II.ÚS 2108/14 #1 — Hodnocení souladu smlouvy o smlouvě budoucí s dobrými mravy

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 1. září 2015 sp. zn. II. ÚS 2108/14 ve věci ústavní stížnosti "F", družstva, se sídlem Filipova 9, Brno, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2011 č. j. 26 Co 586/2006-367 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 29 Cdo 521/2012, jimiž bylo opakovaně rozhodnuto v řízení o žalobě na uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Ing. Milana Bárty, doc. Ing. Jana Tomka, CSc., a Ing. Pavla Peterky, všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Ječná 29a, Brno, jako vedlejších účastníků řízení.

Odůvodnění


I. Průběh řízení před Ústavním soudem, jím učiněná zjištění z vyžádaného spisového materiálu a rekapitulace návrhu stěžovatele


I/A

1. Dne 20. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadených rozhodnutí plyne, že řízení před Městským soudem v Brně, vedené pod sp. zn. 42 C 19/98, bylo zahájeno k žalobě Ing. Milana Bárty, doc. Ing. Jana Tomka, CSc., a Ing. Pavla Peterky o stanovení povinnosti stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalovaného) uzavřít se žalobci ve stanovené lhůtě kupní smlouvu ohledně ideální části v žalobě označeného obytného domu. Povinnost uzavřít uvedenou kupní smlouvu žalobci opírali o smlouvu o smlouvě budoucí, jež byla mezi nimi a stěžovatelem uzavřena dne 3. 9. 1997. Podle této smlouvy měla být kupní smlouva se stěžovatelem uzavřena poté, co stěžovatel bude v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí. Stěžovatel, který jako právnická osoba vznikl mimo jiné za účelem převádění bytových jednotek do vlastnictví svých členů, koupil tyto od předchozího vlastníka Teplárny Brno, a. s., který byty přiděloval svým zaměstnancům (tzv. byty podnikové). Tito zaměstnanci, jako nájemci bytů, založili družstvo (tzn. stěžovatele) proto, aby bylo možno byty po vymezení bytových jednotek prohlášením vlastníka převést do jejich vlastnictví. Kupní cena za nemovitosti měla být společnosti Teplárny Brno, a. s., zaplacena z členských vkladů členů družstva, avšak s ohledem na to, že někteří nájemci neměli dostatek finančních prostředků na zaplacení členských podílů, a stěžovatel tak neměl k dispozici celou částku na zaplacení celé kupní ceny, poskytli shora jmenovaní žalobci, členové družstva a rovněž nájemci bytů, stěžovateli finanční částku 1 005 000 Kč jako půjčku. Tato půjčka jim byla v říjnu 1998 vrácena se 14% úrokem. Sami se pak na mimořádné schůzi družstva konané dne 11. 8. 1997 stali dalšími novými členy představenstva družstva, které s nimi následně jako s budoucími kupujícími uzavřelo předmětnou smlouvu o smlouvě budoucí, podle níž stěžovatel poté, co se stane vlastníkem nemovitostí, na ně převede do podílového spoluvlastnictví ideálních 3 x 36/1000 (9/250) označených nemovitostí. Stěžovatel ve stanovené lhůtě kupní smlouvu se žalobci neuzavřel, a tito se proto následně obrátili na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle stěžovatele při uzavření kupní smlouvy.

3. Po provedeném dokazování Městský soud v Brně (v pořadí svým již druhým) rozsudkem ze dne 6. 12. 2000 č. j. 42 C 19/98-113 žalobu opakovaně zamítl zejména s odůvodněním, že smlouva o smlouvě budoucí je neplatná podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník") a je v rozporu s ustanovením § 23 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), v tehdy platném znění. Dovodil rovněž překročení pravomocí předsedy a člena představenstva družstva při uzavírání smlouvy s tím, že žalobci v době jejího podpisu museli vědět, že představenstvo družstva překročilo mandát daný mu členskou schůzí.

4. Krajský soud v Brně se s názory soudu prvního stupně neztotožnil a rozsudkem ze dne 30. 1. 2008 č. j. 26 Co 586/2006-280 citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Z podrobně rozvedených důvodů a s důrazem na to, že v době uzavření smlouvy dne 3. 9. 1997 nebyly v předmětných nemovitostech vymezeny bytové jednotky, nemohl dospět k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí se má týkat plnění nemožného a z tohoto důvodu že je neplatná (§ 37 odst. 2 občanského zákoníku). Poukázal také na to, že v době uzavření smlouvy nebylo rozhodování o majetkových dispozicích s nemovitostmi svěřeno do působnosti členské schůze zákonem a ani ze stanov stěžovatele, platných k uvedenému dni, nic takového nevyplývalo.

5. Dovolání podané stěžovatelem do rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem zamítnuto rozsudkem ze dne 30. 6. 2009 č. j. 22 Cdo 3626/2008-304. Nad rámec dovolacího přezkumu učinil Nejvyšší soud závěr o tom, že dovolatel neuplatnil jako důvod neplatnosti rozpor sporné smlouvy s dobrými mravy, že předmětem daného řízení není odpovědnost členů představenstva žalovaného, kteří uvedenou smlouvu uzavřeli, a konečně že stěžovateli nic nebrání v tom, aby poté, co na základě sporné smlouvy bude proveden vklad do katastru nemovitostí, usiloval o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se žalobci a posléze o vytvoření jednotek ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., případně v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví formou vzniku jednotek podle uvedeného zákona.

6. Ke stěžovatelem podané ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud tak, že nálezem ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2600/09 [N 245/59 SbNU 499; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též pod http://nalus.usoud.cz] naposledy citované rozsudky krajského a Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud konstatoval, že se obecné soudy nezabývaly námitkou absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy, a to přesto, že stěžovatel se tohoto rozporu nepřímo dovolával již před soudem prvního stupně a výslovně pak v řízení před soudem odvolacím. Protože obecné soudy nedostály své povinnosti zkoumat tuto stěžovatelem vznesenou námitku, byla jejich rozhodnutí zatížena vadou, jež měla za následek porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

7. Po tomto kasačním nálezu Ústavního soudu Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností žalobě vedlejších účastníků o povinnosti uzavřít kupní smlouvu opětovně vyhověl. V odůvodnění zejména uvedl, že na právní jednání je třeba nahlížet jako na rozporná s dobrými mravy, pokud porušují nebo ohrožují hodnoty, které jsou podle všeobecně uznávaného názoru nadřazeny principu autonomie vůle (smluvní svobody). V posuzované smlouvě bylo ujednáno, že žalobci (vedlejší účastníci) na základě budoucí smlouvy kupní získají a zaplatí sjednaný ideální podíl na nemovitosti představovaný podílem připadajícím na obytnou plochu bytů č. 7/4, 9/2, 9/11, 11/2 a 11/6 (jedná se o byty jiných nájemců). Právě protože tyto byty užívali jiní nájemci na základě nájemního vztahu, bylo ve prospěch vedlejších účastníků sjednáno podílové spoluvlastnictví (převod odpovídající podílům na celé nemovitosti). Za takto získaný podíl měli vedlejší účastníci zaplatit odpovídající kupní cenu stanovenou z celkové kupní ceny celé nemovitosti. Poněvadž takto získané finanční prostředky musel stěžovatel použít na zaplacení části kupní ceny za nemovitost Teplárnám Brno, a. s., bylo zároveň ujednáno, že vedlejší účastníci na úhradu budoucí kupní ceny složí zálohu ve stoprocentní výši právě při podpisu budoucí smlouvy kupní, a to dne 3. 9. 1997. Budoucí kupní cena za sjednaný ideální podíl na nemovitosti (ideální 3 × 36/1000 nemovitosti) se odvíjela od kupní ceny sjednané za celou nemovitost (4 485 000 Kč) jako 3 × 36/1000 z celkové pořizovací ceny nemovitosti, tedy 3 × 161 460 Kč. Vycházela-li kupní cena těchto podílů (celková výše kupní ceny za podíly byla stanovena na 484 380 Kč) z celkové kupní ceny nemovitosti, nelze takovému postupu podle krajského soudu nic vytýkat. Toto ujednání totiž stojí samostatně k ujednání o půjčce ve výši 1 005 000 Kč a k ní sjednanému 14% úroku. Nebyla proto podle krajského soudu shledána taková výhoda (takový nepoměr plnění), která by (nikoliv však sama o sobě) naplňovala znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy.

8. Naposledy zmiňovaný rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním, to však bylo shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 odmítnuto. Podle Nejvyššího soudu totiž vyhovuje právní posouzení sporné smlouvy s dobrými mravy, učiněné krajským soudem, požadavkům plynoucím z ustanovení § 39 občanského zákoníku, jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Krajský soud tedy podle Nejvyššího soudu zcela respektoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2600/09 (viz výše) a s námitkami stěžovatele, v nichž spatřoval důvody neplatnosti sporné smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, se velmi pečlivě a podrobně vypořádal.


I/B

9. Stěžovatel zejména namítá, že pokud by Krajský soud v Brně před vynesením nyní napadeného rozsudku zohlednil obsah celého soudního spisu, a nikoliv pouze jeho část následující po vynesení nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2600/09, nemohlo by ujít jeho pozornosti, že "smlouva o smlouvě budoucí kupní" ze dne 3. 9. 1997 nemůže být v žádném případě považována za právní úkon přičitatelný stěžovateli, neboť zde chybí jeden ze základních pojmových znaků právních úkonů, a tím je existence vůle osoby, jejímž jménem je právní úkon učiněn. Tuto skutečnost stěžovatel podle svého tvrzení namítal před obecnými soudy opakovaně, ale žádný z nich se s ní dostatečně nevypořádal. Krajský soud v Brně proto napadeným rozsudkem umožnil, aby s majetkem stěžovatele bylo nakládáno bez jeho souhlasu, kdy nejenže o majetkových dispozicích členská schůze stěžovatele nerozhodla, ale dokonce o nich nebyla ani zpravena.

10. Nadto stěžovatel opakovaně vznáší námitku rozporu zmiňované smlouvy o smlouvě budoucí kupní s dobrými mravy. Za stěžovatele totiž podepsali listinu obsahující text této smlouvy tehdejší předseda představenstva JUDr. Rostislav Spáčil a tehdejší člen představenstva Pavel Peterka. Na druhé smluvní straně vystupovali tehdejší člen představenstva Ing. Milan Bárta [vedlejší účastník a)], tehdejší člen představenstva doc. Ing. Jan Tomek, CSc., [vedlejší účastník b)] a Ing. Pavel Peterka, syn člena představenstva [vedlejší účastník c)]. Na obou stranách smlouvy tedy vystupovali členové představenstva stěžovatele nebo osoby těmto členům představenstva blízké. Vedlejší účastníci proto nebyli tzv. třetími osobami chráněnými dobrou vírou v pravost jednání druhé smluvní strany, neboť sami byli členy statutárního orgánu druhé smluvní strany (nebo osobami blízkými) a věděli proto, že osoby jednající za druhou smluvní stranu nemají k tomuto jednání mandát členské schůze. Už jen s ohledem na tyto okolnosti nelze podle stěžovatele na jednání všech osob podepsaných na listině označené jako smlouva o smlouvě budoucí kupní ze dne 3. 9. 1997 pohlížet jinak než jako na jednání porušující hodnoty dobrých mravů, které jsou nadřazeny principu autonomie vůle.


II. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

11. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na své odůvodnění v ústavní stížností napadeném rozsudku.

12. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

13. Vedlejší účastníci ve společném vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvádí, že se stěžovatel ve své argumentaci mýlí, dovozuje-li, že představenstvo družstva je pouhý výkonný orgán realizující rozhodnutí členské schůze; představenstvo je podle vedlejších účastníků statutárním orgánem družstva a je tvůrcem jeho vůle. Proto představenstvo mohlo za stěžovatele uzavřít zmíněnou smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že usnesení přijaté mimořádnou členskou schůzí družstva konanou dne 11. 8. 1997 neodpovídá skutečnému průběhu této schůze (jde o členskou schůzi, na níž se vedlejší účastníci stali novými členy představenstva stěžovatele - poznamenal Ústavní soud), pak to podle vedlejších účastníků tvrdí pouze stěžovatelem dobře vybraní svědci, kteří si na nic nepamatují nebo nevzpomínají. Ke stěžovatelem tvrzené nemravnosti pak vedlejší účastníci ještě dodávají, že podle jejich názoru uzavřením smlouvy o budoucím převodu ideální části bytového domu získali vedlejší účastníci shodný prospěch jako stěžovatel. Za odporující dobrým mravům lze podle nich naopak považovat jednání stěžovatele, když nedodržel uzavřené dohody, celých 17 let užívá výhradně sám celý bytový dům nad rámec svého podílu a není ochoten poskytnout vedlejším účastníkům odpovídající kompenzaci.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

14. Ústavní soud rozhodl, že ve věci není nutno nařizovat jednání ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud v řízení o projednávané ústavní stížnosti žádné dokazování neprováděl.

15. Ústavní stížnost je důvodná.

16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele.

17. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud vícekrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva. Neudržitelnou je aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu. V této souvislosti lze odkázat na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), v němž se mj. konstatuje, že "[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499)], "nýbrž se od něj (...) musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů [mající] svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku (...). [P]ovinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad". Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, "aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality (...)" [citováno podle usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 92/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Zkrátka, spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se interpretuje a aplikuje právo.

18. Ústavní soud již např. v usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383) definoval dobré mravy jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší zásadně obecným soudům, nikoliv jen Ústavnímu soudu.

19. Ústavní soud se také v minulosti již opakovaně vyjádřil k zásadám výkladu právních úkonů, přičemž z jeho judikatury plyne zejm. zásada, dle níž je jedním ze základních principů výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li samozřejmě možné oba výklady. Tento přístup je odrazem respektu k autonomii smluvních stran, funkci smluvních vztahů i k samotné povaze soukromého práva [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197)]. Na druhou stranu se však ani respekt k vůli smluvních stran nesmí příčit pravidlům slušnosti jako korektivu či doplňujícímu obsahovému faktoru při výkonu subjektivních práv a povinností, tzn. nesmí se příčit dobrým mravům.

20. Právě uvedené přitom správně konstatuje i krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, kde na str. 5 uvádí, že dobré mravy vystupují jako nejzazší korektiv autonomie vůle. Nebylo-li by totiž autonomie vůle jako jednoho z projevů svobody, nebylo by možno uvažovat ani v kontextu mravnosti (zde dobrých mravů ve smyslu § 3 občanského zákoníku). Obrazně vyjádřeno, ani Eva by se nemohla dopustit prvotního hříchu, nemohla-li by se rozhodnout okusit jablko ze stromu uprostřed ráje. Úkolem soudů, zvláště posuzují-li ve své rozhodovací praxi spory mající základ v závazkovém právu, je proto nalézt v rámci konkrétního ekonomicko-právního vztahu jeho těžiště tak, aby byl nalezen nejen optimální užitek pro smluvní strany, ale aby bylo dosaženo - je-li to samozřejmě možné - jistého rovnovážného stavu (řečeno ekonomickou analýzou práva, jde o hledání "bliss point" - srov. k tomu blíže například Reichhardt, Raimund M., von. Gesellschaftliche Bedarfsanalyse: Ansatz zur Ermittlung der Bürger-Präferenzen für öffentliche Güter. Berlin: Duncker und Humblot, 1979, s. 27 a násl.). V intencích dané věci to znamená zjistit, co strany realizací smluvního vztahu sledovaly, čeho ve výsledku bylo dosaženo a zda lze takový výsledek považovat za spravedlivý. Při zvažování toho, zda se tento myšlenkový algoritmus obecným soudům podařilo ústavně akceptovatelným způsobem naplnit, vyšel Ústavní soud z obsahu vyžádaného soudního spisu.

21. Z výslechu vedlejšího účastníka Ing. Milana Bárty (č. l. 48), který podal jako první svou žalobou podnět k řízení, z něhož vzešla i nyní posuzovaná soudní rozhodnutí (a také z dalších zjištění učiněných ze spisu), se podává, že se vedlejší účastníci se stěžovatelem dohodli na poskytnutí půjčky 1 005 000 Kč s úrokem 14 % ročně tak, aby stěžovatel mohl předmětnou nemovitost koupit. Ze spisu přitom vyplývá, že prostředky na zaplacení kupní ceny stěžovatel primárně získal z podílu nájemců (družstevníků), kteří v domě již bydleli a kteří se na kupní cenu tímto způsobem složili. Pět nájemců však do družstva nevstoupilo, neboť na úhradu svých podílů neměli prostředky. Tyto podíly pak stěžovateli k úhradě kupní ceny chyběly. Proto tehdejší předseda představenstva stěžovatele požádal vedlejší účastníky - kteří tehdy v domě bydleli a vzájemně se znali - o zmíněnou půjčku.

22. Lze tedy podle Ústavního soudu učinit dílčí závěr, že vedlejší účastníci půjčili stěžovateli uvedenou finanční hotovost na zakoupení domu od původního vlastníka. Mezi účastníky řízení přitom není sporu ani potud, že stěžovatel později celou půjčku i se smluveným úrokem vedlejším účastníkům vrátil. Protože stěžovatel (bytové družstvo), jak výslovně uvedl Ing. Bárta, neměl nic, čím by ručil, a spoluvlastníky domu se vedlejší účastníci stát nemohli, uzavřeli vedle smlouvy o půjčce smlouvu o smlouvě budoucí kupní, a to k ideální části celého domu, nikoliv pouze k bytům, jež obývali nájemci, kteří se nestali členy družstva.

23. Krajský soud, jenž se na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2600/09 zabýval eventuální neplatností smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 3. 9. 1997 pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 občanského zákoníku, k dané otázce uvedl, že kupní cena sjednaná v posuzované smlouvě za podíly na nemovitosti je přiměřená, neboť odpovídá ceně celé nemovitosti. Nadto samotný hrubý nepoměr plnění jedné ze stran by stejně sám o sobě (zde krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1653/2009) nemohl naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy. Smluvní strany rovněž při určení ceny nebyly limitovány žádným právním předpisem. Pokud pak jde podle krajského soudu o zmiňovanou smlouvu o půjčce spojenou s úrokem 14 % ročně, ta údajně stojí zcela samostatně vedle ujednání obsažených ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní. Ze všech těchto důvodů tedy rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského zákoníku, a tedy ani neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí kupní, neshledal.

24. S tímto hodnocením krajského soudu se však Ústavní soud neztotožňuje. Ústavní soud v prvé řadě nesouhlasí s výkladem krajského soudu, že pro účely hodnocení (ne)rozpornosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní s dobrými mravy je třeba tuto posuzovat zcela odděleně od smlouvy o půjčce. Jak totiž plyne ze shora provedené rekapitulace, stěžovatel vrátil vedlejším účastníkům částku 1 005 000 Kč navýšenou o odměnu v podobě úroků ve výši 14 %. Dále je možné dovodit, že část z částky 1 005 000 Kč vlastně měla - alespoň pro účely smlouvy o smlouvě budoucí kupní - představovat kupní cenu vedlejších účastníků za podíly na celé nemovitosti (konkrétně podle odůvodnění krajského soudu šlo o 3 × 161 460 Kč, tedy celkem o částku 484 380 Kč). To tedy znamená, že ve skutečnosti vedlejší účastníci získali odměnu za půjčení částky 1 005 000 Kč ve výši 62 % (částka 484 380 Kč představuje 48 % z 1 005 000 Kč).

25. Při výslechu doc. Tomek (srov. č. l. 49-50) uvedl, že stěžovatel neměl ve vztahu k půjčce čím ručit, proto byla dohoda taková, že vedlejší účastníci "poskytn[ou] družstvu půjčku a to tak, že zaplat[í] podíly pěti nájemníků (...) a poskytn[ou] ještě další půjčku na dorovnání kupní ceny v určitém podílu". Podle doc. Tomka tedy skutečně každý ze tří žalobců půjčil stěžovateli naprosto stejnou částku, která dohromady tvoří 1 005 000 Kč. Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku tuto myšlenku dále rozvedl. Konstatuje, že vedlejší účastníci měli na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní nabýt ideální podíl na nemovitosti představovaný podílem připadajícím na obytné plochy bytu číslo 7/4, 9/2, 9/11, 11/2 a 11/6 (jednalo se o byty nájemců, již se nestali členy družstva - stěžovatele). Podle krajského soudu totiž nemohli vedlejší účastníci na byty - jak doslova krajský soud uvádí -"přímo dosáhnout", a byl proto sjednán převod odpovídajících podílů na celé nemovitosti.

26. Z právě řečeného ovšem podle Ústavního soudu vyplývají především dvě skutečnosti. Výsledná koncepce smlouvy o smlouvě budoucí kupní neodpovídá původnímu záměru vedlejších účastníků - nestali se vlastníky uvedených bytů, nýbrž ideálních podílů na celé nemovitosti (to znamená včetně bytů náležejících ostatním družstevníkům, jakož i společných prostor v uvedené nemovitosti). Není přitom zcela správný závěr krajského soudu, že na byty číslo 7/4, 9/2, 9/11, 11/2 a 11/6 nemohli vedlejší účastníci "přímo dosáhnout", neboť nedošlo k prohlášení vlastníka budovy ve smyslu § 4 zákona č. 72/1994 Sb. Nic totiž nebránilo tomu, aby tyto byty byly ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní vymezeny jako soubor místností situovaných v daném domě v souladu s projektovou dokumentací, stejně jako se takto postupuje například u rozestavěných staveb. Onen aspekt "ručení", jež celá koncepce dvou vzájemně souvisejících smluv (tedy smlouvy o půjčce a smlouvy o smlouvě budoucí kupní) sledovala, by byl stejně dobře naplněn, aniž by se to ovšem takto bezprostředně muselo dotýkat ostatních nájemců, resp. družstevníků. Ústavní soud se totiž nedomnívá, že po nich lze spravedlivě žádat, aby byli nuceni vyčkat výsledku dalšího řízení následujícího poté, co byl na základě sporné smlouvy proveden vklad do katastru nemovitostí, a v němž by stěžovatel měl usilovat o zrušení (vypořádání) vzniklého podílového spoluvlastnictví a posléze vytvoření jednotek. To platí zejména i proto, že rozhodování o majetkových dispozicích s nemovitostmi družstva nebylo podle stavu právní úpravy rozhodného pro posuzovanou věc svěřeno do působnosti členské schůze. Nejvyšší soud a ani krajský soud tedy neshledaly jako limitující pro jejich posouzení otázku, zda o existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní ostatní družstevníci věděli, či nikoliv, byť je nepochybné, že se jich tato majetková dispozice bezprostředně dotýká.

27. Konfrontuje-li Ústavní soud všechna shora uvedená zjištění se závěrem, jenž ve své judikatuře formuloval Nejvyšší soud a z něhož vycházel i krajský soud, ačkoliv jeho naplnění v právě projednávané věci neshledal, tedy se závěrem, že hrubý nepoměr plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá smluvní strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu - nikoliv však sama o sobě - naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy, pak nezbývá než uzavřít, že rozpornost s dobrými mravy zde naplněna byla. Rozhodná pro tento závěr pak jistě není jen sama výše sjednané odměny v podobě úroků, ale jistý "synergický efekt" mezi původním záměrem bývalého představenstva družstva (tedy stěžovatele) a vedlejších účastníků, kdy měla být vytvořena jistota pro případ nesplacení půjčky, a důsledky, jež toto jednání smluvních stran mělo a má na ostatní družstevníky. Tehdejší právní úprava ani stanovy stěžovatele sice nepodmiňovaly platnost majetkových dispozic souhlasem členské schůze, nicméně jistě lze považovat za přinejmenším korektní, aby o tak závažném kroku byla členská schůze alespoň zpravena.


IV. Závěry

28. Vycházeje ze shora nastíněných východisek, dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dospěl k právnímu závěru ohledně aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů v právě projednávané věci, který je podle názoru Ústavního soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srovnej shora), k nimž sám krajský soud dospěl, jež ale nehodnotil ve všech jejich vzájemných souvislostech. Dopustil se tak chybné aplikace podústavního práva a tím i porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušil též Nejvyšší soud, neboť popsaná pochybení krajského soudu sám nenapravil.

29. Proto Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i napadené usnesení Nejvyššího soudu [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] zrušil.

Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka

Souhlasím s výroky nálezu, nesouhlasím však s jeho odůvodněním, a to jen ve vztahu k větě obsažené v bodu 20, která zní: "Obrazně vyjádřeno, ani Eva by se nemohla dopustit prvotního hříchu, nemohla-li by se rozhodnout okusit jablko ze stromu uprostřed ráje."

Jakkoli tato věta netvoří součást nosných důvodů nálezu a je snad míněna jen jako příměr či metafora pro vyjádření autonomie vůle, přesto její včlenění do odůvodnění nálezu považuji za nevhodné, a to zejména s ohledem na ústavní normu zakazující státu vázat se na náboženské vyznání (čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Věta je jedním z možných výkladů části příběhu z náboženského textu obsaženého v Bibli, ve Starém zákoně. Jejím zdrojem tedy není platné právo, ale náboženská kniha, tedy publikace související zejména s vyznáváním určité náboženské víry, s jejími projevy, náboženskými úkony, zachováváním obřadů a obsahující učení a poslání těch církví a náboženských společností, které se k ní hlásí [srov. zejm. čl. 16 Listiny a § 3 písm. a), § 4 odst. 1, § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (o církvích a náboženských společnostech)].

Na tom nic nemění ani to, že odkazovaný příběh z První knihy Mojžíšovy je nespornou součástí kulturní historie západního civilizačního okruhu. Již význam ve větě použitých výrazů "hřích", resp. "prvotní hřích", "ráj" je totiž nepochybně předurčen právě jejich určitou náboženskou interpretací [ostatně 2. a 3. kapitola knihy Genesis, v níž se příběh nachází, se nezmiňují ani o hříchu, ani o jablku; koncept "dědičného hříchu" a vykoupení z něho není vlastní ani judaismu (viz např. Schubert, K. Židovské náboženství v proměnách věků. Praha: Vyšehrad, 1995, s. 44), ani islámu (viz Korán, súra 20 Tá Há, verše 120-127)]. Pojetí pramáti Evy jako původkyně "dědičného hříchu" není sdíleno univerzálně ani v rámci křesťanství. Věta v nálezu je tak spíše zjednodušenou a špatně pochopenou vzpomínkou na "biblickou dějepravu" někdejších venkovských katechetů.

Ustanovení čl. 2 odst. 1 Listiny, podle něhož se stát nesmí vázat na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání, vyjadřuje světskou povahu státu. Tato ideologická a náboženská neutralita patří k podstatným náležitostem demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky), a má tedy nadústavní význam (viz např. Pavlíček, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda. II. Ústavní právo České republiky. Praha: Leges, 2011, s. 374). Vztahuje se nejen na celý stát, ale rovněž na všechny jeho orgány, Ústavní soud nevyjímaje. Státní orgány reprezentují totiž obecně lid jako státního suveréna (čl. 2 odst. 1 Ústavy), a nikoli pouhé subjektivní přesvědčení svého momentálního personálního substrátu. Proto v sekulárním státě, v němž je vyznávání či nevyznávání náboženské víry striktně odděleno od výkonu veřejné moci a představuje forum internum každého jednotlivce, není žádný státní orgán oprávněn své mocenské akty odůvodňovat použitím, resp. výkladem náboženských textů. Ani Ústavní soud není jakousi duchovní autoritou oprávněnou odůvodňovat svá rozhodnutí dle náboženských pramenů, jejichž použití se mu právě zlíbí, popř. dle ideologicko-náboženských inklinací svých soudců.

Aniž bych bral soudci zpravodaji právo na jeho světonázorové přesvědčení, nemohu vzhledem k ústavně zakotvenému požadavku náboženské neutrality státu souhlasit s uvedenou větou rovněž z důvodu, že přináší nezanedbatelné riziko, že by mohla i pro futuro ohrozit důvěru veřejnosti v nestranné a nepodjaté rozhodování senátu, potažmo celého Ústavního soudu ve věcech, které se budou dotýkat náboženských otázek.

Navrhoval jsem proto předmětnou větu z odůvodnění nálezu buď vypustit (čímž by kontext ani váha argumentace v bodu 20 nijak neutrpěly), nebo ji nahradit jiným příkladem, jehož zdrojem nebude náboženská kniha, ale např. dílo právního teoretika či právního filozofa. Většina senátu mému návrhu nevyhověla, aniž bych se dozvěděl skutečně závažný důvod, proč je v nálezu nezbytné použít jako jediný možný příklad právě příběh o Evě hřešící v rajské zahradě Eden pojídáním ze stromu vědění dobrého a zlého, resp. jistý výklad části tohoto příběhu. Za takový důvod nepovažuji ani pouhé odkazy, kterých se mi dostalo, na onu kulturní historii či na údajně obdobnou praxi cizozemských soudů. Senátní většina nevzala v potaz ani můj poukaz na to, že se touto větou Ústavní soud dotýká, resp. může dotknout svobody myšlení a náboženského vyznání, jakož i práva být bez náboženského vyznání (čl. 15 odst. 1 Listiny) jak u třetího člena senátu, tak u fyzických osob vystupujících na straně účastníků a vedlejších účastníků řízení. K mé lítosti ani po této mé námitce většina senátu vůli k toleranci nenalezla.