IV.ÚS 2509/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Jaroslavy Holišové, zastoupené JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem Dukelská 4, Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013 č. j. 23 Co 318/2013-128, takto:

Odůvodnění

I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Ústavy.

II.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 4. 2013 č. j. 25 C 127/2012-100 ve věci žalobkyně (stěžovatelky) proti žalované České republice - Česká obchodní inspekce (dále jen "žalovaná") zamítl žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou stěžovatelce dne 7. 11. 2011 je neplatná (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12 826 Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé; ve výroku o nákladech řízení je změnil tak, že jejich výše činí 5 508 Kč, jinak je potvrdil (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, hodnotil důkazy souladně s § 132 o. s. ř., věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "ZP"), souladně s platnou judikaturou, řádně se vypořádal s námitkami stěžovatelky a rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že všechny zákonem stanovené předpoklady pro uplatnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) ZP byly naplněny, když v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka přijala dne 13. 12. 2010 rozhodnutí o organizační změně spočívající mimo jiné ve snížení počtu zaměstnanců, když se v příčinné souvislosti s přijatou organizační změnou stala nadbytečnou.

Městský soud zdůraznil, že ke stěžovatelkou tvrzené vadě řízení (neprovedení navrženého výslechu svědka) s ohledem na obsah spisu nedošlo, neboť soud prvního stupně se návrhem stěžovatelky zabýval a s ohledem na další provedené důkazy jej zamítl pro nadbytečnost. Odvolací soud také poukázal na to, že nebyl dán ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. (právní posouzení věci), když rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu dojít i při jejich zvyšování, neboť zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, jak to odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který se stane nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 262/2012). Odvolací soud následně podrobně komentoval v řízení prokázaný postup žalovaného, rozlišování druhů práce, pracovních míst a jejich náplní, a to právě k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn, a tak vyvrátil námitky stěžovatelky.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 6. 2014 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybnění skutkových zjištění stěžovatelkou) a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

III.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti (která je v podstatném blízká argumentaci v jiných jí podávaných opravných prostředcích) podrobně popsala věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci a opakovaně zdůraznila důvody, jež ji vedly k nesouhlasu s rozhodnutími uvedených civilních soudů.

IV.
Dosavadní průběh řízení stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ho odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především uvádí, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud poukazuje na to, že závěry soudu prvního i druhého stupně nelze považovat za mechanické, neboť v obou rozhodnutích zřetelně uvedly, specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody svých rozhodnutí. Městský soud v Praze přezkoumal procesní postup soudu prvního stupně, posoudil jeho závěry, které považuje za podstatné a jež nejsou vyvráceny ani judikaturou (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 262/2012 a další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1138/2013, 21 Cdo 1488/2014). Ostatně stěžovatelka s judikaturou ani nepolemizuje a ani na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu neodkazuje. Důvody, na jejichž základě Městský soud v Praze potvrdil věcnou správnost rozhodnutí prvostupňového soudu, vypovídají o jeho přiléhavém právním posouzení věci.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě obsáhlou a opakující se polemikou se závěry civilních soudů a nezbývá mu než zdůraznit, že civilní soudy vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Tyto závěry též adekvátním způsobem odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s otázkou naplnění příslušného výpovědního důvodu, jakož i s tím, zda přístupem žalované při propouštění jiných zaměstnanců nedošlo k porušení zásady rovného zacházení a zda jednání žalované neobcházelo smysl a cíl právní normy takovým způsobem, pro který by bylo v rozporu s dobrými mravy (srov. obdobně z poslední doby např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2591/14, III. ÚS 2670/14, IV. ÚS 2418/14 a v nich dále uvedená judikatura). Ústavní soud připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.

Ústavní soud usuzuje, že se mu stěžovatelka snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely. Ústavní soud však - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci civilních soudů, kterou sám nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Na podkladě výše uvedeného nelze tedy dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů civilních soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015


JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu