III.ÚS 2497/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015 č. j. 3 Tdo 360/2015-20 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 3 To 579/2014-283, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 14. srpna 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") ze dne 2. září 2014 č. j. 4 T 91/2014-264 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl stěžovatel dopustit tím, že jako řidič vysokozdvižného vozíku přehlédl při couvání poškozeného Pavla K. (jedná se o pseudonym), kterého následně přejel, čímž mu způsobil rozsáhlé poranění dolních končetin, vedoucí až k nutné amputaci levé dolní končetiny. Za tento přečin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu třiceti měsíců.

3. Proti zmíněnému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl, a dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatelovy argumenty v rámci obou opravných prostředků směřovaly z části do skutkové roviny, když stěžovatel namítal, že konstrukce vozidla neumožňovala v dané situaci takový rozhled, aby mohl poškozeného při couvání vidět. Dále stěžovatel zpochybňoval protiprávnost svého jednání a tvrdil, že z jeho strany nedošlo k porušení jakékoli právní povinnosti. Dle stěžovatele soudy v jeho případě nesprávně aplikovaly tzv. princip omezené důvěry v dopravě, podle kterého nemohl stěžovatel rozumně předpokládat, že při operování s vozíkem v prostoru, do kterého nemají ostatní zaměstnanci vstupovat, může dojít ke střetu s další osobou. Odvolací i dovolací soud se však v tomto ohledu plně ztotožnily s rozsudkem soudu nalézacího. Krajský a posléze i Nejvyšší soud s ohledem na uplatňované námitky konstatovaly, že v případě stěžovatele lze uvažovat přinejmenším o porušení ustanovení § 106 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), které ukládá každému zaměstnanci dbát při výkonu zaměstnání na bezpečnost a zdraví sebe sama i dalších osob. Dále oba soudy poukázaly na fakt, že prostor, ve kterém k nehodě došlo, byl ostatním zaměstnancům fakticky přístupný. V rámci dokazování pomocí záznamů kamerových systémů bylo dle soudů navíc jasně prokázáno, že se v daném prostoru v dané době pohybovalo dokonce několik osob.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele soudy porušily ústavní pořádek tím, že nijak exaktně nezjišťovaly (a tudíž i nesprávně vyhodnotily) rozhodné skutečnosti týkající se stěžovatelova výhledu z vysokozdvižného vozíku. Za porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel dále označil i jejich závěr stran předpokládání pohybu osoby v daném prostoru, kde měl poškozený zapovězeno se pohybovat. Tuto důležitou skutečnost však dle stěžovatele podporovaly i některé provedené důkazy, mj. sdělení zaměstnavatele či výpovědi některých svědků. Rozhodnutí soudů rovněž nijak nespecifikují, jakým způsobem měl stěžovatel splnit svou povinnost, uvedenou v zákoníku práce. Obecnou aplikací závěrů soudů by totiž stěžovatel osamoceně nemohl vůbec plnit své pracovní povinnosti. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

5. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud tak může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů. Ústavnímu soudu tak primárně nepřísluší provádění a hodnocení důkazů, resp. další posuzování skutkového stavu zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud také zpravidla nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů z hlediska aplikace podústavního hmotného či procesního práva. I v rovině aplikace podústavního práva se sice mohou obecné soudy dopustit pochybení, jež svou intenzitou dosahuje stěžovatelem tvrzeného zásahu do práva na spravedlivý proces [viz zejména nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)], Ústavnímu soudu z hlediska projednávané věci nezbývá než konstatovat, že v tomto konkrétním případě k pochybení této intenzity nedošlo. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by obecné soudy založily svá rozhodnutí na nepřípustných důkazech či že by naopak některý důkaz opomenuly. Jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněná a nelze v nich spatřovat existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Žádné z výše zmíněných pochybení stěžovatel ostatně ani nenamítá, jelikož se jeho ústavněprávní argumentace omezila na pouhé zmínění příslušného článku Listiny (resp. Úmluvy) spolu s opakováním námitek, které přednesl v minulosti již před třemi dalšími soudy a které samy o sobě ústavněprávní rovinu postrádají.

8. Ústavní soud se tak může omezit na konstatování, že o vině stěžovatele bylo rozhodnuto na základě řádně provedených důkazů, především výpovědí (stěžovatele, poškozeného a svědků), a také kamerových záznamů z místa nehody, přičemž nic v daných rozhodnutích nevypovídá o existenci jakéhokoli (natož extrémního) rozporu mezi těmito důkazy a závěry soudů. Obecné soudy se rovněž náležitě vypořádaly se stěžovatelovým tvrzením, že nemohl rozumně předpokládat pohyb poškozeného v prostoru nehody, a to i s ohledem na stěžovatelem uplatňovaný princip "omezené důvěry v dopravě" aplikovaný na pracovněprávní oblast. Ačkoli se v řízení prokázalo, že ostatní zaměstnanci společnosti včetně poškozeného byli informováni o nebezpečí střetu s vozíkem, bylo zároveň také prokázáno, že se v daném prostoru někteří zaměstnanci čas od času pohybovali, o čemž stěžovatel musel vědět. Obecné soudy došly k závěru, že stěžovatel měl před provedením manévru vzad povinnost se ohlédnout a pečlivě se tak přesvědčit, že za ním nikdo nestojí, a to i s ohledem na tvrzenou ztíženou viditelnost způsobenou konstrukcí tohoto vozidla. V tomto smyslu jim z pohledu ústavního práva nelze nic vytknout (srov. k tomu výklad této doktríny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 6 Tdo 143/2011), neboť prostřednictvím uznání legitimity povinnosti ohleduplného provozu v dopravě naplnily imperativ maximální možné právní ochrany zdraví a života jednotlivců, jako nenahraditelných a důležitých hodnot českého právního řádu. V tomto směru je možno odkázat na přiléhavé hodnocení této otázky v rozhodnutí nalézacího soudu, který konstatoval, že preventivní povinnost chránit život ostatních lidí, a trestněprávní odpovědnost za její porušení, neumenšuje nijak ani případné pochybení poškozeného, tím méně pracovní příkazy zaměstnavatele či technické nedokonalosti (nedostatek výhledu) pracovního zázemí.

9. Konečně třeba uvést, že stěžovatelem namítanou vyšší míru spoluzavinění poškozeným obecné soudy konstatovaly a zohlednily při ukládání trestu. V souladu s obecnými právními principy pak poukázaly na to, že daná otázka bude hrát klíčovou roli v rámci řízení o náhradě škody.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu