III.ÚS 1341/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele C. J., t. č. ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 14, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. dubna 2015 č. j. 50 To 125/2015-29 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. března 2015 č. j. 40 PP 139/2015-14, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 7. 5. 2015 návrh, doplněný po výzvě Ústavního soudu dne 10. 7. 2015, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením zamítl Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V řízení se dle okresního soudu nepodařilo prokázat, že stěžovatel povede na svobodě řádný život. V tomto ohledu přihlédl soud zejména k tomu, že stěžovatel nevyužil možnosti poradenství nebo terapie, přičemž v minulosti vykonané tresty nevedly ke změně způsobu jeho života, když stěžovatel má v rejstříku trestů dvanáct záznamů. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením. Krajský soud v jeho odůvodnění uvedl, že trestní minulost může být v řízení o podmíněném propuštění důležitým faktorem, neboť naznačuje, jaký vliv má na chování odsouzeného výkon trestu, z čeho lze dovozovat, jak se bude tento jedinec chovat v budoucnu. Vzhledem ke stěžovatelově trestní minulosti tak krajský soud shledal riziko jeho recidivy jako velmi vysoké, pročež nelze žádosti o podmíněné propuštění vyhovět.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces v postupu soudů nesoucího prvky libovůle. Skutečnost, že stěžovatel v minulosti páchal trestnou činnost, nemůže sama o sobě založit předpoklad, že bude páchat další v budoucnu. Přitom stěžovatel splnil všechny ostatní podmínky pro podmíněné propuštění. Soudy posoudily jeho věc mechanicky a nepřihlédly ke konkrétním okolnostem případu. Obecným aplikováním závěrů rozhodujících soudů by nebylo možné nikdy podmíněně propustit nikoho, kdo byl již v minulosti odsouzen. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy obecných soudů spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4), popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky). I přes poukaz na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a s nimiž se obecné soudy srozumitelně a náležitě vypořádaly. Od Ústavního soudu pak nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

7. Jádrem stěžovatelovy argumentace je námitka, že trestní minulost odsouzené osoby nemůže být jediným důvodem zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Problematikou ústavně konformní aplikace úpravy podmíněného propuštění se Ústavní soud zabýval v minulosti již mnohokrát (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2478/14 ze dne 16. 10. 2014 a v něm uvedený obsáhlý výčet judikatury; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), pročež na ustálené závěry jeho judikatury lze odkázat. Na tomto místě lze jen uvést, že vskutku trestní minulost odsouzené osoby nemůže být jediným důvodem pro zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Tak tomu však v projednávané věci nebylo, neboť soudy vzaly trestní minulost jako důkaz škodlivosti stěžovatelova dřívějšího chování a bylo na stěžovateli, aby přes tuto skutečnost dostatečně prokázal, že jeho život po propuštění z výkonu trestu bude jiný, neohrožující práva ostatních členů společnosti. Takový výsledek však nelze bez dalšího předvídat (viz uvedená judikatura Ústavního soudu) toliko na základě slušného chování odsouzeného ve výkonu trestu, ale je třeba k němu dospět na základě provedených důkazů a ty ve stěžovatelově případě pro změněný způsob života nesvědčily (např. neúčast v poradenských a terapeutických programech). Postup soudů při hodnocení naplnění všech podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele tak nevybočilo z ústavně vymezeného rámce. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že s ohledem na charakter tohoto institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 75/13 ze dne 26. 9. 2013, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při odsouzení. Dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž plně věcí úvahy obecných soudů, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Pokud obecné soudy nezatíží rozhodování o něm nějakou kvalifikovanou vadou řízení, neotevírá se prostor pro zásah Ústavního soudu z hlediska jeho již zmíněné funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu