II.ÚS 2405/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Věznice Liberec, zastoupeného Mgr. Anetou Eclerovou, advokátkou se sídlem nám. Míru 1, Nový Bor, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 To 226/2015-74 ze dne 27. 5. 2015 a usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 6 PP 17/2015-60 ze dne 5. 5. 2015, takto:

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 PP 17/2015 se podává, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v trvání osmi let, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 42 T 18/2005-1120 ze dne 25. 6. 2010 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 91/2010 ze dne 17. 11. 2011, a trest odnětí svobody v trvání 560 dnů uložený rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 1 T 23/96-950 ze dne 13. 8. 1997, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 Pp 93/99, kdy zbytek trestu mu byl nařízen usnesením Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 Pp 93/99 ze dne 13. 11. 2007. Podáním, doručeným Okresnímu soudu v Liberci dne 23. 2. 2015, stěžovatel požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Napadeným usnesením soudu prvního stupně byla jeho žádost podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zamítnuta a následná stížnost byla dalším napadeným usnesením stížnostního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. také zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stížnostní soud nedostatečně, neadekvátně a nesrozumitelně odůvodnil své rozhodnutí, neboť se nezabýval závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 a sp. zn. III. ÚS 611/2000 a formalisticky hodnotil budoucí chování stěžovatele pouze na základě spáchané trestné činnosti, za kterou byl již odsouzen. Protože řádně nezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, když se s ním pouze ztotožnil, jeho úvaha není dle stěžovatele věrohodná, logická a nemá dostatečnou oporu v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Pochybení stížnostního soudu spatřuje i v tom, že tento soud extrémně vadně interpretoval podmínku obsaženou v § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákona, spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě, když neexistenci jejího splnění vyvodil z minulého chování stěžovatele a z toho, že se ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu neosvědčil. Dle stěžovatele bylo naopak prokázáno, že se ve výkonu trestu poučil, řádně plní své povinnosti a je opakovaně kladně hodnocen a kázeňsky odměňován. Dle stěžovatele mělo být porušeno i jeho právo na ochranu zdraví, když je soudům známo, že na území České republiky nemá zdravotní pojištění, přičemž jeho zdravotní stav vyžaduje nákladnou léčbu a přípravu na reoperaci srdeční chlopně, která je mu ve výkonu trestu upírána.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení § 88 tr. zákoníku či v podstatě shodného ustanovení § 61 trestního zákona
(č. 140/1961 Sb.) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito "automaticky", ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.

V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy na jedné straně vážily hodnocení z výkonu trestu, které vyznělo v podstatě ve prospěch stěžovatele, na straně druhé však neshledaly splnění další zákonné podmínky, a to prognózy vedení řádného života v budoucnu, přičemž vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení stran naplnění této podmínky. Pokud stěžovatel dovozuje své polepšení z hodnocení věznice, i dle názoru Ústavního soudu toto hodnocení samo o sobě nemůže vést k vydání rozhodnutí pro stěžovatele příznivého. S ohledem na výrazné sklony stěžovatele k páchání závažné trestné činnosti majetkového charakteru, vyplývající z jeho přechozích odsouzení, má jeho chování po dobu výkonu trestu spíše podpůrný význam, neboť je výrazně determinováno režimem věznice. Naopak riziko recidivy je u stěžovatele natolik vysoké, že o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu nelze prozatím rozhodnout kladně.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není právem, ale benefitem závislým na soudcovském uvážení, při němž soud zohledňuje aspekty resocializační a nápravné, i ochrannou funkci trestu odnětí svobody. Z napadených rozhodnutí je přitom dostatečně patrné, že soudy podrobně odůvodnily, proč na základě provedených důkazů neshledaly dostatečnou záruku, že by se stěžovatel v případě podmíněného propuštění vyvaroval další trestné činnosti. Jejich rozhodnutí tak nelze považovat za nedostatečně odůvodněná, jak tvrdí stěžovatel zejména ve vztahu k usnesení stížnostního soudu. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že stížnostní soud sice opravil závěr soudu prvního stupně o tom, že stěžovatel byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista, nemohl však přehlédnout, že se další závažné trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, což ho ve spojitosti s dalšími odsouzeními stěžovatele, k nimž došlo v minulosti, vedlo k závěru, že nelze očekávat, že se riziko opakování trestné činnosti stěžovatelem snížilo nebo dokonce vymizelo. Pokud tedy vyslovil názor, že nebylo prozatím dosaženo předpokládaného cíle, aby se stěžovatel zbavil všech škodlivých návyků a v budoucnu neopakoval trestnou činnost, a je proto třeba na něho působit výkonem nepodmíněného trestu delší dobu, nelze jeho řádně odůvodněným závěrům z ústavního pohledu nic vytknout.

Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000 a sp. zn. III. ÚS 1735/10. Argumentace těmito nálezy však není přiléhavá. Soudy v případě stěžovatele nedovozovaly neexistenci prognózy vedení řádného života jen z povahy a závažnosti jím spáchaného trestného činu, pro který je nyní ve výkonu trestu, ale komplexně a v souhrnu hodnotily jeho trestní minulost, ze které vyplývá, že páchal trestnou činnost stejného charakteru opakovaně, a to i ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu. Takové "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015). Právní závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000 na projednávaný případ nedopadají už jen proto, že okolnosti tam posuzované věci jsou zcela specifické.

Přístup k soudu na základě žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, ve veřejném zasedání byl vyslechnut a měl k dispozici i opravný prostředek, kterého využil. Nelze tak dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Poukaz stěžovatele na jeho špatný zdravotní stav, jenž vyžaduje nákladnou léčbu a přípravu na reoperaci srdeční chlopně, která je mu ve výkonu trestu upírána, není v řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu relevantní. Stěžovatel má v tomto směru k dispozici jiné zákonné instituty (viz např. ustanovení § 325 odst. 1 a § 327 odst. 4 tr. ř.).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu