II.ÚS 1134/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Otakar Folwarczny, zastoupený JUDr. Tomášem Chlebikem, společníkem Advokátní kanceláře Dextela s.r.o., se sídlem Karola Śliwky 621/5, Karviná - Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2012, č. j. 16 Co 230/2012-60, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, č. j. 21 Cdo 1814/2013-93, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Dne 17. 4. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhá se zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rovněž tvrdí, že byl odňat svému zákonnému soudci a že v jeho věci docházelo k průtahům ve smyslu čl. 38 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, vyplývá, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, č. j. 62 C 62/2011-36, rozhodl tak, že žalovaná společnost OKD a. s. (dále jen "žalovaná") je povinna vystavit stěžovateli písemné potvrzení podle ustanovení § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993, ve znění před novelou provedenou nařízením vlády č. 69/2015 Sb. (dále jen "nařízení vlády č. 363/2009 Sb."), obsahující v části "zda trvalo zařazení v I. kategorii k 31. 12. 1992 ve smyslu zákona č. 235/1992 Sb.", poznámku "ano". Žalovaná totiž vystavila stěžovateli shora specifikované potvrzení s poznámkou "ne", čímž podstatně ztížila postup stěžovatele v řízení o starobním důchodu. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť stěžovatel v průběhu měsíce prosince roku 1992 před nástupem na rekondiční pobyt a den po nástupu zpět na pracoviště nepracoval na pracovišti zařazeném do kategorie I.AA (zjednodušeně řečeno, nepracoval jako horník v podzemí). Okresní soud ovšem po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele je důvodná a rozhodl, jak je uvedeno shora.

3. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Okresní správě sociálního zabezpečení v Karviné. Ve svém rozhodnutí vyšel zejména z ustanovení § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., podle něhož zaměstnavatelé potvrzují na žádost osob u nich zaměstnaných v období od 1. ledna 1993 do 31. 12. 2008 a vykonávajících zaměstnání v hornictví, počet směn odpracovaných v hornictví, a to na tiskopisu vydávaném Českou správou sociálního zabezpečení. Nesouhlasil-li tedy stěžovatel s obsahem potvrzení vydaného podle § 4 citovaného nařízení vlády, měl se [stejně jako v případě nesouhlasu s obsahem evidenčního listu podle ustanovení § 38 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon "582/1991 Sb.")] obrátit na okresní správu sociálního zabezpečení a tam žádat o provedení opravy tak, jak to žádal u okresního soudu. Podle citovaného zákona totiž o správnosti či nesprávnosti potvrzení vydaného podle ustanovení § 4 citovaného nařízení vlády (respektive o správnosti či nesprávnosti údajů uvedených v evidenčním listu), rozhodují jiné orgány než soudy. Krajský soud proto dospěl k závěru, že není dána jeho pravomoc v občanském soudním řízení, aby se zabýval stěžovatelovou žalobou, neboť podle zákona projednávají a rozhodují předmětný spor jiné orgány než soudy.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s právním názorem krajského soudu. Zdůraznil přitom, že v posuzovaném případě se nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), tzn. ze vztahů občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních. Pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř. by přitom byla tedy dána jen tehdy, stanovil-li by to zákon. Podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění do 31. 12. 1995 (dále jen "zákon 100/1988 Sb.") se občanovi přiznával za stanovených podmínek nárok na starobní důchod již při dosažení 55 let věku. Jedním z předpokladů bylo, aby byl zaměstnán nejméně 15 roků v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech a aby byl zařazen do I. pracovní kategorie. Následnou novelizací předpisů z oblasti sociálního zabezpečení - zahrnující mimo jiné i shora citované nařízení vlády č. 363/2009 Sb. - byla ale tato kategorizace zrušena a nebyla zahrnuta ani do evidenčních listů ve smyslu § 38 zákona č. 582/1991 Sb. Citované nařízení vlády přitom bylo vydáno na základě zmocnění obsažného v ustanovení § 107 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."). Řízení ve věcech důchodového pojištění je přitom podle Nejvyššího soudu upraveno zákonem č. 582/1991 Sb. tak, že sociální zabezpečení (které zahrnuje i důchodové pojištění) provádí orgány sociálního zabezpečení. Citovaný zákon, ani jiný právní předpis přitom nestanoví pravomoc soudů v občanském soudním řízení rozhodovat věci z oblasti sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění. Z toho podle Nejvyššího soudu vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí o uplatněném požadavku souvisejícím s řízením o dávce důchodového pojištění zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu shora zmiňovaného ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu o tom, že projednání a rozhodnutí dané věci stěžovatele brání nedostatek pravomoci soudu, je tak správný.

5. Stěžovatel zejména namítá, že v roce 1993 nemohl postupovat podle předpisů, jež nabyly účinnosti až o několik let později. Soudy tedy nesprávně konstatují, že stěžovatel neměl podávat žalobu k soudu a měl naopak postupovat v rámci správního práva. Nelze rovněž souhlasit se stanoviskem, že pokud se stěžovatel neztotožňoval s obsahem potvrzení, měl se obrátit - stejně jako v případě nesouhlasu s obsahem evidenčního listu - na příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení a tam žádat provedení opravy. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že se neměl obracet nikam jinam než na soud, neboť tento postup stěžovatele nic nevylučuje a rozhodně nemohla být pravomoc obecných soudů přenesena na jiné orgány "jakousi směrnicí FMPE č. 3/1989 Sb.", která nebyla obecně závazným právním předpisem. Nelze prý také zaměňovat evidenční list s potvrzením o zařazení do pracovní kategorie a tvrdit, že zákonem daná pravidla postupu nesouhlasu s evidenčním listem se vztahují i na postup při nesouhlasu s potvrzením podle ustanovení § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. Faktem také zůstává, že u Okresní správy sociálního zabezpečení v Karviné nyní celá záležitost "leží" asi od 16. 2. 2015 a správní orgán odmítá v řízení jednat a rozhodnout s odůvodněním, že předmětné řízení nespadá do jeho pravomoci. Nařízení vlády č. 363/2009 Sb. nelze údajně v případě stěžovatele použít též proto, neboť nepostihuje období, na které stěžovatel žádá vystavení svého potvrzení.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Po podrobném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti totiž Ústavní soud konstatuje, že se její argumentace poněkud míjí s přesvědčivým a přiléhavým odůvodněním napadených rozhodnutí a stěžovatel tak ve své podstatě jen opakuje argumentaci, s níž se však obecné soudy řádně vypořádaly.

8. Proto jen stručně Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli bylo dne 4. 6. 2010 mzdovou účtárnou žalované vystaveno potvrzení podle ustanovení § 4 citovaného nařízení vlády. Samotné nařízení přitom již podle svého názvu dopadá na horníky, kteří svoji profesi začali vykonávat před rokem 1993. Ostatně i sám stěžovatel se domáhal vydání předmětného potvrzení výslovně na základě tohoto právního předpisu a je tedy poněkud s podivem, proč nyní v ústavní stížnosti tvrdí, že toto nařízení na jeho věc nedopadá.

9. Dále Ústavní soud uvádí, že jak již obecné soudy správně dovodily, jejich pravomoc projednávat stěžovatelovu věc není vyloučena "jakousi směrnicí FMPE č. 3/1989 Sb.", jak uvádí stěžovatel, nýbrž platným a účinným zákonem (srov. rekapitulaci shora).

10. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Okresní správa sociálního zabezpečení v Karviné je v jeho věci nečinná, pak může zvážit použití adekvátních prostředků daných mu procesními předpisy v rámci správního řízení. Toto řízení se však zcela míjí s předmětem řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti. Nelze se ostatně ztotožnit ani s tvrzením stěžovatele, že soudní řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, je možno považovat za "zbytečný průtah" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny [k problematice průtahů v řízení srov. například přiměřeně nález ze dne 7. 8. 2007, sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151 nebo usnesení ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2981/07; U 1/48 SbNU 961; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)], a to jednak proto, že je sám inicioval, a dále proto, že u ústavní stížnosti podané proti rozhodnutí je předmětem řízení před Ústavním soudem právě toto napadené rozhodnutí, a nikoliv postup a délka soudního řízení, jelikož v tomto případě by měl stěžovatel brojit proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [viz § 72 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu