I.ÚS 71/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Josefa Schmieda, právně zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2014 č. j. 67 A 10/2014-38, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2015 stěžovatel brojil proti shora citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti volby kandidáta do Zastupitelstva města Hodonín ve volbách konaných ve dnech 10. a 11. 10. 2014.

2. Stěžovatel podal Krajskému soudu v Brně návrh, v němž napadl volbu kandidáta Mgr. Lúčky. Uvedl, že zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o volbách"), nepřipouští, aby do zastupitelstva obce (města) byly voleny osoby, které nemají k dané obci (městu) faktický vztah, toliko na základě formálního údaje o trvalém pobytu takového kandidáta. Mgr. Lúčka přitom podle tvrzení stěžovatele ve skutečnosti vykazuje trvalý pobyt v obci Lužice, kde vlastní rodinný dům, v němž fakticky bydlí, a nikoli na území města Hodonín. Stěžovatel tedy zpochybnil naplnění podmínky trvalého pobytu pro vznik volebního práva (pasivního).
3. Krajský soud v Brně návrh zamítl s odůvodněním, že právo být volen Mgr. Lúčka podle relevantních ustanovení zákona o volbách měl. Otázka, ve které obci vlastní nemovitosti, stejně jako otázka, kde má členy svého "rodinného okolí", popř. kde má svoji "skutečnou domácnost", není podstatná. Zákonnou podmínkou pro vznik volebního práva (aktivního i pasivního) je přihlášení se k trvalému pobytu. Přestože Ústavní soud v minulosti v některých věcech volebních dovodil, že je třeba zkoumat i faktický pobyt, resp. dovodil potřebu podmínku trvalého pobytu vnímat z pohledu materiálního, činil tak v otázce práva volit (aktivního volebního práva), nikoli v otázce práva být volen (tedy pasivního volebního práva), a to navíc v souvislosti s fiktivním založením trvalého pobytu voličů v určité obci s cílem ovlivnit volební výsledek, tedy v situaci, kdy se jednalo o zjevné zneužití zákonného kritéria trvalého pobytu osobami bez jakékoli faktické vazby k obci.

4. Krajský soud dále dovodil, že podmínka trvalého pobytu v obci (městě) sleduje legitimní a rozumný cíl, aby volební právo (aktivní i pasivní) měly osoby, u nichž lze dovozovat faktickou vazbu k záležitostem obce (města). V daném případě však nelze přihlášení se k trvalému pobytu kandidáta, který na území města více než 20 roků podniká a poté usiluje o to, aby byl zvolen, nelze, a to ani krátce před volbami, samo o sobě pokládat za zneužití institutu trvalého pobytu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry krajského soudu zpochybňuje a poukazuje na některé nálezy Ústavního soudu, jež se týkaly voleb do obecních zastupitelstev a institutu podmínky trvalého pobytu. Namítá, že dle rozhodnutí soudu je tak možno kalkulovat s místem kandidatury do poslední chvíle před volbami a pak jen strategicky vybrat místo kandidatury s ohledem na možnost uplatnění vyšší míry osobního vlivu - tedy "přestěhovat se" z malé obce do většího města. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím soudu bylo porušeno jeho právo na samosprávu dle čl. 100 odst. 1 Ústavy a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

8. Ačkoliv se projednávaná materie týká voleb a volebního soudnictví, uplatněný návrh stěžovatele je - právě - takovou ústavní stížností, nikoliv opravným prostředkem určeným pro přezkum volebního výsledku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy (§ 85 a násl. zákona o Ústavním soudu), který je spjat výhradně s volbou poslance či senátora. Oba zmíněné typy řízení se od sebe odlišují jak podstatou otázky přezkoumávané Ústavním soudem, tak i procesními podmínkami, jakými jsou otázky aktivní legitimace navrhovatele, vymezení okruhu účastníků řízení apod. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 768/06 a další). Účelem ústavní stížnosti je individuální ochrana před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob a posláním Ústavního soudu při jejím posouzení tudíž - oproti tomu - není ochrana obecného podústavního volebního práva v objektivním smyslu; odpovídající volební chyby a delikty jsou předmětem řízení ve správním soudnictví vedeného podle ustanovení § 90 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 57/10, nebo sp. zn. Pl. ÚS 4/11).

9. Toto jednoinstanční řízení (kasační stížnost je podle § 104 odst. 1 soudního řádu správního vyloučena) je sevřeno do krátkého časového období a platí v něm, že netřeba nařizovat jednání (§ 90 odst. soudního řádu správního), čímž je předznačena i povaha a rozsah pramenů skutkových zjištění. Jestliže je smysl této úpravy zřejmý a odůvodněný (potřeba včasné stabilizace právně politických důsledků voleb), bylo by mu protisměrné, kdyby Ústavní soud měl zaujmout bez dalšího postavení (chybějící) druhé instance, vybavené instrumenty úplného soudního přezkumu (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 874/06).

10. Ze shora uvedených důvodů lze v daném případě posoudit pouze to, zda stěžovatelem napadené soudní řízení a jeho výsledek neporušily jeho ústavně zaručená (procesní) práva, vyplývající z předpisů upravujících soudní řízení správní ve věcech volebního soudnictví, resp. zda rozhodnutím krajského soudu nebyla relevantně - z pohledu ústavněprávního - dotčena jeho hmotná (volební) práva, v daném případě aktivní volební právo (i když tohoto práva se stěžovatel výslovně nedovolává). Nejširší rámec ústavněprávního přezkumu představují limity tzv. spravedlivého procesu vyplývajícího čl. 36 odst. 1 Listiny, jak je standardně Ústavní soud vymezuje a které ve výše zmíněných nálezech sp. zn. Pl. ÚS 57/10 a sp. zn. Pl. ÚS 4/11 uplatnil rovněž.

11. I pro řízení podle § 90 soudního řádu správního pak platí, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů a z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jejich právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže soudy rozhodující ve správním soudnictví postupují v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady jím upraveného řízení, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

12. Stěžovatel v kontextu kritérií spravedlivého procesu nevytýká soudu pochybení procesního charakteru a také nic nesvědčí tomu, že by mu byla zákonná procesní práva upřena; byl řádným účastníkem řízení (navrhovatel), není namítáno, že by se mu nedostalo rovného postavení ve vztahu k účastníkům ostatním, případně že by soud ignoroval jeho procesní návrhy či opomenul se vypořádat s jím předestřenou argumentací. Rozhodnutí krajského soudu nepostrádá ani ten ústavněprávně významný znak, jímž je náležité, srozumitelné a logicky koncipované odůvodnění.

13. Spor je stěžovatelem tudíž veden již jen v rovině té složky spravedlivého procesu, jíž je právní posouzení věci, jmenovitě co do otázky, zda kandidát Mgr. Lúčka mohl kandidovat a být volen do zastupitelstva města Hodonín.

14. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

15. Krajský soud se otázkou pasivního volebního práva ve vztahu k podmínce trvalého pobytu a jejího splnění kandidátem Mgr. Lúčkou podrobně zabýval. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že tento kandidát právo být volen do Zastupitelstva města Hodonín měl, resp. splňoval ke dni voleb zákonnou podmínku trvalého pobytu na území města Hodonín. V odůvodnění svého rozhodnutí se také vypořádal dostatečným způsobem s některými nálezy Ústavního soudu, týkajícími se trvalého pobytu jako zákonné podmínky pro výkon volebního práva a náležitě vysvětlil, proč dle jeho právního názoru nelze závěry uvedené v těchto nálezech aplikovat na případ stěžovatele.
16. Ústavní tedy neshledal, že by byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Z obsahu napadeného rozhodnutí plyne, že se krajský soud posouzením toho, zda stěžovatelem popsaným postupem došlo k porušení volebního zákona, podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem uvedl, jak se s námitkami stěžovatele vyrovnal a proč návrh na vyslovení neplatnosti volby kandidáta ve volbách jako nedůvodný zamítl. Pokud soud dospěl v dané věci k jinému právnímu závěru, než jaký je názor stěžovatele, není možno takový postup považovat za porušení práva na spravedlivý proces. K tomu pak Ústavní soud stěžovatele odkazuje na svoji ustálenou judikaturu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994).

17. Závěrem je třeba zdůraznit, že nejde-li o skutečně jednorázové a účelové přihlášení se k trvalému pobytu, ústavněprávní interpretace této podmínky volitelnosti podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o volbách se přiklání k materiálnímu pojetí (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/94, Pl. ÚS 6/11). Jde především o to, aby byl zvolen kandidát, jehož faktické pouto k obci zaručuje řádný výkon mandátu a aby do procesu volby zastupitelů obce bylo zasahováno v jen skutečně výjimečných případech, tj. při zjevných excesech vůči zákonu o volbách. Z tohoto pohledu akcentoval-li krajský soud v podstatě v celém odůvodnění svého usnesení fakt předchozího bydlení kandidáta v Hodoníně i jeho dlouhodobý a přetrvávající pracovní vztah k městu, nelze mu ničeho vytknout a není důvodu, aby ústavněprávní přezkum vyústil v jiný výrok, než shora uvedeno.

18. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím krajského soudu nebylo do základních práv stěžovatele nijak zasaženo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu