IV.ÚS 1184/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Obce Březová, Hamerská 104/35, Březová, právně zastoupené advokátem JUDr. Karlem Jelínkem, Bělehradská 3A, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 25 Co 739/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 23 Cdo 3040/2014, takto:

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 21. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

Stěžovatelka sice formálně právně napadla pouze rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 25 Co 739/2013, nicméně pokud by nebylo současně napadeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 23 Cdo 3040/2014, musel by Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila i výše citované usnesení Nejvyššího soudu, posoudil Ústavní soud její návrh způsobem, který je pro ni výhodnější a formální stížností petit fakticky rozšířil i o zmíněné usnesení Nejvyššího soudu.

II.

Podle stěžovatelky žalující společnost EUROSTAV, s. r. o., ve veřejné soutěži uspěla se svojí nabídkou na rekonstrukci mostu spojující obec Březová a Karlovy Vary. Termín dokončení díla byl stanoven na 7. 11. 2010. Ve sjednaný den most nebyl kompletně hotov, i přes to žalobce vyzval žalovanou k převzetí mostu. Přesto, že některé položky nebyly hotovy, stěžovatelka most od žalobce převzala dne 9. 12. 2010 ovšem za podmínky poskytnutí slevy ve výši 370.000,- Kč odpovídající hodnotě neprovedených položek. Ke včasnému předání mostu tedy nedošlo pro nečinnost na straně obce, ale výhradně z toho důvodu, že až 9. 12. 2010 akceptoval dodavatel snížení ceny za neprovedené položky a předal doklady o hlavní mostní zkoušce. Následně obec uplatnila smluvní pokutu za pozdní dokončení a předání díla, kterou započetla proti nedoplatku ceny díla.

Stěžovatelka je toho názoru, že její věc zcela správně posoudil soud prvního stupně, který posoudil kompenzační nárok žalované proti nezaplacené faktuře za zcela oprávněný. Naopak odvolací soud neočekávaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil s tím, že kompenzační pohledávka z titulu smluvní pokuty žalované nikdy nevznikla a žalovaná je povinna doplatit pohledávku žalobce, tj. neuhrazenou část ceny díla, která měla předmětným zápočtem zaniknout. Odvolací soud vyúčtovanou smluvní pokutu žalované posoudil bez dalšího jako výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá proto právní ochrany. Nepoctivost obchodního styku odvolací soud dovodil ze skutečnosti, že žalovaná údajně zlovolně a zištně odmítla převzít dílo, které trpělo vadami a nedodělky v řádném termínu a převzala jej až o měsíc později. Z tohoto důvodu pak stěžovatelka není podle odvolacího soudu oprávněna požadovat smluvní pokutu za pozdní dokončení díla.

Jednání vedlejšího účastníka hodnotí stěžovatelka jako zištné, neboť tento i k 29. 10. 2010 tvrdil, že dílo bylo provedeno kompletně a řádně, čímž se pokusil o uvedení obce v omyl a zbavení se své vlastní odpovědnosti. K tomu žalobce odmítl předat obci dokumenty o provedení mostní zkoušky, které obec potřebovala k souhlasu s užíváním mostu. Až po měsíci, dne 9. 12. 2010, se účastníkům po jednání podařilo uzavřít dohodu o slevě z ceny díla, poté co žalobce finálně sám uznal, že pochybil a dílo řádně nedokončil (dílo bylo ohledáno nezávislým inženýrem, který konstatoval zjevné a zásadní nedodělky a vady). Nelze mít proto za správné konstatování odvolacího soudu, podle něhož, pokud byla uzavřena dohoda o slevě z ceny díly, mohla tak být uzavřena již k 29. 10. 2010. V té době však na straně žalobce neexistovala vůle k uzavření dohody.

K tvrzené nedostatečné součinnosti stěžovatelka uvedla, že předání díla a dokončení díla jsou dvě odlišné skutečnosti. Pokud byla mezi smluvními stranami dohodnuta smluvní pokuta tak, že je žalobce povinen ji uhradit za každý den prodlení s dokončením díla, je rozhodný okamžik dokončení díla, nikoliv předání díla. I kdyby žalovaná převzala dílo dne 29. 10. 2010, ničeho by se nezměnilo na tom, že dílo stále není řádně dokončeno - to se stalo až dne 9. 12. 2010, kdy stěžovatelka ze své dobré vůle přistoupila na dohodu o slevě z ceny díla, kterou nebyla povinna s žalobcem uzavírat. Mohla dále trvat na řádném dokončení díla. Tato dobrá vůle byla však důsledkem tísně, ve které se obec, resp. její obyvatelé nacházeli v důsledku nemožnosti využívat druhou přístupovou cestu. V souvislosti s prodlužováním předání díla vznikla obci i konkrétní újma spočívající ve finanční účasti na prodražené autobusové dopravě do obce přes vzdálenější most. Bylo v zájmu obce, aby bylo dílo předáno v nejbližším možném termínu. Smluvní pokuta plnila od počátku svoji zajišťovací, sankční i kompenzační funkci a rozhodně nepředstavovala šikanózní výkon práva obce.

Užití ustanovení § 256 obchodního zákoníku je přípustné jen v případě křiklavého šikanózního výkonu práva a používá se spíše jako prostředek "ultima ratio". V dané věci dle žalovaného odvolací soud překročil míru použitelnosti a zcela nepředvídatelně, bez kteréhokoliv bližšího odůvodnění odmítl přiznat nárok na výkon práva žalovaného. Závěrem stěžovatelka poukázala na skutečnost, že starosta obce byl nucen nárok obce uplatnit, neboť tak je povinen ve smyslu ustanovení § 38 odst. 6 a 7 zákona o obcích. Pokud by tak neučinil, jednal by v rozporu se zákonem a vystavil by se tím své osobní odpovědnosti.

Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jejich základních práv, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž, že došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily. Tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která nelze označit za nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Z návrhu stěžovatelky je zřejmé, že tato se neztotožnila především se závěry odvolacího soudu, který změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. K uvedenému je třeba uvést, že příslušný krajský soud ve svém odůvodnění uvedl přesvědčivé důvody, které ho ke změně rozsudku nalézacího soudu vedly. Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom smyslu, že nemůže být smluvní stranou nucena k převzetí díla, o němž se domnívá, že má vady. Nicméně základním předpokladem pro uplatnění práv z vad díla je jednání a vzájemná komunikace. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatelka nereagovala na výzvu k převzetí díla dne 29. 10. 2010 a ani na výzvy následné. Je nezpochybnitelným právem stěžovatelky dílo nepřevzít, má-li toto vady, nicméně tento svůj závěr musí zhotoviteli sdělit. Zcela příhodnou příležitostí ke sdělení výhrad na předmětu díla je účast na jednání, od něhož se odvíjí diskuze o kvalitě díla, jakož i další postup ve věci. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že není sporu o tom, že provedené dílo mělo vady, nicméně smluvní strany se dohodly na slevě z kupní ceny, čímž tyto vady vzájemně vypořádaly. Krajský soud má za rozporné s dobrými mravy tu skutečnost, že stěžovatelka nezačala jednat o předání díla a tedy i o případných vadách díla v termínu dohodnutém pro jeho předání. V důsledku toho se prodloužila doba, po kterou byl zhotovitel povinen platit stěžovatelce smluvní pokutu. Pokud stěžovatelka vychází z toho, že smluvní pokuta byla vázána na okamžik dokončení díla, nikoli jeho předání, je třeba uvést, že uzavřením dohody o slevě z kupní ceny a následným předáním díla (byť s vadami), přešla odpovědnost za zmíněné vady na stěžovatelku.

Nepochybně lze mít pochopení i pro to, že v obci proběhly na podzim 2010 volby do obecního zastupitelstva, přičemž nově zvolení zastupitelé resp. starosta byl v úřadu příliš krátkou dobu. Ústavní soud je dalek toho, aby stěžovatelce podsouval úmyslnou snahu o prodloužení doby prodlení vedlejšího účastníka, neboť je pravdou, že za její dopravní situace bylo v jejím výsostném zájmu zprovoznění druhé přístupové cesty do obce. Tím spíše však lze apelovat na nutnost komunikace se zhotovitelem a hledání jiné cesty k ukončení sváru, než je vyvolání soudního sporu.

Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.

Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu