I.ÚS 2155/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Michala Košnara, t. č. ve Vazební věznici Olomouc a 2. Jana Košnara, t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupených Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2015 č. j. 1 To 132/2015-176, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení obecného soudu, neboť jsou názoru, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a spisového materiálu, který si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, policejní orgán (Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, expozitura Ostrava) usnesením ze dne 13. 10. 2014 č. j. OKFK-3072-420/TČ-2013-252502 podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání stěžovatelů (a dalších čtyř osob fyzických a pěti osob právnických, včetně společnosti EMES - OST s.r.o.) jako obviněných ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaného dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku.

3. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. 0 Nt 4164/2014 podle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. b) tr. řádu vzal stěžovatele do vazby. Ke stížnosti státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 1 To 717/2014, 1 To 718/2014 toto usnesení zrušil a nově rozhodl tak že se stěžovatelé berou do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. b) tr. řádu.

4. S ohledem na běh lhůty uvedené v § 72 odst. 1 trestního řádu podal státní zástupce návrh na ponechání mimo jiné i obou stěžovatelů ve vazbě s odůvodněním, že u nich stále trvá důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) trestního řádu. Důvod vazby uvedený v § 67 písm. b) tr. řádu pominul.

5. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 0 Nt 19013/2015, rozhodl, že stěžovatele Jana Košnara nadále ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu, nabídku záruky zájmového sdružení občanů - Společenství vlastníků bytového domu L. nepřijal, nepřijal ani písemný slib stěžovatele a rozhodl o tom, že účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka. Dále rozhodl, že stěžovatele Michala Košnara nadále ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu, nabídku zájmového sdružení občanů - Společenství vlastníků bytového domu L. nepřijal a nepřijal ani písemný slib stěžovatele.

6. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatelů (a dalších čtyř obviněných) proti tomuto usnesení Okresního soudu v Ostravě podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodnou zamítl.

7. V ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulují průběh trestního řízení. Podrobně se věnují zejména okolnostem rozhodování o vzetí do vazby. Podle jejich názoru stížnostní soud nepostupoval správně, když při rozhodování o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí o vzetí stěžovatelů do vazby toliko pro naplnění důvodu podle § 67 písm. b) tr. řádu (stěžovatelé se práva podat stížnost vzdali) nenařídil vazební zasedání a usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně změnil v neprospěch stěžovatelů. Stěžovatelé nyní proti tomuto postupu vznáší námitky, poukazují rovněž na judikaturu Ústavního soudu. Podle jejich názoru měl soud při rozhodování o dalším trvání vazby i tyto námitky posoudit, shledat je důvodnými a o dalším trvání vazby neměl nerozhodovat a za těchto okolností měl propustit stěžovatele z vazby.

8. K rozhodování o dalším trvání vazby stěžovatelé tvrdí, že v případě stěžovatele Jana Košnara okolnosti nenasvědčují existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu. Podle jejich názoru hrozba vysokým trestem v jeho případě není reálná. Tvrdí, že je dosud bezúhonnou osobou. Studuje vysokou školu a u spoluobviněného Františka Břicháčka, který podniká dlouhodobě, pracoval jen jako brigádník. Svému otci, spoluobviněnému Michalu Košnarovi, jen pomáhal při jeho obchodních aktivitách. Popírá, že by se zapojoval do sofistikované trestné činnosti. Vztah k zahraničí nemá žádný. Podle jeho názoru by mu ani v případě konstatování viny soud nemohl uložit trest v délce převyšující osm let. K zesílení vazebního důvodu v jeho věci nikterak nedošlo.

9. Obdobné stěžovatelé tvrdí i v případě trvání důvodu vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu v případě druhého stěžovatele Michala Košnara. Uvádí, že je bezúhonný. Jeho společnost EMES - OST s.r.o. řádně podnikala, kromě nákupu elektroniky od společnosti AZ Group Czech s.r.o., měla řadu dalších aktivit. K jejímu využití v rámci karuselového systému zřejmě došlo bez jejího vědomí. Životní úroveň stěžovatele se nikterak nezměnila. Do zahraničí necestuje. Domnívá se rovněž, že ani při konstatování viny by mu nemohl být uložen trest odnětí svobody převyšující 8 let.

10. Stěžovatelé tvrdí, že hrozba vysokým trestem, která je podle jejich názoru v dané věci jedinou okolností svědčící o existenci vazebního důvodu, musí být dostatečně individualizovaná ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému.

11. Stěžovatelé dále upozorňují na to, že stěžovatel Michal Košnar v rámci vazebního zasedání požádal o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. O tomto návrhu však soud prvého stupně nerozhodl. Stížnostní soud jeho pochybení nenapravil. Ve věci ani nenařídil ústní jednání.

12. K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Karla Gila. K námitce týkající se rozhodování stížnostního soudu proti rozhodnutí o vzetí do vazby konstatuje, že stěžovatelé o požadavku státního zástupce na jejich vzetí do vazby i z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu věděli, neboť byl obsažen již v jeho prvotním návrhu. Vyjádřit k němu se tak mohli v rámci vazebního zasedání konaného u soudu prvého stupně a taky tak ostatně učinili. Stížnost státního zástupce žádné nové argumenty neobsahovala. Nebyl tedy důvod konat ve věci vazební zasedání. K otázce důvodnosti trestního stíhání předseda senátu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, která podrobnou argumentaci v tomto směru obsahují. Důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu je podle jeho názoru dostatečně rozveden, stejně jako závěry, proč nebyla vazba nahrazena jiným institutem. Skutečnost, že míra obohacení jednotlivých obviněných nebyla zatím zdokumentována, není v dané věci v této fázi rozhodná. Návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle názoru předsedy senátu nebyl konkrétně učiněn a i pokud by se tak stalo, soud by jej byl vyhodnotil vzhledem k okolnostem jako nedostatečný. Ani v tomto případě nebyl důvod konat o stížnosti vazební zasedání, neboť proběhlo již u Okresního soudu v Ostravě. Stran hrozby vysokým trestem je situace u obou stěžovatelů v podstatě stejná. Argumentace týkající se možností uložení trestu odnětí svobody nepřesahujícího osm let je pouhou spekulací a nelze ji ničím podložit. Oba stěžovatelé jsou ohroženi trestní sazbou odnětí svobody podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 129 tr. zákoníku s poukazem na § 108 odst. 1 tr. zákoníku v rozmezí 9 let a 2 měsíce až 13 let a 4 měsíce.

13. Ústavní soud předně konstatuje, že je při svém rozhodování vázán petitem ústavní stížnosti. K námitkám stěžovatelů směřujícím proti postupu obecných soudů v řízení o jejich vzetí do vazby se proto v rámci posouzení ústavní stížnosti, která napadá rozhodnutí vydané v řízení o dalším trvání vazby, Ústavní soud nemůže nyní vyjadřovat. Stěžovatelům ostatně nic nebránilo, aby argumentaci uplatnili v rámci včas podané ústavní stížnosti, kterou by napadli rozhodnutí vydaná v rámci řízení o vzetí do vazby.

14. Nad rámec lze uvést, že soud prvého stupně se i v nyní posuzovaném řízení touto otázkou okrajově zabýval a dospěl k závěru, že k namítanému pochybení (nenařízení vazebního zasedání v rámci řízení o stížnosti) ani ve světle uváděné judikatury Ústavního soudu nedošlo. K tomu Ústavní soud dodává, že tři spoluobvinění stěžovatelů (na rozdíl od stěžovatelů) podali společně ve věci jejich vzetí do vazby (Krajský soud v Ostravě rozhodoval o všech stížnostech jedním usnesením ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 1 To 717/2014, 1 To 718/2014) ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. II. US 503/15 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

15. Nynější přezkum Ústavního soudu se tak zaměřuje na rozhodování o dalším trvání vazby podle ustanovení § 72 tr. řádu.

16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

17. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

18. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení svobody stěžovatele, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

19. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

20. V této úvodní fázi trestního řízení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatelů. Předmětem posouzení Ústavního soudu tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou trvání vazby, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 tr. řádu).

21. K této otázce obecné soudy zkráceně řečeno uvedly, že vysoce sofistikovaná trestná činnost, při níž je nutná přesná koordinace činností jednotlivých obviněných je dokládána listinnými důkazy získanými od správců daně k jednotlivým článkům řetězce, záznamy komunikace s pokyny a instrukcemi ve vztahu k jednotlivým obviněným, doklady o pohybu zboží, fakturací, zajištěnou komunikací ICQ a znaleckými posudky z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika. V odůvodnění rozhodnutí obecné soudy objasnily princip fungování tzv. karuselových systémů, jehož znaky stíhaná trestná činnost vykazuje. Zapojení stěžovatelů do řetězce dokládá jejich angažovanost ve společnostech EMOS-OST, s.r.o. a AZ Group Czech, s.r.o. a je zaznamenána i v zajištěné komunikace ICQ. Soud prvého stupně dodává, že stěžovatelé vykazovali v období od ledna 2012 do konce roku 2013 obchodní činnost s elektronickým zbožím v objemu zhruba 180 mil. Kč, kdy fakticky nedisponovali skladovými prostorami ani personálem, který by deklarovaným aktivitám odpovídal. Obhajoba stěžovatelů, kterou znovu opakují v ústavní stížnosti, těmto zjištěním neodpovídá.

22. Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.

23. Ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli, zda se v ní ponechává či z ní propouští) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

24. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

25. Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu] zde byly překročeny.

26. Podle závěrů obecných soudů stěžovatelům s ohledem na rozsah, závažnost a společenskou škodlivost jednání, z něhož jsou obvinění, hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody v rámci sazby 9 až 13 let. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, N 48/33 SbNU 3).

27. Nelze přitom přisvědčit úvaze stěžovatelů, že hrozba vysokým trestem byl v posuzované věci jediný argument pro naplnění důvodů útěkové vazby. Soudy poukázaly i na to, že majetek, který by odpovídal reálnému zisku z naznačené činnosti obchodního řetězce, se nepodařilo v rámci trestního řízení zajistit. Lze se tedy domnívat, že značný objem finančním prostředků by bylo možné využít k financování pobytu mimo území České republiky. Stížnostní soud k tomu dodal, že nabízené instituty nahrazující vazbu se v naznačených souvislostech jeví jako nedostatečné. Poukázal však na možnost navrhnout odpovídající peněžitou záruku.

28. Ve vztahu k výtkám stěžovatelů týkajícím se možných úvah soudu při případném vyměřování výše trestu u jednotlivých obviněných stojí za připomenutí, že Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007]. Tyto úvahy jsou tak v rovině spekulací, k nimž Ústavní soud nemůže zaujmout jakékoli stanovisko.

29. Pro úplnost je namístě uvést, že k otázce existence podmínek vazebního stíhání v posuzované kauze se Ústavní soud vyjádřil v rámci řízení o ústavní stížnosti jiných tří spoluobviněných pod sp. zn. III. ÚS 1646/15. Krajský soud v Ostravě rozhodoval o všech stížnostech obviněných jedním usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 1 To 132/2015, které je napadené i v posuzované věci. Ústavní soud návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1646/15.

30. I zde však Ústavní soud připomíná, že pokud dojde k dalšímu rozhodování o ponechání obviněných ve vazbě, je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými z jejích substitutů. V posuzovaném případě však s ohledem na délku vazebního řízení a se zřetelem k výše uvedenému, Ústavní soud ještě důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu neshledal.

31. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelů týkající se nerozhodnutí o údajném návrhu stěžovatele Michala Košnara na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Z protokolu o vazebním zasedání konaném dne 25. 2. 2015 vyplývá, že obhájce stěžovatelů v závěru své řeči uvedl, že mu stěžovatelé při konzultaci sdělili, že "se domnívají, že budou navštěvovat probačního úředníka jako další způsob nahrazení vazby". Toto tvrzení by zřejmě bylo možné považovat za návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu, zvláště za situace, kdy v případě stěžovatele Jana Košnara je soud za takový návrh považoval o v usnesení o něm rozhodl tak, že jej zamítl. Namítané nerozhodnutí o tomto "návrhu" tak za jisté pochybení považovat lze. Vzhledem k okolnostem případu, kdy ani v případě stěžovatele Jana Košnara ani jiných obviněných, obecné soudy podmínky pro nahrazení vazby mírnějším institutem neshledaly - krajský soud tento závěr ostatně vyjádřil obecně s poukazem na případnou možnost navrhnout odpovídající peněžitou záruku - Ústavní soud uzavírá, že v popsaném postupu neshledal v tomto konkrétním případě reálný zásah do stěžovatelových základních práv a svobod takové intenzity, že by jej bylo možno hodnotit v měřítcích důvodnosti, a nikoli z hlediska opodstatněnosti. Jedná se toliko o formální zásah, nikoli o zásah v materiálním smyslu, který by se negativně projevil v osobní sféře stěžovatele [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)].

32. K námitce ohledně nekonání vazebního zasedání krajským soudem v rámci řízení o stížnosti lze odkázat na ustanovení § 73d tr. řádu (ve spojení s ustanovení § 74 tr. řádu), podle něhož je podstatné, zda stěžovatel o konání vazebního zasedání výslovně požádal (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2778/13). Vzhledem k tomu, že výslovná žádost stěžovatele ve spisu obsažena není, nelze rozhodnutí o stížnosti v neveřejném zasedání krajskému soudu vytýkat. Jak ostatně uvedl i krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, stěžovatel byl k existenci důvodů pro další trvání vazby i k otázce použitelnosti institutů nahrazujících vazbu vyslechnut soudem prvého stupně.

33. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatelů nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2015


Ludvík David v. r.
předseda senátu