II.ÚS 2163/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti FLORIDA CZECH INVEST LLC, sídlem v USA, Florida, Miami Beach, 6538 Collins Avenue, podnikající v ČR prostřednictvím své organizační složky se sídlem Praha 5, Hlušičkova 1129/9, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Chýně, Západní 449, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015 sp. zn. 3 To 33/2015 a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 3. 2015 č. j. 7 VZV 16/2012-3017, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4, č. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze byla podle ustanovení § 79f ve spojení s § 80 odst. 1 trestního řádu zamítnuta (opětovná) žádost stěžovatelky o zrušení zajištění osobních motorových vozidel FERRARI 458 F 142, VW SCIROCCO a MERCEDES BENZ, zajištěných jako náhradní hodnota. Vrchní soud v Praze poté stěžovatelčinu stížnost proti tomuto rozhodnutí vrchního státního zastupitelství ústavní stížností taktéž napadeným usnesením zamítl. Uvedená vozidla byla zajištěna usnesením policejního orgánu ze dne 6. 12. 2012 č. j. OKFK-250-/TČ-2011-251202 v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním vedoucího organizační složky stěžovatelky, pana Eduarda Víta, obviněného z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, v rozhodném znění.

Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti, jejíž obsah není třeba na tomto místě podrobně rekapitulovat, namítá (již) 31 měsíců trvající neoprávněný zásah do svého vlastnického práva, práva na ochranu dobré pověsti, práva na svobodné podnikání a práva na spravedlivý proces, v jehož průběhu nebyl dle jejího názoru proveden jediný důkaz, který by potvrzoval dosavadní spekulace a nepodložené domněnky orgánů činných v trestním řízení, jež mají odůvodňovat zajištění předmětných věcí. Zpochybňuje rovněž způsob stanovení výše škody, kterou označuje bez zohlednění účetnictví společnosti za vykonstruovanou. Nadto stěžovatelka namítá, že v dané věci zcela absentuje základní předpoklad rozhodnutí o zajištění předmětných vozidel, a sice způsobená škoda a tím i výnos z trestné činnosti (tedy finanční prostředky, za které měly být tyto automobily pořízeny).

Ústavnímu soudu byla svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přitom přichází do úvahy mj. za situace, kdy ústavní stížnost obsahuje ve své podstatě pouze tytéž námitky, které vznášela stěžovatelka již ve svých předchozích ústavních stížnostech, jež však Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Projednávaná ústavní stížnost (respektive v ní uplatněné argumenty) jsou totiž obdobou podání stěžovatelky, jež byla usneseními ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 2839/13, ze dne 20. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 176/14, ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1649/14, ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 3685/13, ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2469/14, ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 3211/14, ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 301/15 a usnesením ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1233/15 odmítnuta jako návrhy zjevně neopodstatněné.

Dle názoru Ústavního soudu tak postačí na tomto místě plně odkázat na důvody uvedené v těchto odmítavých usneseních, neboť posuzovaná ústavní stížnost neobsahuje žádný argument, jenž by odůvodňoval nutnost odklonu od tam vyslovených závěrů. Pouze pro úplnost je tak možné dodat, že takovým důvodem - vzhledem k charakteru prošetřované trestné činnosti - není (dosud) ani běh času, tedy samotná délka probíhajícího trestního řízení a s ním spojeného zajištění předmětných motorových vozidel.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Závěrem Ústavní soud - opětovně - konstatuje, že stěžovatelkou předloženou plnou moc není možno považovat za zákonem vyžadovanou speciální plnou moc dle ustanovení § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; jelikož však bylo zřejmé, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, nebyla stěžovatelka vyzývána k odstranění této formální vady podání. Pokud však stěžovatelka i v budoucnu podá ústavní stížnost, ke které přiloží tutéž plnou moc z roku 2013 (sic!), bude se vystavovat riziku, že její podání může být odmítnuto pro vady, neboť je na tuto skutečnost již opakovaně upozorňována (viz závěr odůvodnění usnesení ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 3685/13).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015


Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu