I.ÚS 2605/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky GE Money Auto, s.r.o., IČ 60112743, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2015 č. j. 20 Co 213/2015-60, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo podle jejího názoru porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatelka dovolává čl. 3 a 4 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce na majetek svého dlužníka (dále jen "vedlejší účastník") na základě exekučního titulu, jímž byl pravomocný elektronický platební rozkaz. Následně bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a o povolení oddlužení. Dne 5. 6. 2014 vzal Krajský soud v Hradci Králové na vědomí splnění oddlužení a osvobodil vedlejšího účastníka od hrazení pohledávek. Vedlejší účastník následně podal k soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce, s nímž stěžovatel souhlasil. Dne 19. 1. 2015 vydal soudní exekutor usnesení č. j. 030 EX 22035/08, jímž exekuci zastavil a uložil vedlejšímu účastníkovi uhradit náklady exekuce. Proti tomu výroku usnesení, jímž bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi jako povinnému uhradit náklady exekuce, se vedlejší účastník odvolal a napadeným usnesením bylo rozhodnutí exekutora změněno tak, že se právo na náhradu nákladů exekuce exekutorovi nepřiznává a stěžovatelka byla zavázána uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 1,050 Kč. To krajský soud odůvodnil tím, že stěžovatel byl ve svém odvolání úspěšný, a proto je třeba, aby mu byly uhrazeny náklady vzniklé v souvislosti s advokátním zastoupením.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá zásah do svých práv a poukazuje na to, že se v předchozím řízení domáhala svých nároků z platně uzavřené smlouvy, kterou vedlejší účastník neplnil, stěžovatelka se tedy bránila soudní cestou, poté se řádně přihlásila do insolvenčního řízení a respektovala i takový výsledek insolvenčního řízení, dle kterého její pohledávka nebyla plně uhrazena. Soudní exekutor však, bez jakékoli součinnosti stěžovatelky, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost náhrady nákladů exekuce. Po podaném odvolání, ke kterému stěžovatelka nedostala možnost vyjádřit se, odvolací soud správně konstatoval, že nárok na úhradu nákladů exekuce měl exekutor přihlásit do insolvenčního řízení. Naopak druhý výrok napadeného rozhodnutí, kterým bylo stěžovatelce uloženo uhradit vedlejšímu účastníku 1.050 Kč je dle stěžovatelky výrazným zásahem do jejích ústavně garantovaných práv. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. III. 3564/14. Podle něho povinnost náhrady nákladů řízení při zastavení exekuce vzniklé vinou exekutora nemůže nést oprávněný. Při zvážení souvislostí a s přihlédnutím k úmyslu zákonodárce lze jistě oprávněně dojít k závěru, že náklady na zastavení exekuce po skončení insolvenčního řízení nemůže nést oprávněný. Jejich uhrazení jde k tíži povinného, což předpokládá uplatnění formou přihlášky v insolvenčním řízení osobou soudního exekutora. Pokud ten tak neučinil, nelze s odkazem na zásadu zavinění a rovněž s odkazem na výše uvedený nález Ústavního soudu uložit povinnost oprávněnému k úhradě nákladů řízení povinného. Učinil-li tak odvolací soud, jednal podle stěžovatelky v rozporu s ústavním pořádkem.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi sice připouští, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Nicméně též zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud setrvale přihlíží tako k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod konkrétních stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. V této věci však stěžovatelka (jejíž základní kapitál činí 4, 427.829.000 Kč) nikterak nevysvětlila, jak citelně může případně i nesprávné rozhodnutí o částce 1.050 Kč zasáhnout do jejích majetkových práv. Tím spíše, že je patrno, že se ani nejedná o častější typový případ, jímž by se tvořila pro stěžovatelku nepřijatelná judikatorní praxe. V projednávaném případě tedy Ústavní soud s ohledem na typ pohledávky a bagatelnost částky žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Ostatně i Evropský soud pro lidská práva k takovýmto sporům přistupuje podobně (srov. např. rozhodnutí ve věci Šumbera proti České republice č. 48228/0/ ze dne 21. 2. 2012).

8. Stěžovatelčin poukaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3564/14 není v posuzovaném případě případný, neboť skutkové okolnosti zmíněného případu byly odlišné. V tam posuzované věci bylo stěžovateli jako oprávněnému uloženo uhradit náklady celého exekučního řízení (nikoli jen jeden úkon v odvolacím řízení) a dále se jednalo o výrazně vyšší částku (30.000 Kč). V nyní posuzovaném případě rozhodl odvolací soud z větší části v souladu s vyjádřeným názorem stěžovatelky (ohledně nároku exekutora), ji pouze zavázal k úhradě bagatelní částky nákladů odvolacího řízení.

9. Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu