I.ÚS 3084/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Hovorkové, právně zastoupené Mgr. Monikou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Žižkova 708, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 26 Cdo 1549/2014-194 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013 č. j. 23 Co 254/2012-156, spojené s návrhem na zrušení bodů 41 a 44 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 9. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).

2. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 25. 1. 2012 č. j. 14 C 177/2011-61 vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil žalovanému povinnost vyklidit družstevní byt a vyklizený jej odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 6. 2012 č. j. 23 Co 254/2012-90 citovaný rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 19. 2. 2013 č. j. 26 Cdo 3324/2012-118 zamítavý rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2013 č. j . 23 Co 254/2012-156 vyhovující rozsudek soudu I. stupně opětovně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné.

3. Dovolací soud dospěl k závěru, že právní otázku, zda na základě zjištěného skutkového stavu právní předchůdkyně žalovaného (nabyvatelka) byla v dobré víře a vydržela členský podíl v bytovém družstvu, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 1989/2011 a ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2398/2010. Členská práva a povinnosti člena družstva (členský podíl) lze vydržet jako věc movitou a vydržecí doba tak činila tři roky (viz § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění). Nejvyšší soud v napadeném usnesení také vysvětlil otázku dobré víry a dovodil, že "jestliže na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud usoudil, že právní předchůdkyně žalovaného členský podíl vydržela, neboť byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí svědčí vlastnické právo k členskému podílu jako celku, a stala se tak držitelkou celého členského podílu, je z hlediska dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci a jeho obsahové konkretizace jeho rozsudek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit."

4. Jak vyplývá z průběhu řízení, stěžovatelka se domáhala vyklizení bytu žalovaným s odůvodněním, že je výlučnou členkou družstva, které svědčí právo nájmu k předmětnému bytu. Toto členství nabyla na základě dědického řízení po svém otci, zemřelém dne 30. 11. 1999. Dědický podíl k předmětnému bytu byl projednáván v dodatečném projednání dědictví, kdy se potvrdily pochybnosti stěžovatelky o tom, že zůstavitel (otec stěžovatelky) převedl členská práva a povinnosti s právem nájmu k družstevnímu bytu na bratra stěžovatelky neplatně. Na uvedený neplatný převod pak navázaly další převody, a to na právní předchůdkyni žalovaného a samotného žalovaného.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popsala skutkový stav věci i průběh celého předchozího řízení. Je přesvědčena, že závěr Krajského soudu v Praze nemá oporu v dokazování. V řízení o vyklizení bytu dospěl odvolací soud k závěru, že předmětný byt nemá žalovaný povinnost vyklidit s ohledem na vydržení členských práv a povinností v družstvu jeho právní předchůdkyní. Stěžovatelka má za to, že závěr soudů o vydržení členských práv a povinností v družstvu právní předchůdkyní žalovaného neměl být při zachování práva stěžovatelky na soudní ochranu nikdy učiněn. Ve výsledku tak byla stěžovatelce upřena její základní lidská práva garantovaná čl. 11 odst. 1 Listiny.

6. Stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu spojila svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení části o. s. ř. "v rozsahu bodů 41. a 44. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů". Návrh odůvodnila tím, že k porušení jejího práva na soudní ochranu před dovolacím soudem došlo rovněž v důsledku dogmatické aplikace § 24la odst. 1 o. s. ř., které zamezuje dovolacímu soudu přezkoumávat napadené rozhodnutí v jiných aspektech, než je právní posouzení věci a dále v důsledku ústavně nekonformního závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky podle § 237 o. s. ř.

7. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. To se však v projednávané věci nestalo.

8. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je v daném případě nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs toliko opakováním argumentů, resp. polemikou s obecnými soudy, s níž se obecné soudy již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatelka s tímto vypořádáním subjektivně neztotožňuje, nečiní napadená soudní rozhodnutí rozpornými s ústavním pořádkem.

9. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání, a z důvodů, jež náležitě vyložil v napadeném usnesení, je shledal jako nepřípustné.

10. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání a v jeho rámci tedy otázku zásadního právního významu. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy úvahu, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah je omezená; jako orgán ochrany ústavnosti by mohl napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění, či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06; vše dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz). Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.

11. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně musel postupovat i ve věci návrhu na zrušení bodů 41 a 44 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, neboť se jedná o návrh akcesorický, sdílející osud ústavní stížnosti. Pokud tedy byla ústavní stížnost odmítnuta, spolu s ní byl dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut i tento návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu