IV.ÚS 1393/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Břetislava Nantla, zastoupeného Mgr. Martinou Nimmrichterovou, advokátkou se sídlem Blahoslavova 4, 787 01 Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 851/2013-442 ze dne 12. 2. 2015 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 341/2009-405 ze dne 6. 12. 2012, takto:

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 17. 6. 2009, č. j. 30 Cm 81/2008-285, zamítl návrh navrhovatelů původního řízení, aby jim stěžovatel a žalovaná Ing. P. Hamplová zaplatili společně a nerozdílně částku 976.789,- Kč s příslušenstvím, zamítl návrh navrhovatelů, aby jim obchodní společnost Pars HOLDING, s. r. o., zaplatila částku 976.789,- Kč s příslušenstvím, dále zamítl návrh, podle něhož plněním stěžovatele a žalované Ing. P. Hamplové zanikne v tomto rozsahu plnění povinnosti obchodní společnosti Pars HOLDING, s. r. o., a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatelů usnesením ze dne 15. 6. 2010, č. j. 8 Cmo 341/2009-321, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zavázal stěžovatele a žalovanou Ing. P. Hamplovou, aby zaplatili společně a nerozdílně každému z navrhovatelů částku 901.426,46 Kč s příslušenstvím, jinak ve zbývající části prvostupňové rozhodnutí dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 137/2011, zrušil dovoláním dotčené usnesení vrchního soudu v měnícím výroku ve věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi navrhovateli, stěžovatelem a Ing. P. Hamplovou, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Olomouci vzhledem ke zpětvzetí návrhu oběma navrhovateli doručenému v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbývající napadené části výroků I a II ohledně zaplacení částek 901.426,46 Kč s příslušenstvím v částech týkajících se navrhovatelů, stěžovatele a Ing. P. Hamplové zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Dále stěžovatele a Ing. P. Hamplovou zavázal zaplatit společně a nerozdílně každému z navrhovatelů na náhradě nákladů řízení 105.986,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Usnesení odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, jež Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením zčásti dle § 243b odst. 5 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2012 jako nepřípustné odmítl, zčásti je dle § 243b odst. 2 o. s. ř. v témže znění jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že měl, společně s žalovanou, vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ze strany navrhovatelů, poněvadž neplnil dobrovolně z důvodu vlastního uznání žalovaného nároku, nýbrž z důvodu existence pravomocného autoritativního rozhodnutí odvolacího soudu, v souladu s nímž se bylo třeba zachovat, a tudíž žalované peněžité plnění uhradit. Zrušil-li pak Nejvyšší soud toto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, je zjevné, že stěžovatel měl - coby v meritu věci úspěšný dovolatel - pádné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby a zastavením řízení, neboť nové rozhodnutí ve věci by při dodržení právního názoru, jímž byl vrchní soud vázán, nutně vedlo k úspěchu stěžovatele. Tato skutečnost by se dle názoru stěžovatele posléze odrazila v tom, že by disponoval pravomocným soudním rozhodnutím o nedůvodnosti žalovaného nároku, čímž by odpadl právní důvod, pro který byla navrhovatelům ze strany stěžovatele a Ing. P. Hamplové žalovaná částka původně hrazena. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti přiblížil a odkázal na opačnou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Závěrem pak navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud si je vědom procesních úskalí, která odvolacím soudem zvolený procesní postup skýtá, a to i z hledisek pozdějšího vymáhání původně uhrazené peněžité částky jako bezdůvodného obohacení. Jak však Nejvyšší soud správně vyzdvihl, situací, kdy dojde ke zpětvzetí žaloby poté, co pro žalobce příznivé rozhodnutí bylo zrušeno, se již zabýval v rozhodnutí (rozsudku) velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, který s ohledem na sjednocující funkci, která je ustanovením § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, rozhodnutím velkého senátu přisuzována, musel být nyní tříčlenným senátem Nejvyššího soudu v projednávané věci aplikován. Z rozsudku velkého senátu vyplývá, že pokud žalovaný (účastník řízení) - ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím, resp. exekučním řízení - splní na základě pravomocného rozsudku (usnesení) uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala, pak získává žalobce (navrhovatel) na úkor žalovaného (účastníka) bezdůvodné obohacení, jež dle názoru velkého senátu vzniká okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Tuto "dominantní judikaturní linii", již citované rozhodnutí velkého senátu završuje, Ústavní soud jako ústavně konformní aproboval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2759/14 ze dne 18. 9. 2014, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí obecných soudů tedy bylo předvídatelné a spočívá na obhajitelných důvodech, byť by se i IV. senát Ústavního soudu klonil k řešení "přiléhavějšímu", a sice že naopak plnění stěžovatele v daných procesních souvislostech nebylo lze pokládat za plnění ve smyslu zániku povinnosti a že ke vzniku nároku z bezdůvodného obohacení jím (bez dalšího) nedochází, v důsledku čehož zpětvzetí žaloby účinnost přiznat nelze a v řízení nutno pokračovat. V těchto intencích však nyní již ustálená judikatura obecných soudů nastavena není, což je ovšem Ústavní soud s ohledem na své postavení v ústavním systému nucen respektovat.

Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než by ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. září 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu