II.ÚS 2547/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Eduarda Rozporky, zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Mikovcova 7, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. prosince 2012 č. j. 8 C 136/2000-573, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2013 č. j. 30 Co 196/2013 - 605 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2014 č. j. 33 Cdo 4344/2013-623, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 8, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. července 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2013 č. j. 30 Co 196/2013-605 zastavil odvolací řízení ohledně blíže specifikovaného úroku z prodlení, potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. prosince 2012 č. j. 8 C 136/2000 - 573, ve výrocích pod body I. a II., jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2,478.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení státu, změnil jej v nákladovém výroku pod bodem III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. května 2014 č. j. 33 Cdo 4344/2013-623 dovolání žalobce odmítl.

II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2061/08 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/), vydaný v jeho právní věci, na základě kterého byla zrušena předchozí rozhodnutí obecných soudů. Svým postupem obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

Stěžovatel poukazuje na to, že Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém rozsudku nedokázal vysvětlit, proč nerespektoval nález Ústavního soudu, proč opakoval důkazy, když k tomu nebyl vůbec žádný důvod. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud dospěl k závěru, že bylo nanejvýš potřebné znovu provádět dokazování, blíže však nevysvětlil, proč bylo zapotřebí téměř po 20 letech opakovat důkazy a po stěžovateli požadovat, aby specifikoval, kdy přesně došlo k předání jakých částek žalovanému, přestože Ústavní soud konstatoval, že to důležité není. Odvolací soud uvádí, že dokazování přineslo jiný skutkový stav, neuvádí však již, v čem spatřuje tento nový skutkový stav. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s posouzením věrohodnosti účastníků, které provedl soud prvního stupně, které je podle stěžovatele absurdní a iracionální. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, na rozdíl od Ústavního soudu, dospěl k závěru, že listina ze dne 4. listopadu 1994 je smlouvou o půjčce a dospěl k závěru, že je vyloučeno ji považovat za uznání dluhu. Odvolací soud na rozdíl od Ústavního soudu dospěl k závěru, že důkazní břemeno o tom, že peněžité plnění žalovanému poskytl, je na stěžovateli. Jiný názor považuje odvolací soud za nesprávný, tzn., že považuje za nesprávný i právní názor Ústavního soudu v této věci. Stěžovatel poukazuje na to, že vlastním rozborem nálezu Ústavního soudu se odvolací soud nezabýval, proto došlo k tomu, že nález Ústavního soudu respektován vůbec nebyl. Podle názoru stěžovatele soudy obou stupňů nerespektovaly nález Ústavního soudu ve věci, který k nejdůležitější otázce, a to listině ze dne 4. listopadu 1994, zaujal zcela jasné stanovisko, a soudy přesto tuto listinu vyložily absurdním a zcela iracionálním způsobem, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny,

Nejvyšší soud navíc, uvádí stěžovatel, argumentuje rozhodnutím, které bylo tímto soudem přijato dne 25. září 2013 a publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, tedy v roce 2014, přičemž stěžovatel své dovolání sepsal a soudu doručil dne 23. září 2013, a proto nemohl citované rozhodnutí Nejvyšší soudu respektovat, protože neměl možnost se s ním seznámit, protože bylo vydáno a zejména publikováno dlouho poté co stěžovatel dovolání sepsal a doručil soudu.

III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu.

V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že obecné soudy při svém dalším rozhodování nerespektovaly závazný právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2061/08 vydaném v souzené věci.

Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nosnými důvody svých vykonatelných nálezů je vázán ve smyslu ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy nepochybně i Ústavní soud.

S výše uvedenou námitkou stěžovatele ohledně nerespektování nálezu Ústavního soudu obecnými soudy nelze souhlasit. Obvodní soud pro Prahu 8 po té, co mu byla předmětná věc vrácena se závazným právním názorem Ústavního soudu, doplnil dokazování a na základě nových, resp. odlišných skutkových zjištění, než na základě kterých vydal svůj kasační nález Ústavní soud, dospěl soud prvního stupně ke stejnému závěru, k jakému dospěl ve svém předchozím rozhodnutí - aniž by však postupoval v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v předmětné věci Ústavním soudem.

Soud prvního stupně po té, co mu byla předmětná věc vrácena k novému rozhodnutí, zopakoval dokazování a po zhodnocení dokazování provedeného listinami předloženými účastníky, výslechy účastníků a výpověďmi svědků Jiřího Konečného, Ing. Otakara Šarapatky a Jitky Šolcové (dříve Závěrkové) - s poukazem na vázanost právním názorem založeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2061/08 - dospěl k závěru, že provedené důkazy vyvrací variantu žalobce o údajných půjčkách žalovanému jako soukromé osobě. Podle názoru soudu prvního stupně mezi účastníky k uzavření smlouvy o půjčce peněz nedošlo, žalobce žalovanému žádné finanční prostředky na výstavbu jeho domu nepůjčil. Žalobce podle soudu neprokázal předání peněz podle předložené listiny smlouvy o půjčce žalovanému a dokonce pokud tvrdil, že mu žalovaný peníze vracel (pokud by vracení peněz žalovaným prokázal, posílilo by to věrohodnost jeho tvrzení o poskytnutí půjčky), toto jeho tvrzení bylo vyvráceno nejen výpovědí žalovaného, výpověďmi svědků Ing. Šarapatky a Jitky Závěrkové, ale i tím, že na jedné z listin, které předložil jako potvrzení o splacení části půjčky, byl zjištěn zfalšovaný podpis žalovaného. Žalovaný sám přitom popírá, že by žalobci jakékoliv splátky uhradil. Není tak podle soudu prokázáno nejen zaplacení předání peněz žalobcem žalovanému, ale ani vrácení jakékoliv části půjčky od žalovaného žalobci. Soud se zabýval i otázkou, zda se nemůže jednat o uznání dluhu. Z obsahu listiny je podle soud prvního stupně naprosto zřejmé, že se nejedná o uznání dluhu, ale že se jedná o smlouvu o půjčce. Žalovaný popírá, že by se z jeho strany jednalo o projev vůle směřující k uznání dluhu vůči žalobci a naopak vysvětlil okolnosti, které ho vedly k podpisu této smlouvy, že se jednalo o přípravu na vklad žalobce do podnikání společnosti CAKO spol. s r. o. V žádném případě se tedy nemohlo jednat o uznání dluhu a provedené důkazy nasvědčují tomu, že vysvětlení podané žalovaným, z jakého důvodu byla smlouva uzavřena, zcela odpovídají skutečnosti. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl, a to nejen v části, v níž se žalobce domáhal jistiny s příslušenstvím, ale i v části, ve které se domáhal samotného příslušenství z údajně splacených částek, když žádné dílčí splátky půjčky žalovaným zaplaceny nebyly. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaný unesl důkazní břemeno a vyvrátil tvrzení žalobce, že došlo k půjčce mezi žalobcem a žalovaným.

Soud prvního stupně poukázal na to, že Ústavní soud ve svém nálezu nepřikázal, jak mají obecné soudy rozhodnout či hodnotit důkazy (neboť pak by představoval další soudní instanci), ale žádal, aby soudy dostatečně přihlédly ke skutkovým okolnostem případu a vzaly v úvahu postupný vývoj. Obvodní soud poznamenal, že v předchozích případech byla žaloba žalobce zamítnuta pro neunesení důkazního břemene, když soudy dospěly k závěru, že žalobce neprokázal, že žalovanému peníze poskytnul. Nyní má soud prvního stupně za to, že se mu podařilo objasnit, jak se věci skutečně udály. Ve všech případech však soud prvního stupně žalobu žalobce shledal nedůvodnou.

Odvolací soud, vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho kasačním rozhodnutí, přezkoumal napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 a dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodnutí o věci samé ohledně částky 2,478.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. ledna 1997 do zaplacení založil na správném zjištění skutkového stavu (§ 153 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř.") a rovněž na správném právním posouzení (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a to při respektování nálezu Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2061/08.

Námitku žalobce ohledně příkrého rozporu napadeného rozsudku s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011 nepovažoval odvolací soud za správnou. Dokazování v řízení před soudem prvního stupně, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, posoudil odvolací soud za provedené a též zhodnocené v souladu se zákonem (§ 122 a násl. o. s. ř., § 132 a násl. o. s. ř.). Dokazování v rozsahu, jak bylo soudem prvního stupně učiněno, bylo podle odvolacího soudu nanejvýš potřebné. Jiný názor, který prezentuje žalobce, neshledal odvolací soud správným. V této souvislosti poukázal odvolací soud na to, že nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2061/08 uzavřel, že obecné soudy ve svých předchozích rozhodnutích (tj. v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. listopadu 2004, rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. září 2005 a usnesení dovolacího soudu ze dne 29. dubna 2008) rozhodly zcela formalisticky, aniž by měl jejich výrok rozumný základ v obsahu spisu a poskytoval rozumné vysvětlení toho, co se mezi účastníky skutečně odehrálo. Dokazování v rozsahu, jak bylo soudem prvního stupně učiněno, pak směřovalo právě k vysvětlení toho, co se mezi účastníky skutečně odehrálo. Oproti skutkovému stavu věci v době vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2061/08 přineslo toto dokazování jiný skutkový stav věci a vyústilo ve správný závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky k uzavření smlouvy o půjčce peněz nedošlo (§ 657 a násl. obč. zák.).

Úvahy žalobce, že soud prvního stupně se zabýval něčím, čím se vůbec zabývat neměl, nepovažoval odvolací soud za správné. V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011se soud prvního stupně zaobíral vším významným, co se v souvislosti se sepsáním a podepsáním listiny ze dne 4. listopadu 1994 mezi účastníky skutečně odehrálo. V tom, že se soud prvního stupně zaměřil také na dobu předcházející 4. listopadu 1994, nelze podle odvolacího soudu shledávat pochybení. S ohledem na specifika tohoto případu (účastníci byli zpočátku přátelé, kteří si důvěřovali, takže finanční toky byly mezi nimi zcela neformální a za situace, kdy dosáhly určité výše, začaly se jejich vztahy poněkud formalizovat, až vyústily v sepsání a podepsání listiny ze dne 4. listopadu 1994) bylo posouzení okolností předcházejících sepsání a podepsání listiny ze dne 4. listopadu 1994 nade vší pochybnost potřebné. Jiný názor, který prezentuje žalobce, nelze mít za správný. Stejně tak podle odvolacího soudu nelze přisvědčit žalobcově nesouhlasu s posouzením věrohodnosti účastníků, které učinil soud prvního stupně.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil jak institut smlouvy o půjčce peněz (§ 657 a násl. obč. zák.), tak institut uznání dluhu (§ 558 obč. zák.). Se zřetelem k tomu, že oproti skutkovému stavu věci v době vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2061/08 nastal v tomto případě jiný skutkový stav věci, bylo správné, že soud prvního stupně ohledně listiny ze dne 4. listopadu 1994 uzavřel, že se jedná o smlouvu o půjčce a je tedy vyloučeno považovat ji za uznání dluhu. Důkazní břemeno o tom, že peněžité plnění žalovanému poskytl, i o tom, že peněžité plnění bylo poskytnuto na základě listiny ze dne 4. listopadu 1994, bylo tedy na žalobci (§ 657 a násl. obč. zák.). Jiný názor, který prezentuje žalobce, nelze podle odvolacího soudu mít za správný. Předání peněz na základě listiny ze dne 4. listopadu 1994, jak správně dovodil soud prvního stupně, pak v tomto případě žalobcem v řízení prokázáno nebylo. Bez předání peněz na základě listiny ze dne 4. listopadu 1994 tudíž mezi účastníky nemohlo dojít k uzavření smlouvy o půjčce peněz (§ 657 a násl. obč. zák.). Protože mezi účastníky k uzavření smlouvy o půjčce peněz nedošlo (§ 657 a násl. obč. zák.), bylo pak podle názoru odvolacího soudu správné, že soud prvního stupně žalobě o zaplacení částky 2,478.000,- Kč s 2l % úrokem z prodlení od 1. ledna 1997 do zaplacení jako nedůvodné nevyhověl.

Výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud posoudil podané dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ani závěrům tohoto soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí argumentuje rozhodnutím, se kterým stěžovatel neměl možnost se seznámit, protože bylo vydáno a publikováno dlouho poté co stěžovatel dovolání sepsal a doručil soudu, Ústavní soud zdůrazňuje potřebu reflektovat postavení Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu garantujícího jednotnost a zákonnost soudního rozhodování, a tudíž i právní jistotu. Ve smyslu ust. § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu