IV.ÚS 1044/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Danuše Korczynské, zastoupené Mgr. Jiřím Klegou, advokátem se sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, směřující proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 2. 9. 2013, čj. 125 EXE 2220/2013-32, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2014, č j. 10 Co 824/2013-44, takto:

Odůvodnění:

I.

Usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 2. 9. 2013, čj. 125 EXE 2220/2013-32, byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení exekuce s odůvodněním, že v dané věci stěžovatelka jako povinná neprokázala existenci kteréhokoliv z taxativně vymezených důvodů pro zastavení exekuce.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2014, č j. 10 Co 824/2013-44, bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.

II.

Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny, stejně jako dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že ve svém návrhu na zastavení předmětné exekuce stěžovatelka spatřovala důvod zastavení v souladu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. a) a h) o.s.ř., konkrétně zejména nevykonatelnost obou exekučních titulů z důvodu závažných procesních pochybení v předcházejících řízeních. Právě těmito pochybeními byla dle stěžovatelky porušena její ústavně zaručená základní práva.

Stěžovatelka proto nejprve v ústavní stížnosti obsáhle mapuje genezi svého případu od roku 1991, přičemž většina jejích námitek směřuje proti rozhodnutím obecných soudů z let 2002 až 2012.

Ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovatelka uvádí, že k vymožení pohledávky ve výši 26.945,- Kč zřídil soudní exekutor zástavní právo ke dvěma nemovitostem. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že první nemovitost zdědila po své matce, která si výslovně přála, aby se tato stala majetkem vnuků, což však již za svého života nestačila zrealizovat. Dále pak namítá, že druhá zmíněná nemovitost je ve spoluvlastnictví s bývalým invalidním manželem, kdy poukazuje na to, že tak exekutor porušil nejen její právo na ochranu majetku a vlastnictví, ale rovněž obdobné právo jejího invalidního manžela. Stěžovatelka pak spatřuje pochybení také v tom, že vymáhaná částka je nesrovnatelně nižší než cena nemovitosti, kterou chce exekutor prodat.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Stěžovatelka v minulosti podala k Okresnímu soudu v Opavě žalobu na náhradu škody, kdy v důsledku své nespokojenosti s průběhem a výsledkem předchozího exekučního řízení žalovala jednak exekutora JUDr. Chovance a také Českou republiku, Ministerstvo spravedlnosti.

Okresní soud v Opavě rozhodl v daném řízení tak, že žalobu rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, čj. 11 C 20/2008-129, zamítl a zavázal stěžovatelku, aby zaplatila oprávněnému JUDr. Chovanci, soudnímu exekutorovi, na nákladech řízení částku ve výši 10.042,- Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2012, čj. 71 Co 210/2011-257, byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 4. 2011 potvrzen a stěžovatelka byla zavázána zaplatit oprávněnému odvolací náklady ve výši 16.903,- Kč.

Z důvodu neuhrazení těchto částek podal dne 25. 6. 2013 JUDr. Chovanec na stěžovatelku návrh na nařízení exekuce. Bylo zahájeno exekuční řízení a vedením exekuce k vymožení pohledávky ve výši 26.945,- Kč s příslušenstvím a náklady exekuce podle vykonatelných exekučních titulů (výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 4. 2011, č.j. 11 C 20/2008-129, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2012, č.j. 71 Co 210/2011-257) byl dne 2. 7. 2013 pověřen JUDr. Porostlý. Následně stěžovatelka dne 30. 7. 2013 podala návrh na zastavení exekuce.

O návrhu stěžovatelky rozhodl Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 2. 9. 2013, č.j. 125 EXE 2220/2013-32, tak, že návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl. Soud přitom dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro zastavení exekuce, která je vedena na základě vykonatelných exekučních titulů, jejichž správnost ve vykonávacím řízení nelze přezkoumávat, když soud může exekuci zastavit jen tehdy, je-li naplněn některý z důvodů vyjmenovaných v zákoně, zejména v ustanovení § 268 odst. 1 o.s.ř. V dané věci však stěžovatelka neprokázala existenci kteréhokoliv z taxativně vymezených důvodů pro zastavení exekuce a soud tedy její návrh zamítl.

Usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově bylo potvrzeno ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2014, č.j. 10 Co 824/2013-44. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že v dané věci nebyl prokázán žádný z důvodů pro zastavení exekuce dle ustanovení § 268
o.s.ř., což také v odůvodnění usnesení blíže specifikoval. Zejména zdůraznil, že v řízení je prokázáno, že exekuční tituly jsou vykonatelné, po nařízení exekuce nebyly zrušeny ani se nestaly neúčinnými. Upozornil také, že v rámci exekučního řízení nemůže soud přezkoumávat věcnou správnost podkladových rozhodnutí.

K námitce stěžovatelky stran nepoměru mezi vymáhanou pohledávkou a postižením předmětných nemovitostí pak krajský soud uvedl, že se jedná o námitku nedůvodnou, když z obsahu podání stěžovatelky vyplývá, že soudní exekutor rozhodl exekučním příkazem o zřízení exekutorského zástavního práva, tudíž jde o způsob exekuce, který nevede k přímému prodeji nemovitostí, nýbrž pouze k zajištění pohledávky. Z těchto důvodů odvolací soud věcně správné usnesení okresního soudu potvrdil.

V.

Při posuzování ústavní stížnosti je předně nutno uvést, že většina námitek, které jsou v ní obsaženy, směřuje proti jiným rozhodnutím, než proti těm, která jsou napadena v petitu ústavní stížnosti, a to konkrétně proti rozhodnutím z let 2002 až 2012. Je přitom zřejmé, že tyto námitky je třeba pro posouzení ústavní stížnosti označit za nepodstatné.

Ve vztahu k námitkám týkajícím se ústavní stížností napadených usnesení pak lze uvést následující.

Námitce spočívající v tom, že jednu z nemovitostí, ke kterým exekutor zřídil zástavní právo, stěžovatelka zdědila po své matce, která si výslovně přála, aby se tato stala majetkem vnuků, což však již za svého života nestačila zrealizovat, chybí jakákoliv právní relevance. Tato námitka je pouze v rovině tvrzení stěžovatelky a není způsobilá jakkoliv ovlivnit exekuční řízení.

Pokud stěžovatelka brojí proti tomu, že exekutor porušil nejen její právo na ochranu majetku a vlastnictví, ale rovněž obdobné právo jejího invalidního manžela, když druhá z nemovitostí má být ve spoluvlastnictví s bývalým invalidním manželem, domáhá se ochrany práva druhé osoby, k čemuž však postrádá aktivní legitimaci.

S námitkou stěžovatelky, že je vymáhaná částka nesrovnatelně nižší než cena nemovitosti, kterou chce exekutor prodat, se již dostatečně vypořádal Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 31. 1. 2014, č.j. 10 Co 824/2013-44, když uvedl, že soudní exekutor rozhodl exekučním příkazem o zřízení exekutorského zástavního práva, a jde tak o způsob exekuce, který nevede k přímému prodeji nemovitostí, nýbrž pouze k zajištění pohledávky.

Se závěrem obecných soudů učiněným v ústavní stížností napadených rozhodnutích, že ve věci nejsou dány důvody pro zastavení exekuce, která je vedena na základě vykonatelných exekučních titulů, jejichž správnost ve vykonávacím řízení nelze přezkoumávat, lze souhlasit.

S ohledem na princip právní jistoty nelze umožnit, aby řádně vydaná a pravomocná rozhodnutí obecných soudů podléhala revizi bez jakéhokoli časového omezení. Jejich revize je možno dosáhnout jen při uplatnění prostředků v rámci nalézacího řízení, a naopak v případném následném exekučním řízení již není namístě zkoumat skutkový stav původní věci (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 3170/14 ze dne 30. 6. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V této souvislosti je navíc také třeba upozornit, že proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 4. 2011, č.j. 11 C 20/2008-129, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2012, č.j. 71 Co 210/2011-257, na základě kterých bylo exekuční řízení zahájeno, si stěžovatelka dokonce již v minulosti podala ústavní stížnost. Ta byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3762/12, jako zjevně neopodstatněná.

Stejně tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout ani závěru obecných soudů, že stěžovatelka neprokázala existenci kteréhokoliv z taxativně vymezených důvodů pro zastavení exekuce dle § 268 o.s.ř., když stěžovatelka žádný z těchto důvodů blíže nespecifikuje ani v rámci ústavní stížnosti. Ta stran těchto důvodů postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak takovou, která by dosahovala ústavněprávní roviny.

VI.

Maje na zřeteli zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko opakuje svá tvrzení již přednesená v řízení před obecnými soudy. Ty se návrhem stěžovatelky na zastavení exekuce a následným odvoláním řádně zabývaly, ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také dostatečně srozumitelně a adekvátně zdůvodnily. Lze přitom uzavřít, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, neboť řádně odůvodněným závěrům soudů, které neshledaly důvod pro vyhovění návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Stěžovatelka žádnou konkrétní ústavněprávně relevantní argumentaci Ústavnímu soudu k posouzení nepředložila a neuvedla ani žádná jiná konkrétní tvrzení, která by mohla vést k závěru o existenci některého z taxativně vymezených důvodů pro zastavení exekuce. Samotný nesouhlas stěžovatelky s výsledkem daného řízení (a také s výsledky mnoha předchozích řízení) opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Zásah do ústavně zaručených základních práv se tedy stěžovatelce doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu