II.ÚS 941/15 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele U. A. I., zastoupeného JUDr. Daliborem Grůzou Ph.D., advokátem, se sídlem Svat. Čecha 247/5, 693 01 Hustopeče, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2014 ve věci č.j. 18 Co 321/2014-60 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2014 č.j. 117 Nc 8/2014-21 za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

1. Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 3. 2015 a označeným jako ústavní stížnost se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 Listiny.

2. Dne 9. července 2014 rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Brně o žalobě stěžovatele o určení otcovství k neznámému dítěti narozenému z matky L. Ch. tak, že řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně dne 19. prosince 2014 svým ústavní stížností rovněž napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Oba dva soudy založily svá rozhodnutí na dle nich prokázané skutečnosti, že se dítě, o jehož otcovství mělo být rozhodnuto, vůbec nenarodilo, nemělo tedy právní osobnost a nejednalo se subjekt způsobilý být účastníkem řízení o určení otcovství. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl pak stěžovatel poučen, že proti tomuto "rozsudku" (správně mělo být v poučení uvedeno "usnesení") může účastník řízení za splnění podmínek uvedených v § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Právnímu zástupci stěžovatele bylo usnesení Krajského soudu v Brně doručeno dne 29. 1. 2015, proto pro zachování dvouměsíční lhůty muselo být dovolání podáno nejpozději dne 30. 3. 2015 k Městskému soudu v Brně, nebo podle § 240 odst. 2 o. s. ř. k soudu odvolacímu nebo dovolacímu.

3. Stěžovatel v podání, jež bylo doručeno Ústavnímu soudu jeho právním zástupcem prostřednictvím datové schránky ve formě e-mailu, včetně přeposílané komunikace mezi stěžovatelem a jeho právním zástupcem, napadal obě shora uvedená usnesení pro protiústavnost právního názoru v nich vysloveného. Konstatoval, že s napadenými usneseními nesouhlasí. Podle jeho názoru se dítě narodilo živé a navrhl za tím účelem provést důkazy, které již navrhl v řízení před oběma soudními instancemi. Rovněž napadl lékařskou zprávu, jež sloužila jako důkaz v uvedeném nalézacím řízení, s tím, že se jedná o falzum.

4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že podání stěžovatele požadované podmínky nesplňuje, protože trpí neodstranitelnou vadou, pro kterou je nepřípustná.

5. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

6. Účinností zákona č. 404/2012 Sb., jenž novelizoval ustanovení § 237 o. s. ř. a ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, bylo ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu změněno v tom smyslu, že nově musí být vyčerpán i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Tímto mimořádným opravným prostředkem je i dovolání. I nadále přitom platí, že pokud bylo následně dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu závisejícího na jeho uvážení, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je dovolání zásadně přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 3. 2013 ve věci sp. zn. III. ÚS 772/13 vyjádřil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost dle ustanovení § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.

9. Vzhledem k tomu že dovolání stěžovatele bylo doručeno Nejvyššímu soudu v Brně dne 13. 5. 2015, bylo podáno opožděně a Nejvyšší soud je proto odmítl. Stěžovatel tedy nevyčerpal v řádné lhůtě všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a jeho ústavní stížnost je tak nepřípustná dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

10. Návrh, který je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut; rozhodne o tom bez jednání soudce zpravodaj.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015


JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj