IV.ÚS 2747/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vaculy, zastoupeného JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou se sídlem Pivovarská 89/1, Přerov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 63/2014-60 ze dne 29. 5. 2014, takto:

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho práva zakotveného v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že stěžovateli byla dodatečnými platebními výměry, vydanými Finančním úřadem v Přerově (dále též "správce daně" či "finanční úřad") dne 14. 5. 2007 a dne 12. 7. 2007, vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 1.046.612,- Kč a za zdaňovací období roku 2005 ve výši 2.016.884,- Kč.

Dále mu správce daně uložil sankce za nezaplacení daní. Mimo jiné dne 6. 11. 2007 vydal Finanční úřad v Přerově platební výměr č. j. 118797/07/393912/3404, kterým předepsal stěžovateli daňové penále na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 1.105.975,- Kč. Proti tomuto výměru podal stěžovatel odvolání, které Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím č. j. 8589/11-1500-807169 ze dne 12. 1. 2012 zamítlo. Stejným způsobem, tedy zamítavě, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 22 Af 26/2012-34 ze dne 20. 2. 2014 o správní žalobě stěžovatele. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem č. j. 10 Afs 63/2014-60 ze dne 29. 5. 2014 zamítl posléze i podanou kasační stížnost.

Spor v dané věci panoval ohledně otázky účinnosti doručení dodatečných platebních výměrů, které založily nároky na daňové penále. Stěžovatel tvrdil, že dodatečné platební výměry nenabyly právní moci, neboť byly doručeny pouze jemu samému, nikoliv již zástupci tehdejšího správce podniku stěžovatele Ing. Šellemu.

Nejvyšší správní soud při řešení této otázky vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 2/2012-93 ze dne 30. 10. 2013 a jím vysloveného názoru, že pokud je nařízen výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného, doručuje správce daně povinnému i správci podniku povinného písemnosti tehdy, týká-li se řízení před správcem daně podniku a využil-li správce podniku svého oprávnění podle § 338k odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a projevil vůči správci daně svoji vůli v dané věci povinného zastupovat. Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené závěry rozšířeného senátu měl v projednávaném případě za nepochybné, že správce stěžovatelova podniku svého práva podle § 338k odst. 6 o. s. ř. v případě řízení o daňové povinnosti stěžovatele za rok 2002 využít mohl, avšak tento svůj zájem na zastupování stěžovatele v daňovém řízení správci daně řádně nesdělil. Stěžovatel argumentoval plnou mocí ze dne 6. 11. 2006, kterou Ing. Vladimír Dömisch jako správce podniku stěžovatele zmocnil daňového poradce Ing. Milana Šelleho "k provádění veškerých úkonů a zastupování [...] ve vztahu k povinnostem správce podniku vůči Finančnímu úřadu v Přerově." Podle Nejvyššího správního soudu se jedná o generální plnou moc, z níž není nijak patrné, že by správce podniku hodlal vstoupit jako zástupce právě do konkrétního daňového řízení o stěžovatelově dani z příjmů fyzických osob za rok 2002, resp. o penále za tuto daň. Nejvyšší správní soud naopak souhlasil s krajským soudem v tom, že správce podniku odmítal za stěžovatele v daňovém řízení jednat [viz sdělení Ing. Vladimíra Dömische č. j. 70327/06/393900/7032 ze dne 21. 6. 2006, kterým sdělil Finančnímu úřadu v Přerově, že je v současné době "absolutně vyloučeno, aby v rámci daňového řízení za (daňový subjekt) jednal a je zcela nerelevantní se vyjadřovat k věci - kdo bude za DS jednat a už vůbec někoho zplnomocňovat."].

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, namítaje jeho překvapivost a účelovost, neboť závěry z něj vyplývající jsou v příkrém rozporu se závěry zaujatými v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 82/2009-63 ze dne 10. 3. 2010, ve kterém se konstatuje, že správce podniku nelze z procesu doručování vyloučit, přičemž o cíli plné moci a důvodech jejího udělení, jakož i o tom, kdo měl být zastoupen, Nejvyšší správní soud nepochyboval. Kasační soud v citovaném rozhodnutí současně dovodil, že i generální plná moc je důvodem, aby zmocněnci byly doručovány veškeré listiny a veškerá rozhodnutí finančního úřadu. Stěžovatel v návaznosti na to poznamenal, že udělení generální plné moci správcem podniku daňovému poradci bylo zcela v souladu s § 10 odst. 3 tehdy platného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010, a rovněž také v souladu s běžným postupem daňových subjektů. S ohledem na znění § 338k odst. 6 o. s. ř, podle kterého není pro úkon komunikování vůle správce podniku zastupovat povinného předepsána žádná forma, zastával stěžovatel názor, že pakliže správce neformálně dá najevo, že hodlá zastupovat povinného, jedná se o úkon bezvadný a účinný, jak tomu bylo v jeho věci, kdy správce podniku komunikoval svoji vůli zastupovat stěžovatele v daňovém řízení předložením plné moci. Jakékoli další soudem vyžadované požadavky na tento jeho úkon nejsou v souladu se zákonem. Ostatně ani rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí č. j. 1 Afs 2/2012-93 ze dne 30. 10. 2013 nedospívá k závěru o nutnosti výslovného projevení vůle, vyžaduje pouze, aby správce podniku svoji vůli zastupovat povinného vůči správci daně projevil, aniž by však výslovně vyloučil, že se tak může stát i neformálně, resp. jednáním. Stěžovatel zdůraznil, že přípisem ze dne 21. 6. 2006 sdělil správce podniku pouze to, že je vyloučeno, aby za daňový subjekt jednal, neboť pro komunikaci s finančním úřadem udělil plnou moc daňovému poradci Ing. Šellemu. Stěžovatel dále poukázal na listiny, z nichž je vůle Ing. Dömische naprosto zřejmá, a které dokazují, že finanční úřad s Ing. Šellem jednal. Stěžovatel k tomu podotkl, že nedostatečnost textu plné moci byla poprvé vyslovena až v nyní napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v důsledku čehož neměl možnost se k tomuto nepředvídatelnému právnímu názoru vyjádřit či předložit důkazy. Závěrem stěžovatel namítl, že obecné soudy nesprávně zhodnotily jeho námitku týkající se prekluze práva Finančního úřadu v Přerově vyměřit daň z příjmu fyzických osob za rok 2002. Podle stěžovatele došlo rovněž k prekluzi práva sdělit daňové penále, když příslušný platební výměr mu byl doručen až po uplynutí tříleté lhůty stanovené v ustanovení § 47 zákona o správě daní a poplatků.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s naříkaným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Pochybení daného rázu v projednávané věci zjištěno však nebylo. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku řádně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správci podniku, resp. jím zmocněnému daňovému poradci, nebylo nutné dodatečné platební výměry finančního úřadu doručovat. Z tohoto hlediska jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněno, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ústavní soud neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti ani samotné závěry kasačního soudu, neboť má za to, že výklad a aplikace ustanovení § 338k odst. 6 o. s. ř., byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.

Dlužno podotknout, že navrhovatel v ústavní stížnosti přednesl obdobnou argumentaci, s níž vystupoval již v předchozím řízení, jmenovitě i v řízení o kasační stížnosti, se kterou se v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal. Především nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že správce podniku přehodnotil svůj názor a rozhodl se napříště stěžovatele v daňovém řízení zastupovat, přičemž svou vůli vyjádřil neformálně, konkludentně doložením plné moci ze dne 6. 11. 2006. Dle kasačního soudu v případě, že by správce podniku mínil svůj názor na využití zástupčího oprávnění přehodnotit, musel by svoji vůli zřetelně a bez jakýchkoli pochybností vůči správci daně projevit tak, jak to učinil v přípise ze dne 21. 6. 2006. Předložení zcela obecně formulované plné moci pro zastupování správce podniku bez dalšího nebylo možno chápat jako využití zástupčího oprávnění podle § 338k odst. 6 o. s. ř. ve vztahu ke konkrétním řízením vedeným proti stěžovateli, neboť se vztahovala na daňová řízení týkající se povinností správce podniku vůči Finančnímu úřadu v Přerově, a nikoli na řízení, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku, jak zní dikce interpretovaného zákona (§ 338k odst. 6 o. s. ř.). To platí i pro stěžovatelem zmiňovanou plnou moc ze dne 25. 1. 2006, která taktéž obsahovala pouze obecné zmocnění pro Ing. Šelleho k zastupování správce podniku Ing. Dömische, nadto byla správci daně zaslána ještě před tím, než správce podniku finančnímu úřadu výslovně sdělil, že nemá zájem v daňovém řízení za stěžovatele jednat. Nelze stěžovateli přisvědčit také v tom, že by otázka řádného zplnomocnění daňového poradce správcem podniku byla poprvé řešena až v rozhodnutí kasačního soudu a že tedy neměl možnost se k tomuto nepředvídatelnému právnímu názoru vyjádřit či předložit důkazy. Z napadeného rozsudku naopak vyplývá, že stěžovatel důkazy, jež měly dokládat, jak byla plná moc ze dne 6. 11. 2006 myšlena, předložil již v řízení před Nejvyšším správním soudem, který je neprovedl pro jejich nadbytečnost.

Pokud stěžovatel odkazuje v ústavní stížnosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 82/2009-63 ze dne 10. 3. 2010, který o dané právní otázce rozhodl odlišně, je třeba poukázat na skutečnost, že citované rozhodnutí bylo přijato tři roky před vydáním usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 2/2012-93 ze dne 30. 10. 2013, z jehož závěrů bylo vycházeno v nyní posuzované věci.

Ústavního rozměru nedosahuje ani stěžovatelova polemika se způsobem, jakým kasační soud zhodnotil jeho námitku ohledně prekluze práva finančního úřadu vyměřit daň z příjmu fyzických osob za rok 2002. Nejvyšší správní soud zcela přiléhavě konstatoval, že otázku zákonnosti vyměření daně v tomto řízení řešit nelze, neboť se míjí s jeho předmětem, jímž je vyměření daňového penále. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatel měl možnost vyjádřit svůj nesouhlas s doměřením daně prostřednictvím řádných opravných prostředků již v řízení týkajícím se vlastní daňové povinnosti, pakliže si takový postup nezvolil, nelze se, při vědomí zásady vigilantibus iura scripta sunt, dovolávat u Ústavního soudu nároku na zrušení rozhodnutí o daňovém penále (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 669/10 ze dne 5. 10. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz ).

Námitku prekluze práva sdělit daňové penále stěžovatel neučinil, jak je patrno z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, předmětem kasační stížnosti. Odhlédnuto od uvedeného, jedná se o námitku nedůvodnou. Nejen z povahy institutu daňového penále, ale i z jeho systematického zařazení v zákoně o správě daní a poplatků je zřejmé, že jeho předepisování nespadá do vyměřovací fáze daňového řízení, ale do fáze placení daně. Jediná lhůta, kterou je předpis penále vázán, je proto šestiletá promlčecí lhůta k vybrání daně, a právě v této lhůtě musí být jeho předpis nejpozději sdělen platebním výměrem daňovému dlužníkovi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 148/2005 - 45 ze dne 24. 1. 2007, č. j. 8 Afs 38/2008 - 57 ze dne 30. 9. 2008, nebo č. j. 7 Afs 17/2009-68 ze dne 31. 3. 2009). Počátek běhu promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení § 70 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je přitom nutno odvozovat od vydání dodatečných platebních výměrů, v právní věci stěžovatele tedy od roku 2007. Doručení platebního výměru na daňové penále, došlo-li k němu v roce 2011, se tak uskutečnilo před uplynutím promlčecí lhůty.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných správních orgánů a soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Pro úplnost je možno poznamenat, že k totožným závěrům Ústavní soud dospěl i ve věcech sp. zn. III. ÚS 2748/14, sp. zn. I. ÚS 1688/14, sp. zn. III. ÚS 2393/14 a sp. zn. IV. ÚS 1536/14, v nichž se zabýval obsahově podobnými stížnostními návrhy stěžovatele.

Ve světle řečeného Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu