I.ÚS 2418/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo nám. 1808/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 175/2015 ze dne 20. dubna 2015, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 uznán vinným zvlášť závažným zločinem opilství a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci (černého zavíracího nože). Soud stěžovateli také uložil povinnost zaplatit poškozenému Jaroslavu Kohoutkovi náhradu škody ve výši 25 662 Kč (se zbytkem uplatněného nároku poškozeného odkázal na civilní řízení). Stěžovatel i státní zástupce se vzdali práva odvolání, rozsudek tak ve výroku o vině a trestech nabyl právní moci dne 26. ledna 2015.

2. Proti tomuto rozsudku podal poškozený odvolání do výroku o náhradě škody, jímž se domáhal úhrady škody ve výši 61 202 Kč, kterou uplatnil již v řízení před obvodním soudem. Městský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení odvolání částečně vyhověl a rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody. Při nezměněném výroku o vině a trestu rozhodl, že stěžovatel je povinen poškozenému uhradit škodu ve výši 43 662 Kč (se zbytkem uplatněného nároku soud poškozeného odkázal na civilní řízení). Soud totiž dospěl k závěru, že poškozený nepochybně prokázal škodu ve výši 25 662 Kč (bolestné a náhrada stomatologických výkonů), jak o ní rozhodl obvodní soud. Nadto však poškozený v odvolacím řízení prokázal i nárok na náhradu ušlé mzdy ve výši 18 000 Kč za měsíc září 2014, neboť v důsledku jednání stěžovatele nemohl od 1. září 2014 nastoupit do zaměstnání na základě uzavřené pracovní smlouvy. K celkové výši náhrady škody městský soud dospěl tak, že ke škodě zjištěné již v řízení před obvodním soudem přičetl škodu nově zjištěnou v odvolacím řízení.

3. Stěžovatel proti výše uvedenému rozsudku městského soudu brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím městský soud porušil jeho práva zaručená čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

4. Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí založeno na nepochopení procesních předpisů. Odvolací soud přiznal "v rozporu se zákonným dokazováním odškodnění vyšší, než jaké přiznal soud prvního stupně." Postup odvolacího soudu byl v rozporu se zásadou, že každé právní posouzení musí mít reálný odraz ve skutkovém stavu věci. Výrok o náhradě škody v trestním řízení musí splňovat kriteria pro rozhodnutí ve věci samé. Nalézací soud přiznal poškozenému odškodnění ve výši založené na posouzení dokladů. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu ovšem důvody pro rozhodnutí neplynou, není zřejmé, proč soud zrušil výrok o náhradě škody a rozhodl znovu. Rozhodnutí nemá oporu ve spisovém materiálu.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Dovolání proti napadenému rozsudku není přípustné (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1435/11 ze dne 13. 7. 2011, případně usnesení NS č. j. 5 Tdo 266/2012 19 ze dne 21. 3. 2012 a tam citovanou judikaturu), stěžovatel tak vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

8. V projednávané věci stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu. Podle jeho mínění není z rozsudku jasné, proč městský soud zvýšil škodu, kterou by stěžovatel měl poškozenému nahradit. Ústavní soud však z napadeného rozsudku zjistil, že jeho rozhodovací důvody jsou zřejmé. Městský soud svou úvahu o výši škody založil na důkazech nově provedených v odvolacím řízení. Na jejich základě dospěl k závěru, že poškozenému náleží nejen bolestné a náhrada stomatologických výkonů ve výši zjištěné již obvodním soudem, ale také náhrada ušlé mzdy za dobu, kdy poškozený nemohl nastoupit do zaměstnání (kvůli zranění způsobeném mu stěžovatelem). Námitka stěžovatele tak zjevně není důvodná.

9. K obecné námitce stěžovatele, že rozhodnutí nemá oporu ve spisovém materiálu lze stručně uvést, že městský soud rozhodující důkaz (pracovní smlouvu) řádně označil a provedl. Vzhledem k tomu že stěžovatel namítanou vadu blíže neurčil, postačí připomenout, že zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [srov. již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2015


Ludvík David v. r.
předseda senátu