IV.ÚS 2235/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, 616 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 239/2014-130 ze dne 29. 4. 2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 38/2013 ze dne 17. 9. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 7/2009 ze dne 19. 11. 2012, za účasti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o., se sídlem Nákupní 389/1, 102 00 Praha 10, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel v trestním řízení s dalšími obviněnými uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a organizátorství pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. a), § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl stěžovateli podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 téhož předpisu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 téhož zákona mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu 8 let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 2.000,- Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Krajský soud současně rozhodl o vině dalších spoluobviněných a o jejich trestech, jakož i o nárocích na náhradu škody poškozených finančních ústavů.

K odvolání všech obviněných a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením tak, že všechna podle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodná zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali všichni odsouzení dovolání, jež Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že Krajský soud v Brně doplnil do popisu skutku výroku prvého rozsudku č. j. 46 T 7/2009-5834 tabulky s přehledem seznamu zastavených pohledávek předávaných GE Money Bank. Tímto měl být splněn pokyn Nejvyššího soudu k identifikaci neexistujících pohledávek. Stěžovatel však s tímto zásadně nesouhlasí, neboť ze seznamu není seznatelné, které pohledávky jsou neexistující, i když dle pokynu Nejvyššího soudu mělo být právě toto napraveno. Krajský soud v Brně do popisu skutku ve výroku prý doplnil všechny zastavené pohledávky, aniž rozlišil, které z nich byly neexistující a tedy naplněním trestného činu úvěrového podvodu; to přitom neplyne ani z odůvodnění rozsudku. Krajský soud v Brně dále dle názoru stěžovatele označuje uzavřené kupní smlouvy za fiktivní a sloužící pouze k vylákání peněžního plnění v souvislosti s očekávaným nenaplněním smluvních povinností ze strany společnosti SPAR. Fiktivnost uzavřených smluv však nebyla nijak prokázána, ba právě naopak bylo prokázáno, že byly podepsány ze strany společnosti SPAR skutečně paní Kudláčkovou. Stěžovatel dle svých slov neměl žádný důvod se domnívat, že by předmětné smlouvy nebyly sjednány platně, a z provedených důkazů neplyne opak. Stěžovatel dále poukázal na nedostatky znaleckého dokazování.

Z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně dle stěžovatele není ani zřejmé, která osoba měla být jednáním stěžovatele uvedena v omyl, a zejména to není specifikováno ve skutkové větě, přestože uvedení někoho v omyl je základním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nejvyššímu soudu pak vytkl, že nerespektoval svůj předchozí právní názor na trestní kauzu, přičemž však nepostupoval v souladu s § 20 odst. 1 zákona č. 2/2002 Sb., tj. nepostoupil věc k rozhodnutí velkému senátu. Dle stěžovatele se napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud odchýlil i od jiných svých rozhodnutí, než od onoho prvního v této trestní kauze. Jde zejména o skutečnost uvedení v omyl osoby rozhodce, o níž dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 475/2008 uvedl, že při posuzování takovéto věci je nutno podrobně zkoumat osobu rozhodce, jeho vztah k věci a jeho vztah k účastníkům řízení, když bez toho nelze vyslovit v tomto směru žádný závěr. Stěžovatel má za to, že v jeho trestním řízení nedošlo k takovémuto řádnému zkoumání, třebaže to Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí akceptoval. Tyto své argumenty stěžovatel podrobně rozvedl v doplnění své ústavní stížnosti. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Vedlejší účastník řízení, obchodní společnost SPAR Česká obchodní společnost s. r. o., ve svém vyjádření ze dne 19. 3. 2015 podrobně reagoval na námitky vznesené v ústavní stížnosti. Zejména oponoval tvrzení stěžovatele, že ze seznamu obsaženého ve výroku o vině není seznatelné, které pohledávky jsou neexistující, že soudy po hmotně právní stránce nesprávně vyhodnotily otázku uvedení v omyl, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jakož i stěžovatelovu tvrzení, že postup soudů nese prvky libovůle. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, popřípadě aby ji jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovateli, který ve svém podání ze dne 29. 4. 2015 zopakoval a dále přiblížil a doplnil svoji argumentaci stran porušení zásady in dubio pro reo, principu ultima ratio s ohledem na civilněprávní rovinu případu a nepřesvědčivosti rozhodnutí trestních soudů ve světle nashromážděného důkazního materiálu a z něj zjištěných skutkových okolností.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vedlejšího účastníka i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále se sluší připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity, úplnosti apod. znaleckých posudků. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Ústavní stížnost je v zásadě toliko polemikou s obsahem odůvodnění v pořadí druhého rozhodnutí Nejvyššího soudu ve srovnání s jeho dřívějším, kasačním rozhodnutím v téže věci (usnesení sp. zn. 4 Tdo 46/2012 ze dne 28. 2. 2012), která však ústavní konformitu napadených rozhodnutí nemůže zpochybnit. S ohledem na výše nastíněné postavení Ústavního soudu v ústavním systému se proto Ústavní soud nemohl ve stejné šíři jako trestní soudy zabývat otázkami majícími ryze skutkový charakter, zejména zda stěžovatel měl či neměl dostatek naskladněného, resp. nasmlouvaného zboží, aby mohl splnit dodávky pro vedlejšího účastníka, či jaká byla role, resp. postavení svědkyně M. Kudláčkové mající jednat za vedlejšího účastníka, že nebyla prokázána fiktivnost smluv, nedostatky ve znaleckém dokazování apod. Ostatně otázka hodnocení skutkových okolností či jejich (ne)zjištění se ukázala být problematickou již v řízení o podaném dovolání (str. 28 napadeného usnesení dovolacího soudu).

K co do ústavního přezkumu relevantním výhradám stěžovatele je třeba uvést následující. Pokud jde o námitku údajného nesplnění pokynů daných nižším soudům dovolacím soudem v jeho dřívějším zrušovacím usnesení, nelze jí přisvědčit. Nejvyšší soud a před ním i Vrchní soud v Praze se jí již v rámci podaných opravných prostředků zabývaly a dostatečným způsobem se s ní také vypořádaly. Především Nejvyšší soud na tomto místě poznamenal, že soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém odsuzujícím rozsudku doplnil do výroku o vině seznam a vyčíslení jednotlivých, konkrétních pohledávek, které měly být fingovány. K tomu Ústavní soud podotýká, že ve skutečnosti jde o seznam později zastavených pohledávek, které byly poškozeným úvěrovým věřitelům předloženy jako disponibilní záruka (v obecném slova smyslu) na straně stěžovatele ve snaze docílit poskytnutí úvěrů, které by bez ní jinak nebyly poskytnuty. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že ne všechny pohledávky v těchto seznamech vedené byly neexistující, resp. fingované, nicméně tento seznam ve výrokové části ani takto (tj. výlučně jako soupis prokazatelně fingovaných pohledávek) koncipován není, byť se to tak z dikce odůvodnění Nejvyššího soudu skutečně jeví. Slouží totiž k poukázání na zcela převládající početní zastoupení pohledávek, u nichž v rámci trestního řízení vyšlo najevo, že jde o pohledávky neexistující, tj. takové, které stěžovateli (tedy společnosti SWISSPORT) buď nikdy nevznikly, anebo které byly v době předložení poškozeným úvěrovým věřitelům jako způsobilé k zastavení zcela vyrovnány, tedy již předtím zanikly jejich splněním. Teprve za těmito seznamy následuje ve skutkové větě vyčerpávající výčet pohledávek (formou výpisu subjektů - dlužníků vůči společnosti SWISSPORT, s nimiž měly být uzavřeny příslušné smlouvy, srov. dikci skutkové věty "přinejmenším ve vztahu k odběratelům..."), které v rozhodné době neexistovaly. Porovnání existujících (popř. i sporných, avšak coby neexistujících jednoznačně neprokázaných) a neexistujících pohledávek na pozadí uvedených seznamů pak slouží jako důkaz toho, že neexistující pohledávky nemohly být předloženy omylem či z jiného (co do trestně právní roviny) omluvitelného důvodu. Ústavní soud v tomto ohledu souhlasí s názorem vedlejšího účastníka, že pakliže Krajský soud nejdříve uvedl seznam všech předložených pohledávek a následně konstatoval rozsah, v jakém se jedná o neexistující pohledávky, je tato specifikace dostatečně určitá a nečiní napadený rozsudek soudu prvé stolice vadným. K tomu se sluší doplnit, že pokyn Nejvyššího soudu obsažený v jeho původním výše citovaném kasačním usnesení ohledně doplnění seznamu a vyčíslení jednotlivých fingovaných (neexistujících) pohledávek neznamenal, jakým konkrétním způsobem krajský soud tento pokyn splní, tj. zda uvede jen tabulkový seznam v řízení prokázaných fingovaných pohledávek (jak si to stěžovatel představuje), anebo zvolí jiný způsob.

Co se týká výhrad směřujících proti tvrzenému nesprávnému posouzení subjektivní stránky zločinu podvodu, nelze přehlédnout, že i této otázce se Nejvyšší soud dostatečně podrobně věnoval. Z popisu skutku se podává, že všichni obvinění svým aktivním jednáním v určitých formách součinnosti vytvořili dokumenty, které měly sloužit k vylákání finančních prostředků od vedlejšího účastníka, neboť jim byly známy především všechny rozhodné okolnosti zcela běžné a standardní, týkající se obchodních vztahů mezi dodavateli a vedlejším účastníkem, a to tím způsobem, že by vedlejší účastník nasmlouvané zboží odmítl, a dostal se tak do situace, kdy by bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit částku uvedenou ve smlouvách, navíc bez kompenzace odběrem zboží, k čemuž v daném případě také došlo. Nejvyšší soud pak nepochybil, jestliže uvedl, že o tom svědčí širší okruh důkazů, ať již svědeckých výpovědí (především zaměstnanců vedlejšího účastníka a obchodních partnerů obviněných) či listinných důkazů. Konkrétní důkazy pak dovolací soud označil a blíže rozebral jejich přínos pro objasnění trestné činnosti stěžovatele a ostatních obviněných (srov. str. 32 a násl. napadeného usnesení), na čemž Ústavní soud nic zásadně rozporného či nelogického neshledal a v podrobnostech na tento výklad odkazuje. Skutečnost, že s tímto hodnocením není stěžovatel ztotožněn, nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Konečně i otázce hmotně právního posouzení se dovolací soud věnoval pečlivě a vysvětlil, proč bylo možno uvést v omyl rozhodkyni, a to navzdory dosavadní ustálené judikatuře, že soud nelze uvést v omyl (str. 35). Dovolací soud v tomto směru vyzdvihl zásadní rozdíly mezi soudcem a rozhodcem a na základě těchto stěžejních odlišností dospěl k závěru, že postavení rozhodce k postavení soudu připodobnit nelze, a proto může být rozhodce v obecné rovině v omyl uveden. Způsoby uvedení rozhodkyně v omyl byly v rozhodnutích soudů náležitě popsány a víceméně se vztahují k "slabým" místům rozhodčího řízení, a to předně ke způsobu ustanovení (jmenování) příslušné rozhodkyně ve spojení s okolnostmi uzavření smluv s vedlejším účastníkem. Neobstojí tak námitky stěžovatele, dle kterých bylo třeba "podrobně zkoumat osobu rozhodce" v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.

Lze tudíž uzavřít, že Nejvyšší soud, potažmo soudy nižších stupňů, svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. září 2015

Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu