I.ÚS 2280/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Radkou Marťánovou, advokátkou, se sídlem Latrán 193, Český Krumlov, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 29 P 33/2009-237 ze dne 23. 1. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 745/2015-293 ze dne 28. 4. 2015, takto:

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovateli změněna vyživovací povinnost vůči nyní již zletilému synovi zvýšením částky výživného, a to i zpětně. Syn v současnosti studuje střední školu a žije s matkou. Stěžovatel se se synem nestýká. Okresní soud ve svém hodnocení vycházel ze skutečnosti, že poslední rozhodnutí o výši výživného je z doby, kdy syn studoval základní školu, přičemž se od té doby změnily jak poměry stěžovatele, tak jeho syna. Soud přihlédl především k faktu, že syn má zvýšené nároky na výživu a ošacení kvůli alergiím, zvýšily se jeho potřeby v souvislosti s věkem i se změnou stupně vzdělávání na středoškolský a nedávno mu byl psychiatrem diagnostikován Borderline syndrom.

3. Okresní soud nepřisvědčil argumentům stěžovatele, že výživné je proti dobrým mravům vzhledem k trestnímu stíhání vedenému proti synovi a jeho studium nevykazuje znaky soustavné a cílevědomé přípravy na budoucí povolání. Protiprávní jednání syna nebylo prozatím postaveno na jisto, proto je dle soudu třeba ctít zásadu in dubio pro reo, navíc synova činnost nesměřovala přímo proti osobě stěžovatele, nýbrž se měl krádeží obohatit na úkor otce stěžovatele (otcovského dědečka). Je také nutné přihlédnout k tomu, že povinnost vychovávat a dbát o mravní vývoj dítěte mají oba rodiče, zejména pokud jde o způsob života a chování v rodině. Pokud jde o opakované studium střední školy, je skutečností, že syn měl během studia oboru prodejce automobilů problémy s prospěchem a kázní. Situace vedla k návrhu na podmíněné vyloučení ze studia. Syn stěžovatele na možný postih reagoval změnou oboru, a následně přestoupil na současnou školu, zaměřenou na cestovní ruch, kde dosahuje průměrných výsledků, má jen několik absencí a s kázní nemá problémy. Proto jeho studium okresní soud posoudil jako řádnou přípravu na budoucí povolání.

4. Odvolací soud napadeným rozsudkem z části zkrátil období, za které měl stěžovatel doplácet výživné zpětně a ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud nejprve doplnil dokazování, z nějž vyplynulo, že v prvém pololetí byl již zletilý syn průměrným žákem, ale měl problémy s docházkou, ve druhém pololetí má zameškanou velkou část výuky a v některých předmětech není možné ho hodnotit. V teoretické výuce omluvenky doložil, v odborném výcviku však měl v době rozhodování soudu 24 neomluvených hodin. Z těchto důvodů bylo učiněno i několik výchovných opatření. Přesto soud dovodil, že přes počáteční selhání na předchozí škole studuje nyní syn s průměrným prospěchem a bez kázeňských problémů, a proto lze jeho studium považovat za přípravu na budoucí povolání. Pokud jde o provinění krádeže, odvolací soud vzal za svou argumentaci okresního soudu. Syn svého činu lituje, omluvil se a přál by si s otcem obnovit vztahy.

II. Argumentace stran
5. Stěžovatel ve své argumentaci odkázal na závěry Ústavního soudu, nastíněné v nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud popsal konkrétní skutečnosti jednotlivých případů, kterými by se soudy měly zabývat při posuzování soustavnosti a cílevědomosti studia. Aby vyživovací povinnost trvala, musí soudy dojít k závěru, že vyživované zletilé dítě mj. řádně studuje, tedy že se dostatečně připravuje na studium, studuje s dostatečnou péčí, nemá nepřiměřené množství absencí a jeho výsledky prokazují zájem o studovaný obor. Jinými slovy, že účelem studia není pouze snaha "prodloužit si mládí." Za situace, kdy studium nezletilého nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte.

6. Stěžovatel má za to, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť nerespektovaly důkazy, ze kterých jednoznačně vyplývalo, že syn studuje již druhou střední školu, resp. třetí obor v rámci stejného stupně vzdělávání a v obou školách měl dle názoru stěžovatele značné problémy s docházkou, které vedly k uložení výchovných opatření. Stěžovatel také údajně získal informaci, že syn byl ze současné školy vyloučen z důvodu hrubého porušování školních povinností.

7. Dle stěžovatele z toho vyplývá, že syna škola nebaví, nepřipravuje se řádně na budoucí povolání. Soudy však bez dalšího dokazování učinily závěr, že syn studuje řádně a vyživovací povinnost trvá, tyto své závěry pak ani blíže ve svých rozhodnutích neodůvodnily, resp. se řádně nevypořádaly se zprávami školy. Stěžovatel se proto domnívá, že soudy učinily skutková zjištění, která nejsou v souladu s důkazy ve spise, což vedlo k nesprávnému právnímu závěru, že vyživovací povinnost zde stále je.

III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, ale náleží mu pozice orgánu ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tedy rozhodování o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, nespočívá v instančním přezkumu rozhodnutí soudů, nýbrž v posouzení, zda nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

9. Ústavnímu soudu především nepřísluší přezkoumávat a znovu hodnotit důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Není úkolem Ústavního soudu zkoumat správnost důkazů a závěrů vycházejících z jejich hodnocení, nýbrž pouze to, zda při jejich získávání, provádění a hodnocení byly dodrženy ústavněprávní kautely, vyplývající z práva na spravedlivý proces. Stěžovatel naproti tomu ve svém návrhu pouze rozvádí námitky, se kterými se již vypořádaly obecné soudy způsobem odpovídajícím požadavkům na individuální zhodnocení případu vyživovací povinnosti vůči zletilému dítěti, jenž Ústavní soud stanovil ve stěžovatelem citovaném nálezu.

10. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit zásadní význam běhu času v řízení o změně vyživovací povinnosti. Jak konstatoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014, lze mít pochopení pro jakési hledání životní cesty dítětem. V citovaném případě soud dovodil potřebu delšího časového úseku pro zhodnocení úmyslu žáka studium řádně dokončit. Jestliže obecné soudy došly k závěru, že prozatím lze na synovo studium pohlížet jako na řádné, bude třeba delší doby studia, aby byl prokázán opak. Pokud by měl stěžovatel za to, že došlo ke změně poměrů, jež prokazuje nedostatek úmyslu řádně ukončit studium, bude zcela v jeho kompetenci iniciovat změnu vyživovací povinnosti.

11. Skutečností vedoucí ke změně poměrů může být i tvrzené vyloučení ze současné školy pro hrubé porušení povinností. Pokud však stěžovatel takovou skutečnost namítá až v řízení před Ústavním soudem, jelikož nastala až po právní moci konečného rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže se jednat o pochybení odvolacího soudu, neboť mu tato skutečnost nebyla v době rozhodování známa. Jedná se tak o nové tvrzení, jímž se soudy v předchozím řízení nemohly zabývat. Není tudíž namístě namítat takovou skutečnost jako pochybení soudu, stěžovatel by měl naopak podat návrh na změnu vyživovací povinnosti. Ústavní soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo řádně a podrobně odůvodněno a z ústavněprávního hlediska mu nemá co vytknout.

12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal v argumentaci stěžovatele nic, co by posouvalo případ do ústavněprávní roviny, a proto odmítl ústavní jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu