I.ÚS 2026/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Petra, zastoupeného JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1516, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2015, č.j. 30 Cdo 519/2014-157 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013, č.j. 17 Co 90/2013-131, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.

2. Podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stěžovatel usiloval o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 1 000 000 Kč. Jeho žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu se skládala ze tří samostatných titulů pro odškodnění nemajetkové újmy: z titulu neoprávněné vazby požadoval částku 200 000 Kč (posléze jen 145 000 Kč, když 55 000 Kč mu bylo zaplaceno), z titulu délky trestního stíhání požadoval 200 000 Kč a za nezákonné rozhodnutí 600 000 Kč, celkem tedy 1 000 000 Kč.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8.11.2012 č. j. 26 C 188/2011-82 byla žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem), ve výroku I. uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 455 000 Kč, výrokem II. byla jeho žaloba zamítnuta do částky 545 000 Kč a výrokem III. byla žalované uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 80 715 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání stěžovatel a rovněž Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti. O těchto odvoláních Městský soud v Praze rozhodl svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2013, č.j. 17 Co 90/2013-131, a to tak, že ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 55 000 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba ohledně částky 455 000 Kč zamítá, výrokem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 490 000 Kč a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 19. 5. 2015, č.j. 30 Cdo 519/2014-157 rozhodl tak, že jej odmítl.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že i když si podal proti rozsudku soudu první instance odvolání, protože ne zcela souhlasil s výší jednotlivých nároků, které mu byly přiznány, je toho názoru, že úvahy Obvodního soudu v Praze 2 při rozhodování o jednotlivých vznesených nárocích na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byly správné. Městský soud v Praze následně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu ohledně částky 455 000 Kč zamítl, a to toliko s odůvodněním, že tvrzení stěžovatele považuje za nevěrohodná a za neprokázaná. Odvolací soud ve věci nenařizoval jednání, když s rozhodnutím věci bez nařízení jednání stěžovatel i žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti vyslovili souhlas, a proto odvolací soud mohl provést dokazování toliko listinami, které měl k dispozici, přičemž provedl důkaz spisem Krajského soudu v Ostravě sp.zn. 36 T 3/2005.

7. Stěžovatel se závěrem odvolacího soudu, že tvrzení ohledně dopadu trestního řízení do jeho osobnostní sféry a o psychických následcích jsou nevěrohodná a neprokázaná, nesouhlasí. Poukazoval na to i ve svém dovolání, to však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud uvedl, že pokud se jedná o stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění, je toto především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž Nejvyšší soud se výslednou částkou zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci zákonného ustanovení (tj. ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb.) na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Nejvyšší soud dále k námitce stěžovatele, že odvolací soud nezohlednil při posouzení otázky výše náhrady nemajetkové újmy zdravotní následky vazby, toliko konstatoval, že to mělo být předmětem samostatného řízení. Ani s tímto názorem se stěžovatel neztotožnil. Shledává rozhodnutí dovolacího i odvolacího soudu nesprávnými a je toho názoru, že zejména odvolací soud svůj rozsudek odůvodnil nedostatečně po skutkové i právní stránce.

8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud připomíná, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

10. Ústavněprávní judikaturou bylo také mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní.

11. Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny.

12. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele zejména se závěry odvolacího soudu, který mu nepřiznal takovou výši odškodnění, o jakou stěžovatel usiloval. Rozsudek Městského soudu v Praze je ale v tomto směru dostatečným a logickým způsobem odůvodněn. Tento soud podrobně uvedl, jakými právními úvahami se ve věci řídil a jak hodnotil veškeré relevantní skutkové okolnosti daného případu.

13. Konstatoval, že usnesením ze dne 7. 5. 2004 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele zejména pro pokus spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz v souběhu s přípravou k trestnému činu podvodu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2010 byl stěžovatel, spolu s dalšími sedmi obžalovanými, obžaloby zproštěn. Ve věci byla slyšena řada svědků a vypracováno několik znaleckých posudků. Mj. byly provedeny i důkazy zprávou Bankovní asociace Praha, Policejního presidia ČR, Národní ústředny Interpolu, zprávou Ministerstva spravedlnosti USA, zprávou Státního zastupitelství Berlín, nebo zprávou Ministerstva vnitřní bezpečnosti USA. Rozhodující trestní soud také uvedl, že žaloba byla na všechny obžalované podána důvodně, neboť objektivně disponovali s předmětnými padělky, nepodařilo se však prokázat subjektivní stránku žalovaných trestných činů.

14. Městský soud v Praze se nejprve zabýval uplatněným nárokem stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy v rozsahu 200 000 Kč. Při jeho hodnocení vycházel z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a z případných dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry stěžovatele, když současně zvážil též to, že forma, ani případná výše zadostiučinění, nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Vzal v úvahu i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jenž vychází z toho, že v případě nemajetkové újmy, vyvolané nepřiměřenou délkou řízení, je třeba vycházet ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu (Apicella proti Itálii, odst. 93). Řízení před Krajským soudem Ostrava sp. zn. 36 T 3/2005 trvalo od 7. 5. 2004 do 24. 1. 2011, tj. 6 let 8 měsíců. Vzhledem ke složitosti věci, k tomu, že se jednalo o osm obžalovaných, bylo třeba provést řadu důkazů, a to zejména znaleckými posudky a bylo prováděno též dožádání do ciziny, nepovažoval odvolací soud danou délku řízení za nepřiměřenou a nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zák.č. 82/1998 Sb. neshledal. Dále bylo prokázáno, že stěžovatel byl ve vazbě v době od 9. 5. 2004 do 24. 8. 2004, tj. 3 měsíce a 15 dní. Nemateriální újma za vazbu přitom již byla odškodněna v rozsahu 55 000 Kč, představující 500 Kč za jeden den trvání vazby. Při hodnocení délky trvání vazby dospěl odvolací soud k závěru, že se nejedná o natolik dlouhou dobu, která by se mohla závažněji promítnout do poměrů stěžovatele a poskytnuté zadostiučinění se jeví jako zcela dostačující.

15. Soud zdůraznil, že stěžovatel přitom objektivně ve svém podnikání jednal tak, že jeho činnost vykazovala znaky trestného činu, pouze nebyla prokázána jeho subjektivní stránka, přičemž dle skutkové podstaty předmětného trestného činu se jedná o trestný čin úmyslný. Je tak třeba zvážit i stěžovatelův podíl na daných nepříznivých následcích.

16. V uvedených závěrech odvolacího soudu nelze spatřovat porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele, tedy ani jeho práva na spravedlivý proces.

17. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015


Ludvík David v. r.
předseda senátu