaslal stěžovateli k replice. Ten ve svém vyjádření uvedl, že v souladu se zásadou iura novit curia nelze klást k jeho tíži, že na neplatnost a neúčinnost aplikovaného předpisu v průběhu řízení nepoukazoval. Ve vztahu k vyjádření Nejvyššího soudu pak stěžovatel namítá, že přijetí jeho logiky by umožňovalo dát kdykoliv výpověď komukoliv. Vyjádření vedlejšího účastníka označil za snahu dehonestovat stěžovatele a jeho argumentaci pro posouzení ústavní stížnosti za nerozhodnou.


VI.

Projednávanou věc je třeba posuzovat podle zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999. Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.

Kvalifikační katalog dělnických povolání vodního hospodářství vydaný podle ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 133/1970 Sb., o působnosti federálních ministerstev, Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR dne 1. 9. 1986 pod č. j. 43 359/OEVH/86 stanovil jako kvalifikační požadavky (resp. předpoklady) pro výkon pracovní činnosti hrázného odborné vzdělání spočívající ve vyučení ve tříletém učebním oboru "vodař" a určitou délku odborné praxe.

Pokud jde o závěry učiněné k dané problematice v rámci judikatury, upozornit je třeba především na následující rozhodnutí.

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4830/2009 vyplývá, že nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce, je důvod výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce naplněn bez dalšího.

Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy, požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Podle druhu vykonávané práce se mohou dotýkat nejen kupř. zvláštních odborných znalostí, morálních kvalit zaměstnance či jeho řídicích a organizačních schopností, ale mohou spočívat také v dosažení určitého vzdělání, stupně kvalifikace nebo určitých dovedností. Mohou vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního řádu, vnitropodnikové směrnice, popř. z pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité práce všeobecně známé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3641/2012; srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 3. 1978 sp. zn. Cpjf 44/77, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 15, ročník 1978, str. 500).

I když požadavky pro řádný výkon sjednané práce stanoví sám zaměstnavatel, nemůže přitom postupovat libovolně. Zaměstnavatelem vytyčené požadavky musí být z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné, přičemž právní význam mají jen tehdy, jestliže jejich nesplnění zaměstnavatel nezavinil (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3641/2012).

Nesplňování stanovených předpokladů pro výkon sjednané práce nebo požadavků, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce zaměstnance, nemusí být časově omezeno. Výpovědní důvod tu může být dán delší dobu, než se zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit; musí však trvat v době, kdy byla výpověď z pracovního poměru dána (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 12. 1976 sp. zn. 5 Cz 52/76, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979). Z hlediska podmínek výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) tak není podstatné, jak dlouhou dobu trvá stav, kdy je dán důvod výpovědi, aniž se zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit; rozhodující je, že tento stav trvá v době, kdy byla výpověď z pracovního poměru zaměstnanci dána (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2854/2011).

V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že zaměstnavatel může dříve stanovené požadavky pro řádný výkon práce změnit, zejména ukazuje-li se, že prostřednictvím dosud vymezených požadavků není možné dosahovat odpovídajících pracovních výsledků, nebo je-li to nutné pro další působení zaměstnavatele či jeho podnikatelskou činnost. Zákoník práce a ani jiné právní předpisy přitom nestanoví, že by zaměstnavatel mohl stanovit nebo změnit své požadavky pro řádný výkon určité práce vždy jen písemně a ani nepředpokládají jejich vyhlášení u zaměstnavatele nebo jiné zveřejnění (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3641/2012).


VII.

Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy při rozhodování aplikovaly právní předpis, který dle jeho mínění nikdy nestanovoval obecně závazným způsobem kvalifikační předpoklady pro výkon funkce hrázného (měl dopad pouze do sféry odměňování) a který navíc pozbyl účinnosti v roce 1992, a na výpověď v roce 1996 tak nemohl být použit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání považuje stěžovatel za naprosto zmatečné, neboť z předchozího rozhodování obecných soudů dle něj nevyplývá, že by zaměstnavatel měl ve vnitřních předpisech odkaz na uvedený "katalog". Právní úvaha Nejvyššího soudu je tak podle stěžovatele v extrémním nesouladu s výsledky dokazování.

Tyto názory stěžovatele však Ústavní soud nesdílí. K závěru o porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Z pohledu Ústavního soudu by se jevilo jako příhodnější, pokud by se obecné soudy s ohledem na genezi celého případu v odůvodnění svých rozhodnutí včas a podrobněji zabývaly otázkou platnosti příslušného katalogu, stejně jako otázkou promítnutí tohoto katalogu do vnitřních předpisů zaměstnavatele, tak, aby tato problematika byla v daném případě postavena najisto. Stejně tak je Ústavní soud toho názoru, že by vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení bylo vhodné podrobnější odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Nicméně přestože Nejvyšší soud odmítl dovolání ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 12. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 875/2013-469 jako zjevně bezdůvodné pouze se stručným odůvodněním, podstatné je, že i z tohoto, byť stručného, odůvodnění jsou seznatelné důvody, proč Nejvyšší soud rozhodl, jak rozhodl, přičemž uplatněná argumentace i učiněné závěry jsou z hlediska Ústavního soudu akceptovatelné.

Nejvyšší soud toto své rozhodnutí zdůvodnil tak, že z ustálené judikatury vyplývá, že "právním předpisem" stanovujícím předpoklady pro výkon sjednané práce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce nemusí být jen všeobecně závazný právní předpis publikovaný nebo registrovaný ve Sbírce zákonů, ale může jít i o vnitřní předpis zaměstnavatele mající obecně závaznou povahu, a tedy i o dříve účinné opatření ústředního orgánu státní správy uplatňované zaměstnavatelem jako jeho vnitřní předpis (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4830/2009). Navíc však určitý druh nebo stupeň vzdělání nemusí být jen předpokladem stanoveným "právními předpisy", ale může mít i podobu požadavku stanoveného zaměstnavatelem pro řádný výkon práce.

Z uvedeného tedy vyplývá, že pro posouzení platnosti výpovědi dané stěžovateli není klíčové, zda předmětný katalog v době, kdy byla stěžovateli výpověď dána, ještě platil, nebo byl zrušen. Stejně tak není rozhodné, zda zaměstnavatel jeho obsah formálně začlenil do svých vnitřních předpisů. Tím přitom ztrácí své opodstatnění stěžejní námitky stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že z dostupné judikatury vyplývá, že dosažení určitého stupně vzdělání může představovat i požadavek zaměstnavatele (viz bod V tohoto rozhodnutí, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3641/2012), podstatné naopak je, že podle obsahu katalogu zaměstnavatel skutečně postupoval, jestliže v tomto katalogu objektivizované předpoklady pro výkon dané pozice převtělil do svých vlastních požadavků na dosažené vzdělání důležité pro výkon dané pozice.

Není přitom podstatné, jak dlouhou dobu trval stav, kdy byl dán důvod výpovědi, aniž se zaměstnavatel rozhodl jej uplatnit (viz judikaturu v bodě V tohoto rozhodnutí). Rozhodující je, že tento stav trval v době, kdy byla výpověď z pracovního poměru stěžovateli dána. Jinými slovy - není důležité, že zaměstnavatel stěžovatele na dané pozici v minulosti po určitou dobu zaměstnával navzdory skutečnosti, že příslušné odborné vzdělávání nesplňoval. Důležité je, že za situace, kdy se absence příslušného vzdělání začala u stěžovatele negativně projevovat, stěžovatel oprávněný požadavek zaměstnavatele na vzdělání nesplňoval, a byl tak u něj naplněn výpovědní důvod dle § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce.

Pro úplnost lze přitom v souladu s judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3641/2012) konstatovat, že požadavek, aby osoba zaměstnaná na pozici "hrázný", respektive v případě stěžovatele "vedoucí hrázný", měla vyučení v tříletém učebním oboru "vodař", jistě nelze považovat za požadavek šikanózní, ale naopak za požadavek zcela legitimní a ospravedlnitelný. Jednalo se o pracovní zařazení se značnou zodpovědností, s nutností samostatného rozhodování a s potřebou celé řady znalostí z různých oblastí, navíc ve vedoucí funkci.

Stanovení takového požadavku nelze chápat ani jako projev libovůle zaměstnavatele, neboť tento požadavek vycházel právě z kvalifikačního katalogu dělnických povolání vodního hospodářství vydaného Ministerstvem vodního a lesního hospodářství, a nebyl tedy ze strany zaměstnavatele požadavkem neoprávněným, ale naopak odpovídal potřebám zaměstnavatele a objektivně deklarovaným představám příslušného ministerstva. Navíc pokud bylo již v roce 1986 (respektive již v roce 1973) pro pracovní pozici "hrázný" stanoveno kvalifikačním katalogem vyučení v oboru "vodař", nelze se domnívat, že by pouhým zrušením příslušného katalogu vyučení v příslušném oboru ztratilo pro danou pracovní pozici své opodstatnění.

Již jen na okraj lze doplnit, že z úvodních ustanovení tohoto katalogu vyplývá, že "katalogem je vymezen charakter povolání, základní kvalifikační požadavky pro výkon pracovních činností a vytvořena jedna z podmínek pro zvyšování kvalifikace, účelné rozmisťování dělníků a celostátní evidenci povolání. Skládá se ze souboru kvalifikačních charakteristik, které jsou normami kvalifikace příslušného povolání v určitém kvalifikačním stupni a tarifní třídě". Ústavní soud tedy nesdílí ani námitku stěžovatele, že příslušný katalog měl mít dopad pouze do sféry odměňování a kvalifikaci pro výkon funkce hrázného obecně závazným způsobem nikdy nestanovoval.


VIII.

Ústavní soud argumentaci obecných soudů nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout, a proto mu nepřísluší jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl, neboť napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

K návrhu stěžovatele na přiznání nákladů zastoupení dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze uvést, že podmínky pro postup dle citovaného ustanovení nebyly Ústavním soudem u stěžovatele shledány, neboť stát platí náklady stěžovatele na zastoupení jen v případech odůvodněných osobními a majetkovými poměry stěžovatele. Ústavní soud proto rozhodl, že se stěžovateli náhrada nákladů právního zastoupení vůči státu nepřiznává.