IV.ÚS 1826/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Společenství HEYROVSKÉHO čp. 1470-1472 SOKOLOV, se sídlem Heyrovského 1472, Sokolov, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 4. 2015 č. j. 17 Nc 9371/2009-13, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Ivo Luhana, exekutora se sídlem Karlovo nám. 17, Praha 2 ze dne 9. 12. 2014 č. j. 099 EX 9529/14-10, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně navrhl, aby Ústavní soud podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušil ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").

Stěžovatel uvádí, že dne 9. 12. 2014 byl exekutorem vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 9529/14-10, kterým exekutor určil oprávněnému (dále jen "stěžovatel") výši jeho nákladů částkou 484 Kč a povinné uložil povinnost k jejich zaplacení. Při určování výše nákladů stěžovatele soudní exekutor vycházel z ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád") a z ustanovení § 8, § 11 odst. 2 písm. e), § 14b odst. 2 a odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a § 137 odst. 3 o. s. ř. (týkajícího se částky odpovídající DPH).

Námitkám stěžovatele, který považoval způsob určení jeho nákladů podle advokátního tarifu za nesprávný, exekuční soud nevyhověl, když s odkazem na citovaná ustanovení exekučního řádu a advokátního tarifu konstatoval, že se jedná o ustálené úkony s pravidelně posuzovanými předpoklady. Současně také poukázal na to, že ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu nezakládá nerovnoprávnost mezi účastníky, neboť snížené náklady se vztahují na jednoduché a typově shodné úkony v části řízení o nařízení exekuce, jež povinným nemohou vůbec vzniknout, zatímco v dalším průběhu (zpravidla v řízení o zastavení exekuce), již všem účastníkům náleží nesnížené náklady.

Podle stěžovatele soudní exekutor a civilní soud nejednali v souladu s ústavně zaručeným principem rovnosti účastníků, neboť "případné náklady na straně povinné by byly stanoveny obecným způsobem" a její odměna by byla "téměř v dvanáctinásobné výši". Stěžovatel dále vyslovil nesouhlas s odůvodněním a s argumentací napadeného usnesení okresního soudu. Poukázal na nesystémovost, neústavnost a nezákonnost advokátního tarifu, jež je dána i tím že předmětné sankcionování je jen u řízení, jejichž předmětem je částka nepřevyšující 50 000 Kč. Stěžovatel konečně uvedl, že civilní soud by měl účelnost vynaložených nákladů posuzovat na základě své vlastní úvahy.

Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je v zásadě doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09).

Ústavní soud konstatuje, že soudnímu exekutorovi ani civilnímu soudu nelze vytýkat, že v řízení bylo při výpočtu nákladů stěžovatele postupováno podle advokátního tarifu. Smyslem exekučního řízení je vymoci ve prospěch stěžovatele (oprávněného) dlužné plnění, a to včetně vynaložených nákladů stěžovatele, které mu vznikly v důsledku nezbytnosti vést exekuční řízení. Soudní exekutor a civilní soud jasně a jednoznačně vysvětlili východiska pro svá rozhodnutí a důvody, pro které bylo rozhodnuto o nákladech stěžovatele jako jednoho z účastníků této fáze exekučního řízení. Z tohoto hlediska není napadeným rozhodnutím co vytknout. Okolnost, že se stěžovatel domnívá, že soudní exekutor a zejména civilní soud mají postupovat jinak, není způsobilá v daném případě způsobit neústavnost obou rozhodnutí.

Ústavní soud má za to, že se stěžovatel toliko snaží pokračovat v polemice s civilním soudem na úrovni jim aplikovaného podústavního práva. Stěžovatel vlastně očekával, že Ústavní soud napadená rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě
instančnímu - přezkumu. Ústavní soud musí v této souvislosti připomenout vlastní nedávné rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 952/15, v něm jako "obiter dictum" poukázal na to, že si lze jen stěží představit, že by snad v aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu (v obdobné věci týkající se stejné částky) bylo možné spatřovat kvalifikovaný exces, jenž by "vytvářel prostor pro vyhovění ústavní stížnosti". Ústavní soud ostatně připomíná, že stejně argumentoval i v prakticky totožné věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1585/15.

Pokud stěžovatel namítá porušení svého základního práva (na procesní rovnost), Ústavní soud připomíná, že toto právo není právem samoúčelným a zásah do něj v souzené věci je (by mohl být) intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek (v souzené věci 484 Kč) je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015


JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu