IV.ÚS 110/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Rychetského a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. B., t. č. Věznice, 357 51 Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Tomášem Chňoupkem, advokátem, AK se sídlem Toruňská 329/4, 181 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 4 Tdo 1276/2014-31(341), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014 č. j. 9 To 106/2014-268 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 2. 2014 č. j. 4 T 88/2013-231, takto:

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 95 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 88/2013, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že obvodní soud po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem znásilnění podle ustanovení § 185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009, trestní zákoník, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 téhož zákona, kterých se dopustil dne 19. 2. 2013 kolem 19.30 hod. v ul. Průhonická, Praha 10, na poškozené Petře K. (jedná se o pseudonym) způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let; stěžovateli bylo rovněž uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě a povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 3 440 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 250 000 Kč.

V odvolacím řízení Městský soud v Praze z podnětu odvolání stěžovatele do všech výroků napadeného rozsudku a státního zástupce do výroku o trestu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo. Městský soud v Praze konstatoval pochybení při právní kvalifikaci jednání obžalovaného, neboť ze skutkové věty ve výrokové části rozsudku vyplývalo, že jednání obžalovaného mělo být kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, k jehož projednání byl místně a věcně příslušný v prvním stupni krajský soud, v daném případě Městský soud v Praze. Vzhledem ke koncepci dovolání ze strany státního zástupce a zejména s ohledem na zdravotní stav poškozené, ponechal odvolací soud právní kvalifikaci jednání obžalovaného v platnosti, zrušil však rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, který shledal nepřiměřeně mírným, a při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, odvolání stěžovatele hodnotil Městský soud v Praze jako nedůvodné.

Dovolání stěžovatele opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a j) trestního řádu Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že závěr soudu o právní kvalifikaci jeho činu jako trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku je v rozporu s provedeným důkazem - stopami DNA zajištěných Policií České republiky a vyhodnocených Kriminalistickým ústavem Praha. Obecným soudům vytkl, že nevyslechly obhajobou navržené svědky a neprovedly rekonstrukci činu, neboť šlo o důkazy, které mohly mít vysokou důkazní relevanci a mohly přispět k objasnění skutkového stavu, případně i prokázání neviny stěžovatele. Přestože Městský soud v Praze vyložil, proč soudy obou stupňů považovaly další dokazování za nadbytečné, stěžovatel jejich názoru oponoval a s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 o podmínkách, za nichž je obecný soud oprávněn odmítnout důkazní návrhy obviněného, vyjádřil přesvědčení, že jím navržené důkazy nelze podřadit pod žádnou z uvedených kategorií; dle jeho názoru nebyla jeho vina provedenými důkazy bezpečně prokázána. Postup Nejvyššího soudu stěžovatel označil za extrémně formalistický a oponoval jeho závěru o neexistenci dovolacích důvodů. K ochrannému opatření uvedl, že bylo uloženo, aniž by pro to byly splněny podmínky, neboť jako podklad k psychiatrickým diagnózám byly použity názory znalce nelékaře, navíc údajná zjištěná sexuální deviace (pedofilie) nezahrnuje do okruhu zájmu poškozenou, které je 29 let. Stěžovatel zdůraznil, že u něho nebyla diagnostikována duševní porucha, a proto mu nemůže být uloženo ochranné léčení, jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, neboť v průběhu svého dosavadního života, ani v době, kdy byl trestně stíhán na svobodě, nespáchal nic, co by svědčilo o opaku.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Bližší průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, netřeba s ohledem na učiněné zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud předesílá, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho trestní větvi zaručuje každému, o jehož trestním obvinění se rozhoduje, právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který projedná jeho věc spravedlivě, veřejně, přiměřeně rychle, za respektování principu rovnosti účastníků řízení.

Jak Ústavní soud zjistil z připojeného trestního spisu, stěžovatel v ústavní stížnosti opakoval námitky uplatněné v odvolání a dovolání ve snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany obecných soudů v očekávání, že Ústavní soud podrobí skutkové a právní závěry obecných soudů dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavní soud však dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257).

Pokud jde o dokazování, hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, či zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Takové pochybení stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, Ústavní soud je však v projednávané věci neshledal.

Obvodní soud pro Prahu 10 založil svá skutková zjištění na provedených důkazech podrobně popsaných, hodnocených a interpretovaných tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů následně vyvodil. Lze připomenout zejména výpověď poškozené Petře K., lékařské zprávy o jejím zranění utrpěné jednáním obžalovaného stěžovatele, podporované svědeckými výpověďmi dvou zasahujících strážníků městské policie, z nichž jeden stěžovatele prchajícího z místa činu zadržel, výpověď obžalovaného stěžovatele, jehož obhajobě a verzi popisované události soud neuvěřil, a v neposlední řadě též závěry znaleckých posudků, na jejich základě, především na základě názoru prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na klinickou psychologii a sexuologii, soud přistoupil k uložení ochranné sexuologické léčby v ústavní formě. Městský soud v Praze rovněž reagoval na námitku obhajoby stran důkazní hodnoty odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetiky. Zjištění, že ze stěrů zpod nehtů pachatele nebyl stanoven biologický materiál (DNA) jiné osoby, než obžalovaného, nepřikládal soud žádnou vypovídací hodnotu ohledně viny či neviny stěžovatele, ze spisového materiálu totiž nebylo zřejmé, kdy byly vzorky odebrány. Podle odvolacího soudu se tak nestalo bezprostředně po činu, ale zřejmě až za tři dny v době žádosti o odborné vyjádření, tedy v době, když tam již žádné stopy (v důsledku hygieny) být nemohly.

Ústavní soud uzavírá, že z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, jakož i právními závěry na straně druhé, rozhodnutí má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti; jinými slovy vyjádřeno, jde o rozhodnutí respektující ústavněprávní požadavky kladené na soudní rozhodování. V takové situaci nepřísluší Ústavnímu soudu, aby zasahoval do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost, či takové hodnocení přehodnocoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41).

K námitce neprovedení obhajobou navržených důkazů Ústavní soud poznamenává, že pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51) a další)]. Obvodní soud pro Prahu 10, stejně jako Městský soud v Praze, neměl pochyb o tom, že průběh událostí kritického dne byl dostatečně popsán a zdokumentován a vina stěžovatele byla bezpečně prokázána již na základě důkazů dosud provedených. Soudy zamítly další důkazní návrhy jako nadbytečné s odůvodněním, že rekonstrukce případu by nebyla schopna odstranit rozpory mezi výpověďmi poškozené a obžalovaného a navržení svědci (Klumparová a Jakeš) nebyli přímými svědky celé události. Za takové situace nepředstavovalo zamítnutí návrhu na doplnění dokazování porušení pravidel spravedlivého procesu. V této souvislosti lze odkázat na i čl. 6 Úmluvy, který nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, a na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který judikuje, že toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96).

Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti, skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že Městskému soudu v Praze nelze vytknout libovůli, příp. svévoli v postupu či rozhodování v odvolacím řízení. Ústavní soud respektoval i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který přiměřeným způsobem vyložil, proč považoval stěžovatelovy dovolací námitky za neopodstatněné.

Podle ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nevyhověl, a to aniž by považoval za potřebné rozhodovat o tomto návrhu samostatným usnesením.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2015

Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu