IV.ÚS 1851/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti B. D., zastoupené Mgr. Alešem Zdráhalou, advokátem se sídlem Olomouc, Přerovská 33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 4 Tdo 278/2015-29, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 24. 10. 2014 č. j. 55 To 279/2014-380, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 6. 3. 2013 č. j. 55 To 362/2012-180, rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2014 č. j. 7 T 43/2012-351 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2012 č. j. 7 T 43/2012-158, takto:

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2014, kterým byla uznána vinnou ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 10. 2014, jímž bylo zamítnuto její odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání. Stěžovatelka rovněž navrhuje zrušení označeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2010, jímž byla v dané věci poprvé uznána vinnou a který již byl zrušen označeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 6. 3. 2013; zrušení tohoto usnesení stěžovatelka také navrhuje.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka ve stížnosti především namítá, že trestní soudy svá rozhodnutí opíraly o znalecké posudky, které však podle ní nemohly spolehlivě prokazovat její vinu ze spáchání stíhaného skutku. Tento skutek měl spočívat v tom, že stěžovatelka při likvidaci pojistné události (dopravní nehody) zamlčela pojišťovně, že její osobní motorové vozidlo bylo poškozeno již před touto událostí, tudíž mezi následky dané dopravní nehody byla zahrnuta i nehodou nezpůsobená poškození. Stěžovatelka má ovšem za to, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že o těchto předchozích poškozeních věděla, tedy že nebylo prokázáno její úmyslné zavinění. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že nebylo vyhověno jejím důkazním návrhům, zejména návrhu na provedení výslechu likvidátora pojišťovny, který prováděl ohledání jejího motorového vozidla po nehodě.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Tak jako v mnoha předchozích případech musí Ústavní soud nejprve připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95).

V posuzované věci bylo provedeno důkladné znalecké dokazování zaměřené na otázku, zda bylo motorové vozidlo stěžovatelky poškozeno již před dopravní nehodou, v jejímž důsledku stěžovatelka uplatňovala nárok na pojistné plnění. Z dokazování jasně vyplynulo, že předchozí poškození vozidla skutečně existovalo, přičemž tento závěr potvrdil dokonce i znalecký posudek předložený obhajobou. Trestní soudy podrobily výsledky znaleckého dokazování podrobné analýze a závěry, které z toho učinily, považuje Ústavní soud za logické a přesvědčivě odůvodněné. V tomto směru lze odkázat primárně na odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2014 (s. 4-8), jakož i na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 24. 10. 2014 (s. 6).

Stejně srozumitelně trestní soudy odůvodnily také svůj závěr, že stěžovatelka otomto předchozím poškození svého vozidla věděla, a že tedy úmyslně zatajila tuto skutečnost při uplatnění svého nároku na pojistné plnění. Trestní soudy tento závěr vyvodily zejména z toho, že některá předchozí poškození vozidla byla zcela viditelná, a poukázaly i na další okolnosti prokazující úmyslné zavinění stěžovatelky (srov. zejména odůvodnění uvedené na s. 9-10 napadeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2014). Ústavní soud považuje tyto úvahy za zcela racionální a dodává, že v dané věci bylo irelevantní, zda stěžovatelka znala přesný rozsah předchozího poškození vozidla. K dokonání trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku totiž postačí pouze úmysl vztahující se k zamlčení podstatných údajů (tedy v tomto případě k samotné skutečnosti, že vozidlo již bylo dříve poškozeno) při uplatnění práva na plnění z pojištění.

Ve vztahu k námitce stěžovatelky směřující proti tomu, že trestní soudy nedoplnily provedené dokazování a že odmítly provést další důkazy stěžovatelkou navrhované, musí Ústavní soud připomenout, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).

V posuzované věci se sice Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci opomněl vypořádat s důkazním návrhem obhajoby na vyslechnutí likvidátora pojišťovny, který po nehodě prováděl ohledání motorového vozidla, avšak Ústavní soud souhlasí s názorem Nejvyššího soudu, který tuto vadu nepovažoval za podstatnou. Nejvyšší soud navíc dostatečně odůvodnil, proč tento důkaz nebyl pro objasnění skutkového stavu potřebný, a správně poukázal i na skutečnost, že po provedení hlavního líčení obhajoba neměla žádné další důkazní návrhy.

Ústavní soud považuje za vhodné poznamenat, že pokud stěžovatelka navrhuje také zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 6. 3. 2013 č. j. 55 To 362/2012-180, jde o rozhodnutí, kterým tento soud vyhověl odvolání stěžovatelky, tudíž nikterak nemohl zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv. V případě návrhu na zrušení prvního rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2010 se stěžovatelka dokonce domáhá zrušení již neexistujícího rozhodnutí, neboť tento rozsudek byl na základě odvolání stěžovatelky v celém rozsahu zrušen právě usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 6. 3. 2013.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015


JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu