III.ÚS 2432/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele K. Č., zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem Pražská 3546/46, Znojmo, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2014, č.j. 20 P 62/2014-225, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č.j. 69 Co 114/2015-273, takto:

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 10. 2014, č.j. 20 P 62/2014-225, bylo rozhodnuto tak, že návrh stěžovatele na snížení výživného a návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilou A. Č., naposledy stanoveného rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 4. 2006, č.j. Nc 154/2005-139, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č.j. 27 Co 429/2006-177, se zamítají. O odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č.j. 69 Co 114/2015-273, rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen.

II.

Napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo dle stěžovatele k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že navzdory skutečnosti, že v řízení bylo prokázáno, že je v úpadku, prvostupňový soud dospěl k závěru, že jeho výdělkové možnosti a schopnosti se nezměnily. Dle stěžovatele soudy opomíjí, že pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, ale i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

Podle stěžovatele je zcela nepochybné, že jeho majetkové poměry se změnily zásadním způsobem. Soudy se však podle něj posouzením jeho aktuálních majetkových poměrů nezabývaly a opomenuly, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy postupovaly v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, když upřednostnily odůvodněné potřeby dítěte, přičemž životní úroveň otce okrajově zkonstatovaly, ale ve vztahu k výživnému se s ní nevypořádaly a nezohlednily ji. Stejně tak se podle stěžovatele soudy nijak nezabývaly odůvodněnými potřebami dítěte. Rozhodnutí obou soudů proto stěžovatel považuje také za nepřezkoumatelná.

Stěžovatel uzavírá, že jeho životní úroveň se razantním způsobem snížila, což se však nijak neprojevilo v napadených rozsudcích. Stěžovatel je přitom toho názoru, že přednost pohledávky na výživném neznamená automaticky naprosté přehlížení nutnosti zkoumání potřeb dítěte a dále je také zapotřebí vzít v úvahu ekonomický neúspěch otce a nároky věřitelů.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když pouze opakuje námitky již jednou uplatněné v rámci odvolání. Tyto námitky navíc nejsou podpořeny žádnou ústavněprávně relevantní argumentací.

Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že na základě této polemiky Ústavní soud závěry obecných soudů opětovně podrobí dalšímu "běžnému" instančnímu přezkumu, přestože se těmito námitkami soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně zabývaly. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu, když pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.

V.

Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze byla v roce 2006 schválena dohoda rodičů, že stěžovatel bude přispívat na výživu nezletilé měsíčně částkou ve výši 7.000,- Kč tak, že částka 5.000,- Kč bude splatná k rukám matky nezletilé a částka 2.000,- Kč bude splatná na účet stavebního spoření nezletilé.

V nynějším řízení stěžovatel navrhoval, aby bylo výživné sníženo na částku 1.000,- Kč měsíčně, vzhledem k tomu, že již není v jeho možnostech stanovené výživné platit, protože na jeho majetek byl prohlášen konkurz. Kolizní opatrovnice navrhla zamítnutí návrhu na snížení výživného, když tento podle ní nebyl v zájmu nezletilé, jejíž potřeby se již blíží potřebám zletilého a navrhla proto výživné ponechat ve stávající výši.

Obecné soudy při rozhodování vycházely z výslechů a vyjádření účastníků, ze zpráv a sdělení insolvenční správkyně a ze zpráv o příjmech rodičů. Dospěly přitom k závěru, že byť k určitým podstatným změnám poměrů účastníků došlo, tyto změny však nesvědčí pro snížení výživného pro nezletilou.

Soudy své rozhodnutí založily na celkových majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele, tak jak byly zjištěny z jeho výpovědi a potvrzeny insolvenční správkyní. V řízení bylo prokázáno, že majetkovou podstatu stěžovatele jako dlužníka tvoří majetek v hodnotě nejméně 6,500.000,- Kč, stěžovatel měl i v roce 2014 dlouhodobě stabilní pravidelný příjem z podnikatelské činnosti, má vysokoškolské vzdělání, jeho zdravotní stav je dobrý a vyživovací povinnost má stále pouze jen k nezletilé dceři A. Č., na niž výživné řádně neplatí, ani jí ničeho nepřispívá nad rámec stanoveného výživného, prakticky se s ní nestýká a na její výchově se nepodílí. Za tohoto stavu soudy dovodily, že ve výdělkových možnostech i schopnostech, jakož i v majetkových poměrech stěžovatele nepochybně je, aby nadále platil výživné na nezletilou v dosavadní soudem určené výši 7.000,- Kč měsíčně.

Obecné soudy zohlednily také nárůst odůvodněných potřeb nezletilé od posledního soudního rozhodnutí před osmi lety souvisejících s jejím věkem, studiem, mimoškolní činností a se zhoršeným zdravotním stavem. Zohlednily také podstatnou změnu poměrů na straně matky, které přibyla další vyživovací povinnost, v důsledku čehož je nyní na rodičovské dovolené a pobírá pouze jen rodičovský příspěvek, přičemž kromě finanční stránky (např. platba školného a dalších potřeb nezletilé) svou vyživovací povinnost plní též výkonem osobní péče o nezletilou.

Soudy se zabývaly také tím, že pohledávka výživného není jedinou pohledávkou stěžovatele, ale zároveň je pohledávkou přednostní před pohledávkami ostatními. Insolvenční správkyně přitom nijak nezpochybnila, že je v příjmových schopnostech stěžovatele, aby stanovené výživné bylo z majetkové podstaty hrazeno.

VI.

Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a v rozhodnutích zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, přičemž posoudily všechny relevantní podklady pro své rozhodnutí a dovodily, že ke změně poměrů sice došlo na straně všech zúčastněných, ovšem tato změna nemá vliv na výši původně stanoveného výživného.

Ústavní soud tak nemohl přisvědčit námitkám stěžovatele stran nezohlednění změny jeho majetkových poměrů a absence zkoumání odůvodněných potřeb nezletilé ze strany obecných soudů.

Obecné soudy se vypořádaly se všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry, které také náležitě a dostatečně přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod závěry učiněné obecnými soudy jakkoli zpochybňovat.

Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, Ústavní soud nezjistil.

VII.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015


Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu



.