II.ÚS 54/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Kabešové, zastoupené Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, č. j. 55 Co 264/2014-1077, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění :

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 9 C 403/2008, Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, č. j. 9 C 403/2008-1018, rozhodl o návrhu stěžovatelky na stanovení povinnosti jejího bývalého manžela (Ing. J. Kabeše, dále jen "žalovaného") přispívat jí na výživu tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce příspěvek na přiměřenou výživu rozvedené manželky za období od 15. 6. 2009 do 7. 10. 2010 ve výši 1.000 Kč měsíčně, tj. celkem 15.726 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Požadavek stěžovatelky na zaplacení příspěvku za období od 7. 8. 2008 do 14. 6. 2009 ve výši 5.000 Kč měsíčně, v období od 15. 6. 2009 do 7. 10. 2010 ve výši 4.000 Kč měsíčně a ode dne 8. 10. 2010 nadále ve výši 5.000 Kč měsíčně, zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku obvodní soud mimo jiné konstatoval, že stěžovatelka "nebyla schopna se sama živit ve smyslu ust. § 92 odst. 1 zákona o rodině pouze v období, kdy byla uznána plně invalidní. V ostatních obdobích nebyla její schopnost pracovat zcela ztracena. Skutečnost, že si práci nenašla, neměla souvislost s jejím zdravotním stavem, ale s tím, že proti ní byly vedeny exekuce pro neplacení výživného na dceru. V období od 1. 1. 2014 navíc žalobkyně neprokázala existenci zákonné podmínky ust. § 760 občanského zákoníku, tedy, že případná neschopnost se živit má původ v manželství."

3. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podali odvolání stěžovatelka i žalovaný. Stěžovatelka ve svém odvolání polemizovala se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany obvodního soudu, zejména hodnocení lékařských zpráv, ze kterých vyplývá, že není schopna soustavné výdělečné činnosti a není tak schopna se sama živit bez ohledu na přidělený stupeň invalidity, a dále nevzal v úvahu další prokázané skutečnosti, které mimo jiné osvědčují, že její zdravotní problémy mají původ v manželství, resp. v jednání žalovaného. Žalovaný naopak zdůraznil, že jeho příjmy, z nichž nadto musel živit i jejich nezletilou dceru, byly v daném rozhodném období stejné se stěžovatelkou, přičemž obvodní soud zcela opomenul přihlédnout k řadě sociálních dávek, které stěžovatelka rovněž pobírala a jež její příjem navyšovaly.

4. Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku shledal důvodné pouze odvolání žalovaného, a proto napadený rozsudek obvodního soudu podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.), ve zbylé části pak rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný. Městský soud se v odůvodnění rozsudku do značné míry ztotožnil jak s postupem obvodního soudu, pokud se zaměřil na dokazování základní podmínky vzniku práva na přiměřenou výživu ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o rodině"), tj. schopnosti sám se živit, tak i s jeho právním názorem, že "mimo období, kdy byl (stěžovatelce) přiznán plný invalidní důchod, byla její schopnost se živit zachována. Pobírala částečný invalidní důchod a současně jí její zdravotní stav umožňoval v omezené míře pracovat, tedy dosahovat určitého výdělku. Skutečnost, že se (stěžovatelce), ať již z jakýchkoli důvodů (které nemají svůj původ v manželství), nepodařilo zaměstnat, nemůže jít k neprospěchu žalovaného coby bývalého manžela." Stejně tak se městský soud ztotožnil s posouzením skutečnosti, že stěžovatelce byl přiznán plný invalidní důchod, když s oporou v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu dovodil, že "sama skutečnost, že rozvedená manželka pobírá invalidní důchod, nestačí pro závěr o tom, že je schopna se sama živit, pokud tento příjem nepokryje nezbytné životní potřeby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 55/76). Při úvaze o tom, zda je rozvedený manžel schopen sám se živit nelze zásadně přihlížet k tomu, že pobírá sociální dávky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 23/74)." Na rozdíl od obvodního soudu se nicméně městský soud při posouzení nároku stěžovatelky rovněž soustředil i na splnění další zákonné podmínky, předvídané v ustanovení § 92 zákona o rodině, tj. zda schopnosti, možnosti a majetkové poměry umožňovaly žalovanému přispívat v tomto období stěžovatelce na přiměřenou výživu, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. "Žalovaný z příjmu živil sebe a dále nezletilou dceru, na kterou (stěžovatelka) neplatila výživné. Posouzením nároku z hlediska § 92 odst. 1, § 96 odst. 1 zákona o rodině nutno dospět k závěru, že v rozhodném období měla (stěžovatelka) stejnou, pokud ne i vyšší životní úroveň než žalovaný, resp. poměry neumožňovaly žalovanému přispívat (stěžovatelce) na životní potřeby. Podmínky § 92 odst. 1 zákona o rodině tak nebyly naplněny ani v období, kdy byla (stěžovatelka) plně invalidní. Na správnosti rozhodnutí soudu I. stupně nemohou nic změnit ani odvolací námitky (stěžovatelky)" (str. 3 rozsudku).

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry městského soudu i nadále polemizuje, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřela již v průběhu řízení před obecnými soudy, vyjadřuje svůj nesouhlas s konkrétním způsobem, jakým bylo městským soudem v konečném důsledku rozhodnuto o jejím návrhu na přiměřenou výživu rozvedené manželky ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 zákona o rodině, tj. že byl zcela zamítnut, aniž by tak městský soud učinil s oporou ve skutkových zjištěních a svůj závěr řádně odůvodnil. Nadto stěžovatelka zcela nově v ústavní stížnosti namítá, že postupem městského soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Jednak proto, že ve věci jako předseda senátu rozhodoval JUDr. Z. Stibral, tj. soudce, který i v minulosti rozhodoval o jiných věcech stěžovatelky, a to vždy "tendenčně v její neprospěch. Pokud by tuto skutečnost zjistila dříve, namítla by jeho podjatost." Jednak z toho důvodu, že bylo porušeno její právo na projednání věci za přítomnosti účastníka řízení a práva na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, když "je sice pravda, že na jednání odvolacího soudu se vlivem svého pochybení dostavila až v jeho průběhu (právní zástupce navrhovatelky žádal před jednáním o posečkání se začátkem jednání), je však s podivem, že dle protokolu o jednání odvolacího soudu se navrhovatelka jednání nezúčastnila vůbec. Navrhovatelka se naopak v průběhu jednání odvolacího soudu po svém příchodu chtěla opakovaně k věci dle svého uvážení vyjádřit, avšak nebylo jí to umožněno, čehož projevem je i chybný protokol o jednání."

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu zpochybňuje jeho způsob hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své již ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407).

8. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti, ať již k nezletilým dětem, anebo mezi rozvedenými manžely, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, zda je uplatněný nárok na výživné ze zákona přípustný, příp. v jaké konkrétní výši má být přiznán. Stěžovatelka nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

9. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní argumentaci, i nadále zpochybňuje výše rekapitulovaný právní názor městského soudu ohledně zamítnutí jí uplatněného nároku na přiměřenou výživu rozvedené manželky z důvodu nesplnění zákonných podmínek předvídaných v ustanovení § 92 odst. 1 zákona o rodině, přičemž namítá, že se městský soud dostatečně nevypořádal se všemi jejími námitkami a skutkovými tvrzeními, uplatněnými v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud se s tímto tvrzením stěžovatelky neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že se městský soud (a před ním i obvodní soud) s nimi důkladně a řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu nejen s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh civilního řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, ale i s ohledem na příslušná ustanovení zákona o rodině, jež na daný případ stěžovatelky aplikoval, přičemž je interpretoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodování městského soudu a jeho právní závěry proto nelze označit za svévolné, nepředvídatelné, nedostatečně odůvodněné či jinak porušující základní práva stěžovatelky, jak namítala v ústavní stížnosti. Skutečnost, že stěžovatelka uvedený právní závěr městského soudu odmítá akceptovat, sama o sobě takové porušení jejích základních práv nezakládá. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je nadto zcela zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch.

10. Z tohoto hlediska je třeba rovněž nazírat a současně i odmítnout ostatní námitky stěžovatelky, v nichž zpochybňuje procesní postup městského soudu v odvolacím řízení (údajná podjatost předsedy senátu a odnětí možnosti jednání před soudem), které jsou nadto uplatnitelné nejprve v řízení o žalobě pro zmatečnost (ve smyslu ustanovení § 229 a násl. o. s. ř.). Přesto, aniž by jakkoliv předjímal případné rozhodnutí obecných soudů v takovém řízení, považuje Ústavní soud k těmto námitkám za vhodné uvést, že důvody vzbuzující pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce mohou podle zákona spočívat výhradně v jeho "poměru k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům", nikoliv však v rozhodovací činnosti, včetně rozhodování v jiných věcech (§ 14 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.), a dále, že v daném případě lze stěží dovodit porušení práva stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti, pokud městský soud za situace, kdy stěžovatelka byla zastoupena v řízení před městským soudem advokátem, který byl (na rozdíl od stěžovatelky) na ústním jednání, konaném dne 24. 9. 2014, osobně přítomen, nevyčkal se zahájením jednání do jejího pozdního příchodu.

11. S ohledem na výše uvedené tak lze konstatovat, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, jak obecně namítala v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

12. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že by považoval za projev přílišného formalismu, pokud by stěžovatelku vyzýval k odstranění vady, spočívající v absenci doložení speciální plné moci, osvědčující skutečnost, že je v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu). Tuto podmínku řízení před Ústavním soudem totiž stricto sensu nelze považovat za splněnou, pokud stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila pouze usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 12. 2014, č. j. 9 C 403/2008-1093, na základě kterého jí byl ustanoven právní zástupce i pro podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu, neboť takovou možnost přiměřeného postupu podle ustanovení § 30 o. s. ř., tj. ustanovení právního zástupce ze strany obecného soudu i pro řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud vzhledem ke svému specifickému postavení a samotnému charakteru řízení o ústavní stížnosti ve své rozhodovací praxi odmítá [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 291/04 ze dne 6. 10. 2004 (U 49/35 SbNU 589)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015


Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu