II.ÚS 3664/14 #1 — Povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí o výši pořádkové pokuty

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 1. září 2015 sp. zn. II. ÚS 3664/14 ve věci ústavní stížnosti Ing. Luďka Vinše, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014 č. j. 7 Cmo 302/2014-301 potvrzujícímu usnesení soudu prvního stupně o uložení pořádkové pokuty ve výši 50 000 Kč, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení.

Odůvodnění


I. Podstatný obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že se dopustil ústavněprávních pochybení při přezkumu usnesení soudu prvního stupně, jímž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 50 000 Kč. Tato pokuta totiž byla stěžovateli uložena proto, že se nepodrobil výslechu, k jehož provedení nebylo - dle právního názoru soudu - třeba jeho souhlasu.

3. V prvé řadě stěžovatel tvrdí, že k uložení pořádkové pokuty vůbec nebyl dán důvod, neboť tím, že odmítl podstoupit výslech, se nedopustil jednání, jež by hrubě ztěžovalo postup řízení ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.").

4. Stěžovatel má rovněž za to, že byla v řízení před obecnými soudy porušena zásada rovnosti účastníků řízení. Soud prvního stupně totiž trval na jeho výslechu, zatímco výslech JUDr. Buzka (na jehož provedení trval účastník řízení, jehož je stěžovatel statutárním orgánem) prozatím proveden nebyl.

5. Konečně stěžovatel upozorňuje, že se Vrchní soud v Praze nezabýval jeho odvolací námitkou, podle níž byla pořádková pokuta ve výši 50 000 Kč nepřiměřená a její výše nebyla v podstatě nijak odůvodněna. Pouhý blíže nespecifikovaný odkaz soudu prvního stupně na majetkové poměry nelze považovat za postačující odůvodnění. To platí tím spíše, že není jasné, čí majetkové poměry měly mít vliv na výši pokuty (zda poměry stěžovatele či jiného účastníka původního řízení), přičemž k majetkovým poměrům stěžovatele nebylo prováděno žádné dokazování.


II. Splnění podmínek řízení

6. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].


III. Vyjádření účastníka řízení

7. Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že v podstatě jen odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odůvodnění výše pokuty označil za stručné, avšak postačující a námitku stran nerovnosti účastníků řízení za právně irelevantní.


IV. Podstatný obsah spisu

8. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 80 Cm 180/2010 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

9. V rámci řízení před soudem prvního stupně bylo nařízeno ústní jednání (dne 27. 1. 2014), k němuž byl předvolán i stěžovatel. Soud prvního stupně hodlal přistoupit k výslechu stěžovatele a poučil jej, že k provedení výslechu není podle ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 120 odst. 2 o. s. ř. a 200e o. s. ř. třeba jeho souhlas. Stěžovatel však odmítl na dotazy soudu odpovídat. Tuto skutečnost vyhodnotil soud jako hrubé ztěžování průběhu řízení, a uložil proto usnesením č. j. 80 Cm 180/2010-161 stěžovateli již zmiňovanou pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč. V tomto usnesení byl stěžovatel označen jako účastník řízení. K výši pořádkové pokuty uvedl soud tolik, že je uložena "s ohledem na majetkové souvislosti projednávané věci".

10. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolání, v němž tvrdil, že ve věci bylo použito nesprávné znění občanského soudního řádu (bylo aplikováno znění účinné do 31. 12. 2013, zatímco dle stěžovatele mělo být aplikováno znění pozdější), že soud prvního stupně nerespektoval rovnost účastníků řízení a že výše pokuty byla nepřiměřená.

11. Podle odvolacího soudu ovšem jediné pochybení, jehož se soud prvního stupně dopustil, spočívalo v tom, že stěžovateli uložil pořádkovou pokutu jako účastníku řízení, a nikoliv jako statutárnímu orgánu účastníka řízení. Ostatním námitkám stěžovatele nepřitakal. Obsáhle se vypořádal zejména s námitkou, podle níž bylo použito nesprávné znění občanského soudního řádu. S odkazem na přechodná ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nicméně dospěl k závěru, že soud prvního stupně použil znění správné. Dále Vrchní soud v Praze podrobně vyložil, proč byla pořádková pokuta uložena po právu. Námitkou stran nepřiměřenosti uložené pokuty se Vrchní soud v Praze blíže nezabýval. S ohledem na uvedené proto Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně (byť v mírně upraveném znění) potvrdil.

V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

12. Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Za důvodnou však považoval pouze námitku, že výše uložené pořádkové pokuty nebyla žádným z obecných soudů řádně odůvodněna.

13. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů spravedlivého procesu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Pakliže v rozhodnutí řádné odůvodnění chybí, je tím dána nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost; nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. V nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) pak Ústavní soud vyslovil, že "(...) je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást ,stanoveného postupu' - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí".

14. Uvedená povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí se pak nevztahuje toliko na rozhodnutí meritorní, nýbrž i (není-li výslovně stanoven opak) na rozhodnutí procesní povahy, zejména může-li jimi dojít k zásahu do práv účastníka řízení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009 (N 12/52 SbNU 121)]. Proto i rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (které nepochybně do práv účastníka řízení je způsobilé zasáhnout) musí být řádně odůvodněno, ať již jde o důvody udělení pořádkové pokuty, či o její výši (to platí tím spíše, je-li - jako v nyní projednávané věci - uložena pořádková pokuta v maximální výši). Nároky na kvalitu či délku odůvodnění nejsou ovšem nijak kvantifikovatelné, musí z něj však alespoň v základních rysech být patrné důvody, jež soud k rozhodnutí vedly.

15. Pokud však jde o odůvodnění výše pořádkové pokuty v projednávané věci, je Ústavní soud nucen konstatovat, že nedostálo základním - shora vyloženým - požadavkům plynoucím z práva na spravedlivý proces. Odůvodnění, že maximální výše pokuty byla zvolena "s ohledem na majetkové souvislosti projednávané věci", neobsahuje relevantní informace, které by byly způsobilé zprostředkovat úvahu soudu o výši pořádkové pokuty. Není tak např. jasné, zda je tím míněna hodnota předmětu sporu či majetková situace stěžovatele. I kdyby však snad i bylo možno rozhodnout, která z právě zmíněných možností je pravdivá, není v odůvodnění nijak vyloženo, jaký vztah mezi výší uložené pokuty a zmíněnými majetkovými poměry panuje, ani proč bylo nutné uložit pořádkovou pokutu v maximální výši.

16. Právě uvedené se přirozeně vztahuje k odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, jež stěžovatel petitem ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud zásadně vázán, nenapadl. Vrchní soud však tím, že toto pochybení toleroval (ba se k němu v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí ani nevyjádřil), zatížil v tomto rozsahu i své rozhodnutí ústavněprávní vadou.

17. Ostatní námitky stěžovatele pak Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o údajné porušení rovnosti účastníků řízení způsobené tím, že soud prvního stupně hodlal vyslýchat stěžovatele, a nikoliv již JUDr. Buzka, jde o námitku, která s předmětem tohoto řízení (rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty) nemá přímou souvislost. Ústavní soud shledal, že v ostatních aspektech (tedy vyjma odůvodnění výše pořádkové pokuty soudem prvního stupně a následného přezkumu této otázky soudem odvolacím) je napadené rozhodnutí ústavně konformní.


VI. Závěr

18. Ze všech shora popsaných důvodů Ústavní soud uzavírá, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

19. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.

20. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).