I.ÚS 1288/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky GLORY DAZE ASSOCIATED S.A., se sídlem Road Town, Porter Road 33, Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem Praha 1, Karlovo náměstí 671/24, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2014 č. j. 25 Co 238/2009-361 takto:

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 23. 3. 2009 č. j. 4 C 283/2005-205 zamítl žalobu právního předchůdkyně stěžovatelky SUPRA, a. s., v likvidaci jako žalobkyně proti Františku Kortusovi jako žalovanému o zaplacení částky 2 636 000 Kč a úroku z prodlení. Výrokem II. okresní soud rozhodl o nákladech řízení; vycházel přitom z vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v tehdy účinném znění (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.").

2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 6. 2014 č. j. 25 Co 238/2009-361 rozsudek okresního soudu ze dne 23. 3. 2009 co do části úroků z prodlení zrušil a řízení zastavil; ve zbytku výrok o předmětu řízení potvrdil. Výrokem III. rozsudku pak znovu rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit České republice - Okresnímu soudu v Klatovech náklady řízení před soudem prvního stupně. V odůvodnění ohledně tohoto výroku vyložil, že i přes zastavení řízení v dílčí části není důvodu odchýlit se od částky uložené k náhradě výrokem II. rozsudku okresního soudu. Výrokem IV. pak krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 2. 2015 č. j. 23 Cdo 102/2015-409 zastavil řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu ze dne 24. 6. 2014.

3. Proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2014 se stěžovatelka bránila ústavní stížností ze dne 30. 4. 2015, ve které navrhla, aby Ústavní soud tento výrok zrušil. Namítala zásah do ochrany vlastnictví podle čl. 11 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřovala v tom, že krajský soud znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, přičemž převzal vyčíslení nákladů, jak bylo provedeno okresním soudem v rozsudku ze dne 23. 3. 2009, a při němž bylo vycházeno z vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž však tato vyhláška byla s účinností od 7. 5. 2013 zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Krajský soud tedy rozhodoval o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle právního předpisu, který byl v době jeho rozhodování již zrušen.

II. Posouzení ústavní stížnosti

4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas, osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Předmětem ústavní stížnosti je pochybení Krajského soudu v Plzni spočívající v tom, že tento výrokem III. rozsudku ze dne 24. 6. 2014 znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, přičemž převzal vyčíslení nákladů, jak bylo provedeno okresním soudem v odvoláním napadeném rozsudku ze dne 23. 3. 2009. Okresní soud vycházel z vyhlášky č. 484/2000 Sb. a krajský soud toto vyčíslení bez dalšího převzal, aniž by zohlednil, že předmětná vyhláška byla v době jeho rozhodování již - s účinností od 7. 5. 2013 - zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (116/2013 Sb., N 59/69 SbNU 123, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud vyšel při posouzení věci z toho, že ne každé pochybení obecného soudu představuje současně zásah do ústavně zaručených základních práv účastníka řízení; toto pochybení musí dosáhnout určité relevantní intenzity. Pokud by Ústavní soud považoval každé pochybení v rozhodovací činnosti obecných soudů současně za zásah do ústavně zaručených práv, jeho postup by ve svém důsledku vedl k tomu, že by se Ústavní soud svojí rozhodovací činností přibližoval postavení nadřízeného (obecného) soudu. Takový přístup by nevyhnutelně vedl k narušení zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79).

9. V usnesení ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 Ústavní soud nastínil obecná kritéria hodnocení závažnosti zásahu do základních práv (srov. též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1562/13 a dále kritéria testu právní hranice bagatelnosti, jak byla specifikována v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13). Za méně závažný zásah do práv Ústavní soud označuje případy, kdy ústavně nekonformní aplikace právní normy v konkrétní věci představuje toliko exces při rozhodování obecných soudů, a to na rozdíl od situací, kdy je tato projevem ustáleného a vědomě prováděného výkladu contra constitutionem, který se dotýká většího množství případů a který dosud nebyl předmětem posouzení nálezem Ústavního soudu, popř. sice nálezem za protiústavní označen byl, v rozhodovací praxi obecných soudů je však i nadále používán. Za další hlediska závažnosti zásahu pak Ústavní soud pojal jeho mimořádně tíživý dopad nebo současné porušení jiného základního práva.

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná věc náleží do skupiny případů, v nichž sice zjevně došlo k pochybení obecného soudu, toto ovšem nedosahuje intenzity zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Krajský soud v Plzni nedostál svým povinnostem, pokud v rozsudku ze dne 24. 6. 2014 při novém rozhodnutí o nákladech řízení, provedeném v intencích § 224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, převzal vyčíslení nákladů provedené Okresním soudem v Klatovech v prvostupňovém rozsudku ze dne 23. 3. 2009, přičemž nezohlednil, že okresní soud při svém rozhodování vycházel z vyhlášky č. 484/2000 Sb., která však byla v mezidobí zrušena.

11. Pochybení krajského soudu je třeba hodnotit toliko jako exces při aplikaci zákona, nikoli jako projev ustáleného, vědomě protiústavního výkladu a použití normy zákona, který by obecné soudy aplikovaly opakovaně ve větším množství případů. V této souvislosti nelze přehlédnout, že krajský soud náležitě objasnil důvody, pro které co do nákladů řízení před soudem prvního stupně plně převzal závěry okresního soudu i přesto, že jeho rozhodnutí co do merita věci změnil (v dílčí části zrušil a řízení v této části zastavil, ve zbytku potvrdil). Stěžovatelka jako podnikající právnická osoba současně netvrdila, že by pochybení krajského soudu mělo zvlášť tíživý dopad do jejích práv nebo že by v relevantní intenzitě zasáhlo i do dalších jejích ústavně zaručených práv nebo svobod.

12. V daném případě je dále třeba zohlednit, že předmětem ústavní stížnosti není věcné (meritorní) rozhodnutí obecných soudů, nýbrž toliko navazující (akcesorický) výrok o náhradě nákladů řízení, která byla přiznána nesprávným způsobem, resp. podle tvrzení stěžovatelky v nesprávné výši. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že věci týkající se náhrady nákladů řízení zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se vyznačovaly mimořádně významnými faktickými (kvantitativními) dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 3519/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1848/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10). Takový dopad ovšem stěžovatelka v projednávané věci netvrdila.

III. Závěr

13. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu