IV.ÚS 2648/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Leony Musílkové, zastoupené JUDr. Barborou Lukšovou Frantovou, advokátkou se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 č. j. 26 Cdo 880/2014-269, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2013 č. j. 68 Co 242/2013-234 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 12. 2012 č. j. 12 C 236/2009-195, spojené s návrhem na úhradu nákladů zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem, takto:

Odůvodnění

I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností podala v souladu s ustanovením § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem

II.
Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") je nájemkyní bytu č. 16, umístěného v sedmém podlaží bytového domu v katastrálním území Kobylisy na adrese X (dále jen "předmětný byt"). Současně vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a uložil stěžovatelce povinnost předmětný byt (až po zajištění přístřeší jako provizoria) vyklidit a vyklizený předat do šedesáti dnů od zajištění přístřeší (tj. ve lhůtě prodloužené oproti lhůtě zákonné); dále rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud především dovodil, že na stěžovatelku nepřešlo právo nájmu předmětného bytu podle § 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen "o. z."). Podle názoru městského soudu nebyl naplněn předpoklad soužití stěžovatelky s nájemcem ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před jeho smrtí, neboť stěžovatelka v předmětném bytě nevedla společnou domácnost nejprve se svou tetou a strýcem (manžely - společnými nájemci bytu) a později (po úmrtí tety) již jen se svým strýcem (jenž se stal výlučným nájemcem bytu podle § 707 odst. 1 o. z.), který zemřel dne 11. 6. 2009. Odvolací soud proto uzavřel, že stěžovatelka předmětný byt užívá bez právního důvodu, a proto je povinna ho vyklidit. Zároveň pokládal za správný právní názor, že uloženou vyklizovací povinnost lze - vzhledem k postižení stěžovatelky (retardace těžšího stupně) - podmínit zajištěním přístřeší a stanovením delší (šedesátidenní) lhůty k vyklizení. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) však neshledal, že by v řízení vyšly najevo jakékoli okolnosti svědčící o tom, že by výkon (vlastnického) práva, realizovaný vzájemným návrhem žalovaného, byl natolik v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.), že by bylo namístě žalobu zamítnout.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud zejména připomněl, že v soudní praxi není pochyb o tom, že podmínky přechodu nájmu bytu stanovené v § 706 odst. 2 o. z. musí být splněny kumulativně, což znamená, že nesplnění byť i jedné z nich vylučuje přechod nájmu bytu. Z toho bez dalšího vyplývá, že nebyla-li splněna podmínka vedení společné domácnosti s nájemcem bytu po zákonem stanovenou dobu (což nebylo - prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu - zpochybněno), je bezpředmětné zkoumat, zda přechod nájmu bytu eventuálně nemohl nastat též z (dalších) příčin. Ostatně touto otázkou se pro nadbytečnost již odvolací soud nezabýval, a tudíž jeho rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Vzhledem k tomu se touto otázkou nemohl blíže zabývat ani soud dovolací.

Nejvyšší soud při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy v otázce rozporu výkonu práva s dobrými mravy, poukázal na ustálenou soudní praxi (např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 829/98 a 26 Cdo 637/2009), jež dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska § 3 odst. 1 o. z. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Stěžovatelka spatřovala nesprávnost právního posouzení věci také v tom, že jí odvolací soud uložil povinnost k vyklizení bytu, aniž (vyjma podmínění vyklizovací povinnosti zajištěním přístřeší a určení delší lhůty k vyklizení bytu) zohlednil její "specifickou situaci" a podrobil jednání žalovaného "testu dobrých mravů" ve smyslu § 3 odst. 1 o. z. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelka existenci příslušných právně významných okolností v nalézacím řízení netvrdila (okolnosti, jimž přikládala význam z hlediska § 3 odst. 1 o. z., tvrdila - přinejmenším zčásti - až v dovolání) a ani tyto nevyšly v řízení najevo. Odvolacímu soudu proto úspěšně vytýkat absenci takového právního posouzení nelze. Nejvyšší soud navíc pro úplnost dodal, že samotné zákonem vyžadované předpoklady pro přechod práva nájmu bytu nelze eliminovat prostřednictvím § 3 odst. 1 o. z. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4437/2009, 26 Cdo 1105/2007 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 295/09), když navíc okolnosti, které stěžovatelka zdůrazňovala v dovolání pod rubrikou "dobré mravy", jsou pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 o. z. ve skutečnosti bez právního významu, neboť o rozporu výkonu práva s dobrými mravy ve skutečnosti nic nevypovídají. Odvolací soud i soud prvního stupně navíc zohlednily specifické okolnosti sporu vázáním povinnosti k vyklizení bytu na zajištění přístřeší a určením delší než zákonné vyklizovací lhůty ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009). Dovolací soud konečně uzavřel poukazem na to, že nelze ani přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace § 3 odst. 1 o. z. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1282/2013).

III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka detailně popsala procesní, věcnou a důkazní stránku sporu a současně vyslovila přesvědčení, že pokud by se soudy podrobněji seznámily s její lékařskou diagnózou, nemohly by striktně a formalisticky lpět na splnění podmínek, které zákon (§ 706 odst. 2 o. z.) a soudní praxe pro přechod nájmu stanoví. Stěžovatelka se konečně neztotožňuje s hodnocením důkazů soudy, když navíc odůvodnění soudu prvního stupně považuje za ledabylé a zčásti za nepřezkoumatelné.

IV.
Dosavadní průběh řízení a obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť všechny soudy zřetelně uvedly a vysvětlily důvody pro předmětná rozhodnutí.

Pouhá polemika stěžovatelky se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Z pohledu všemi soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování se argumentace stěžovatelky nutně jeví jako lichá. Ústavní soud musí konstatovat, že stěžovatelka posouzení věci v nalézacím řízení ze strany civilních soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídá její opakující se argumentace, která obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody a početnou (výše uvedenou) relevantní judikaturu, jež vedla civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že stěžovatelka uvádí důvody, které byly jasně a argumentačně důkladně vypořádány civilními soudy.

Obvodní soud pro Prahu 8 i Městský soud v Praze dostatečně zřetelně vysvětlily důvody pro jejich právní závěry v souzené věci ve vztahu ke splnění kumulativních podmínek pro přechod nájmu bytu stanovených v § 706 odst. 2 o. z., které nelze eliminovat ani prostřednictvím poukazu na ustanovení § 3 odst. 1 o. z. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v její argumentaci týkající se toho, že by soudy nevzaly v úvahu, resp. dostatečně nezohlednily specifické (zdravotní a jiné) okolnosti daného sporu, neboť zejména soud prvního stupně dané okolnosti reflektoval a rozhodl ve prospěch stěžovatelky o zajištění přístřeší a současně prodloužil lhůtu pro jeho předání, a to až od zajištění přístřeší.

Ústavní soud v této souvislosti nemůže přehlédnout, že to byl právě Nejvyšší soud, který v odůvodnění napadeného usnesení podal z hlediska rozsahu adekvátní a současně přehledný právní rozbor souzené věci. Tím také připomněl soudní praxi, která tedy nemohla být ani pro stěžovatelku neočekávatelnou, a to zvláště za situace četné judikatury dovolacího soudu, na jejíž některá rozhodnutí tento soud také odkazoval (srov. výše).

Obdobně Ústavní soud nemůže opomenout, že Nejvyšší soud uceleně odůvodnil (a v tomto smyslu postavil najisto) možnosti a meze aplikace § 3 odst. 1 o. z. v rámci posuzování předpokladů pro přechod práva nájmu bytu obecně a v souzené věci zvlášť, a to i s ohledem na její specifika.

Ústavní soud konečně usuzuje, že se stěžovatelka snaží, aby sehrál roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci civilních soudů, kterou sám -z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud v souladu s ustanovením § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu neshledal ani důvod pro rozhodnutí o náhradě nákladů zastoupení ve prospěch stěžovatelky

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015


JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu