I.ÚS 11/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Rodra, zastoupeného Mgr. Tomášem Tichým, advokátem se sídlem v Praze, Washingtonova 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 39/2014-98 ze dne 19. února 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 48 C 51/2013-74 ze dne 24. října 2013 ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 48 C 51/2013-79 ze dne 6. prosince 2013, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se s žalovaným dohodli na ukončení pracovního poměru, jako důvod byla v dohodě uvedena nadbytečnost ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce. Stěžovatel se však následně dozvěděl, že pozice, kterou u žalovaného zastával, nezůstala neobsazena a byl na ni přidělen jiný zaměstnanec. Důvod, pro který se s žalovaným dohodl na rozvázání pracovního poměru, tak stěžovatel považoval za zástupný a účelový a měl za to, že způsobuje neplatnost dohody. Obvodní soud rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení žalobu zamítl. Po provedeném dokazování sice dospěl k závěru, že se stěžovatel skutečně nestal nadbytečným (organizační změnou u zaměstnavatele bylo dotčeno jiné pracovní místo), na platnost dohody o rozvázání pracovního poměru to však nemá vliv. Stěžovatel při uzavírání této dohody jednal v omylu, jednalo se však o omyl v pohnutce, motivu, proč na dohodu přistoupil. Neplatnost dohody by však mohl způsobit pouze omyl ve vůli (nesprávné či nedostatečné představy o právních následcích dohody), nebo omyl v projevu vůle. Tyto omyly však obvodní soud nezjistil.

2. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, Městský soud v Praze však tento rozsudek potvrdil. Městský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu. Stěžovatel podle něj k podpisu dohody přistoupil s odstupem od chvíle, kdy mu zaměstnavatel oznámil nadbytečnost, nejednal tak ve spěchu. V řízení nebyly zjištěny ani jiné okolnosti, které by nasvědčovaly, že stěžovatel nejednal svobodně a vážně. Městský soud se dále ztotožnil i s právním hodnocením obvodního soudu, které dle jeho názoru odpovídá i stávající judikatuře Nejvyššího soudu.

3. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 3346/2014-127 ze dne 29. října 2014 odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu k otázce omylu v pohnutce, platnosti právního úkonu a k otázce podstatných náležitostí dohody o rozvázání pracovního poměru. Není důvod, aby rozhodná otázka byla posouzena jinak.

4. Stěžovatel rozsudkům uvedeným v záhlaví tohoto usnesení brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím městský soud porušil jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

5. Podle stěžovatele soudy poskytly ochranu lživému jednání zaměstnavatele, neboť nepovažovaly za rozhodující důvod, proč dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavřel. Stěžovatel svou nadbytečnost subjektivně považoval za podstatnou náležitost dohody o rozvázání pracovního poměru do té míry, že bez její existence by dohodu nikdy dobrovolně neuzavřel. Výklad obecných soudů stěžovatel považoval neústavní, neboť je na jeho základě jednotlivci znemožněno bránit se neplatnému rozvázání pracovního poměru dohodou. Tím, že soudy považovaly za významný pouze omyl ve vůli či v jejím projevu, poskytly ochranu nepoctivému jednání zaměstnavatele. Takový výklad je v rozporu s dobrými mravy, navíc není v souladu ani se záměrem zákonodárce. Zaměstnanec, který by nechtěl zaměstnavateli vyjít vstříc a na dohodu by nepřistoupil, by měl možnost před soudem napadnout platnost výpovědi z důvodu nadbytečnosti. Stěžovatel však svému zaměstnavateli vstříc vyšel, podle výkladu obecných soudů se tím však zbavil práva napadnout dohodou žalobou na neplatnost, i když dodatečně zjistil, že zaměstnavatel lhal. To záměrem zákonodárce nebylo, tento výklad nepřípustně znevýhodňuje zaměstnance v dobré víře.

6. Stěžovatel se dále vymezil vůči tvrzením žalovaného v řízení před obecnými soudy ohledně průběhu a povahy organizačních změn. Závěrem své stížnosti poukázal na skutečnost, že jej zaměstnavatel vyzval k vrácení odstupného, které stěžovatel na základě dohody o rozvázání pracovního poměru získal. Podle výzvy (bývalého) zaměstnavatele odstupné zaměstnanci náleží pouze v případech stanovených zákonem, mimo jiné i v případě rozvázání pracovního poměru dohodou pro nadbytečnost. Pokud stěžovatel trvá na tom, že důvod nadbytečnosti nebyl dán (což potvrzují i skutková zjištění obvodního a městského soudu), nebyl zákonný důvod pro vyplacení odstupného. Stěžovatel se tak na úkor svého zaměstnavatele bezdůvodně obohatil.

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu je zachována podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 237 o. s. ř., tedy jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Ústavní stížnost tak byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Těžiště argumentace stěžovatele spočívala v odlišném náhledu na důsledky omylu o jeho nadbytečnosti. Tento omyl podle jeho mínění činil dohodu o rozvázání pracovního poměru neplatnou. Stěžovatel zpochybnil závěr soudů o tom, že se jednalo o omyl v pohnutce, který dohodu neplatnou nečiní. Stěžovatel tím pokračuje ve své argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil v civilním řízení a Ústavní soud staví do role dalšího stupně soustavy civilních soudů. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.

11. V projednávané věci z dokazování vyplynulo, že stěžovatel dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavřel v omylu, který lze považovat za omyl v pohnutce, nikoliv omyl vycházející ze skutečnosti, jež byly pro uskutečnění právního úkonu rozhodující. To stěžovatel sice zpochybňuje, překládá však toliko opačný náhled na věc. Podle setrvalé judikatury zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se městský soud celou věcí podrobně zabýval a logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.

12. Stěžovatel dále zpochybnil vlastní hodnocení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodu omylu, tedy výklad § 49a občanského zákoníku z roku 1964. Vlastní řešení této otázky podústavního práva náleží civilním soudům, městský i obvodní soud přitom vyšly z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Ve výkladu použitých právních předpisů neshledal Ústavní soud žádnou svévoli, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

13. Na tomto hodnocení nic nemění ani důraz stěžovatele na srovnání s případnou výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodu nadbytečnosti. Městský a obvodní soud totiž nedospěly ke stěžovatelem tvrzenému závěru, že neplatnost rozvázání pracovního poměru dohodou nelze u soudu napadnout. Naopak se platností dohody oba soudy věcně zabývaly, byť stěžovateli nepřisvědčily. To však neznamená, že pro posouzení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou a výpovědí jsou významné ty samé skutečnosti, jak stěžovatel naznačuje. Důvodnost ústavní stížnosti nemůže založit ani ta skutečnost, že zaměstnavatel stěžovatele vyzval k vrácení zaplaceného odstupného. Jestliže soudy dospěly k závěru, že omyl v pohnutce při uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru mezi stěžovatelem a jeho zaměstnavatelem není důvodem její neplatnosti, jde o závěr, který se přirozeně uplatní pro obě strany této dohody.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2015


Ludvík David v. r.
předseda senátu