III.ÚS 455/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky P. M., zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem BURGET KALABIS advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem náměstí T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2014 č. j. 17 Co 224/2014-428, spolu s návrhem na přednostní projednání věci, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 4. 2. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2015, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále že porušil její právo i právo nezletilé, jež plyne z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatelka požádala Ústavní soud o přednostní projednání věci.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 3. 2014 č. j. 0 P 50/2011-307 byla nezletilá K. Z. svěřena do péče matky (stěžovatelky) a otci P. Z. byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 3 500 Kč měsíčně, současně bylo rozhodnuto o splatnosti tohoto výživného a o dluhu na něm (výrok I), také jím byl upraven styk otce s nezletilou (výrok II), stěžovatelce a otci byla uložena povinnost účastnit se rodinné terapie (výrok III) a také jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV a V).

3. K odvolání stěžovatelky i otce krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II změnil tak, že se nezletilá svěřuje v každém lichém týdnu do péče matky a v sudém do péče otce, přičemž matce bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé částkou 2 500 Kč pro sudé týdny, kdy je nezletilá v péči otce, a otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 3 500 Kč pro liché týdny, kdy je nezletilá v péči matky (výrok I), ve výrocích IV a V pak krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

4. Tento rozsudek doplnil krajský soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2015 č. j. 17 Co 224/2014-485 tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně výchovy a běžného výživného nezletilé K. potvrzuje do 8. 1. 2015 a že se ve výroku ohledně dlužného výživného mění tak, že otec je povinen zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 5. 2012 do 8. 1. 2015 ve výši 79 145 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v souvislosti s vyhlášením odvolacího rozsudku (výrok V).

II.
Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka zmínila závěry soudního znalce vyslovené ve znaleckém posudku ze dne 12. 12. 2013, dle kterých se střídavá péče nedoporučuje, neboť dítě není na otce zvyklé, přičemž bylo doporučeno svěřit nezletilou do její péče s tím, že široce upravený styk nezletilé s otcem umožní postupný přechod na střídavou péči obou rodičů. Znalec však neuvedl, jak dlouhá má tato adaptační doba být, a dále se vyjádřil v tom smyslu, že nevhodné chování rodičů by mohlo bránit střídavé péči. V této souvislosti stěžovatelka upozornila, že nelze přesně určit, po jakou dobu by toto období adaptace mělo trvat, a vyslovila názor, že jde o odbornou otázku. Krajský soud, ač si byl této skutečnosti vědom, odmítl návrh na doplnění znaleckého posudku, zda je již nezletilá připravena na střídavou péči, to navíc v situaci, kdy otec opakovaně nedodržel rozsah styku s nezletilou, jenž byl stanoven předběžným opatřením, přičemž jeho nevyzpytatelné a nekorektní počínání, jde-li o vrácení nezletilé do její péče, musela řešit policie, orgán péče o dítě i Fond ohrožených dětí.

6. Odmítnutí daného důkazního návrhu krajský soud, jak stěžovatelka dále uvedla, odůvodnil tím, že doplnění znaleckého posudku by bylo nadbytečné, nehospodárné a zatěžovalo by účastníky řízení, zejména nezletilou, přičemž argumentoval tím, že od vypracování posudku neuplynula natolik dlouhá doba, aby jeho doplnění mohlo vnést do věci něco nového či podstatného. Pokud však měl krajský soud za to, že se situace nezměnila, pak by podle stěžovatelky ani neměl rozhodnout o změně péče z výlučné na střídavou. Krajský soud tedy nerespektoval doporučení stran nezbytnosti adaptačního období, kterým dle stěžovatelky nemůže být doba, kdy otec vykonával styk s dcerou v rozsahu určeném předběžným opatřením. Ještě víc zarážející má být jeho závěr, že v současné době jsou splněny podmínky pro to, aby byla nezletilá svěřena do střídavé péče, neboť již uplynula doba potřebná k adaptaci. Tím vydal zcela překvapivé rozhodnutí, neboť v průběhu odvolacího řízení nebylo ani naznačeno, jak krajský soud situaci posuzuje a co má za prokázané.

7. Stěžovatelka dále upozornila, že kolizní opatrovník se ve svém vyjádření omezil pouze na to, že doporučuje střídavou péči a že vychází z původního znaleckého posudku. Toto vyjádření pochází z doby, kdy byla podána odvolání rodičů, ovšem do jejich projednání došlo u otce k již zmíněnému nestandardnímu chování, kdy nerespektoval předběžná opatření, což bylo krajskému soudu doloženo, ten to však pominul a nevyžádal si aktuální stanovisko opatrovníka. Nevyhověl-li krajský soud návrhu na doplnění dokazování, a to přes skutečnosti, které nastaly až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, dle stěžovatelky zasáhl do jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Krajský soud porušil základní zásady, jež plynou z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 582/01 (N 52/26 SbNU 63), když odmítl provést zcela zásadní důkaz, který by prokázal obavy nezletilé z trávení delší doby u otce, ale i změnu chování otce a jeho povahové dispozice, které se odrazily v nerespektování soudních rozhodnutí týkajících se styku s nezletilou.

8. Krajskému soudu stěžovatelka také vytkla, že vadně stanovil rozsah střídavé péče, neboť nijak nezohlednil svátky a prázdniny, takže nebude moci s nezletilou odjet na delší dobu než jeden týden, do roku 2017 nebude moci s nezletilou trávit Vánoce, přičemž již během vánočních svátků v roce 2014 ji otec od ní protiprávně odebral, a to dne 23. 12. 2014, a vrátil ji až dne 28. 12. 2014, neboť v té době existovalo pravomocné rozhodnutí okresního soudu - předběžné opatření o rozsahu styku po dobu řízení o úpravu poměrů. S ohledem na špatné vztahy s otcem, který se prý chová dominantně, nelze ani počítat s tím, že v tomto ohledu dojde k nějaké dohodě. Takováto úprava péče není v zájmu nezletilé a zcela vybočuje z obvyklých zásad, kdy je obecnými soudy kladen důraz na to, aby se děti o svátcích mohly stýkat s oběma rodiči.

9. Krajský soud měl dle stěžovatelky pochybit i v tom, že nerozhodl o celé projednávané věci, neboť opomněl rozhodnout o dlužném výživném za období od 1. 5. 2012 do 28. 2. 2014 a o výživném od 1. 3. 2014 do právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, kdy byla nezletilá svěřena do její výlučné péče. Krajský soud také špatně právně zhodnotil, zda jsou splněny podmínky pro střídavou péči, a to ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), neboť v minulosti otec několikrát porušil rozhodnutí vydaná ve věci péče o nezletilou tím, že ji řádně nevracel a svévolně určoval dobu, po kterou bude mít dceru ve své výlučné péči, dokonce řádně nehradil výživné, na kterém mu vznikl dluh. Přitom by podle judikatury Ústavního soudu měl rodič mj. prokázat, že dbá o výchovu nezletilého dítěte po stránce citové, rozumové a mravní, krajský soud však nevzal v potaz chování otce, který jí nechal, aby slíbila nezletilé, že budou brzy spolu, a pak ji otec svévolně nevrátil, čímž způsoboval citovou újmu jí i nezletilé, neboť v ní vytvářel zmatek, pocit neštěstí a nejistoty, a zároveň nezletilé šel špatným příkladem. Soud měl jednání otce zhodnotit komplexně, jak měl na mysli i soudní znalec, když se vyjádřil v tom smyslu, že nevhodné chování rodičů a jejich soupeření by mohlo bránit střídavé péči a že takovým chováním by nejvíce ubližovali a škodili nezletilé. A právě tak si otec dle stěžovatelky počínal.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

12. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla krajskému soudu procesní pochybení, jež mělo spočívat v tom, že nerozhodl o celé projednávané věci. Jak plyne z výše uvedeného (sub 4), po podání ústavní stížnosti vydal uvedený soud doplňující rozsudek, kterým rozhodl mj. o dlužném výživném za období od 1. 5. 2012 do 8. 1. 2015. Vzhledem k této skutečnosti, jakož i k tomu, že stěžovatelka svou ústavní stížnost poté nerozšířila a nenapadla i tento rozsudek, lze vycházet z toho, že daný nedostatek byl touto cestou napraven. Další procesní vady se krajský soud měl dle stěžovatelky dopustit tím, že vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, kdy v průběhu odvolacího řízení ani nenaznačil, jak situaci posuzuje a co má za prokázané. Z této námitky však není patrno, který z principů spravedlivého procesu měl být porušen, a dokonce není ani specifikováno, v jakém ohledu krajský soud nedbal "stanoveného postupu", tedy v rozporu s jakým procesním ustanovením tzv. podústavního práva postupovat. K tomu lze dodat, že otec navrhl, aby nezletilá byla svěřena do střídavé péče obou rodičů, již v řízení před soudem prvního stupně, stěžovatelka se k tomuto návrhu mohla vyjádřit a navrhnout důkazy (viz protokol o jednání ze dne 17. 3. 2014 na č. l. 302 a násl. soudního spisu), v řízení před odvolacím soudem měla možnost seznámit se s obsahem otcova odvolání, v němž bylo vůči rozhodnutí soudu prvního stupně namítnuto, že nerozhodl ve prospěch střídavé péče, přičemž i k tomu podání se stěžovatelka mohla vyjádřit a stejně tak ve vztahu k (ne)svěření nezletilé do střídavé péče navrhnout důkazy, což také v průběhu odvolacího řízení činila (viz protokol o jednání ze dne 2. 12. 2014 na č. l. 422). Za této situace by "překvapivost" napadeného rozhodnutí mohla spočívat snad pouze v tom, že krajský soud nerozhodl dle představ stěžovatelky, či že jí předem neavizoval, jak míní rozhodnout, takováto povinnost však krajskému soudu z ničeho neplyne.

13. Stěžovatelka dále vyslovila nesouhlas s tím, že krajský soud nesvěřil nezletilou do její výlučné péče, přičemž mu vytkla, že neprovedl jí navržený důkaz. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svou pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Z výše uvedeného plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost soudních rozhodnutí, což samozřejmě platí také pro rozhodnutí, jejichž předmětem je úprava výchovných poměrů nezletilých dětí; úkolem Ústavního soudu je tudíž posoudit, zda obecný soud své závěry řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) zdůvodnil a zda se při svém rozhodování řídil kritérii stanovenými zákonem (§ 907 odst. 2 a 3 občanského zákoníku), interpretovanými a aplikovanými ústavně konformním způsobem, tzn. (v konečném důsledku) v souladu s principy, jež lze vyvodit z (aktuální) judikatury Ústavního soudu [viz např. nálezy ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421), ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14, ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14].

15. Povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a § 907 odst. 1 věta první občanského zákoníku), přičemž obecně v zájmu dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů; z toho lze vyvodit pravidlo, že dítě by mělo být svěřeno do střídavé péče, ledaže by v řízení byly zjištěny (prokázány) skutečnosti, ze kterých by bylo zřejmé, že takové řešení v zájmu dítěte (naopak) není. V souzené věci stěžovatelka zpochybnila morální integritu otce s tím, že nedbá na výchovu nezletilé a že jedná proti jejím zájmům, a to se zdůvodněním, že mu vznikl vysoký dluh na výživném a že nerespektoval pravomocné rozhodnutí soudu, jímž mu byl (předběžně) upraven styk s nezletilou. Ovšem zhodnocení významu, resp. "váhy" těch skutečností, jež hovoří pro/proti svěření nezletilé do střídavé péče, není věcí Ústavního soudu, ledaže by bylo možné v tomto ohledu považovat závěry obecného soudu za skutečně "extrémní", což však v daném případě zjištěno nebylo.
16. V prvé řadě je třeba vzít v úvahu, že pokud by byla posuzována rodičovská způsobilost pouze na základě vzájemného chování rodičů, mezi nimiž panuje spor o dítě, řada z nich by vůbec v takovém testu nemohla uspět. Tím Ústavní soud zásadně nemá v úmyslu jednání otce jakkoliv bagatelizovat, nutno však vzít v úvahu, za jakých okolností k němu došlo, tj. v situaci, kdy otec a jeho rodiče mají velký zájem se s nezletilou stýkat v co největším rozsahu, a snahou stěžovatelky zjevně je dosáhnout opaku. Jak přitom plyne ze soudního spisu [viz např. rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků statutárního města Prostějova ze dne 9. 9. 2014 č. j. PVMU 119455/2014 16a (č. l. 418), "Protokol o přijatém trestním oznámení sepsaný na Okresním státním zastupitelství v Prostějově dne 26. 8. 2014 (č. l. 449), Záznam jednání s rodiči ze dne 28. 6. 2014", sepsaný na Odboru sociálních věcí Magistrátu města Prostějova (č. l. 434)], vztahy mezi rodiči nezletilé byly a stále jsou napjaté, ač je jim nepochybně známo, že to není v zájmu nezletilé, své spory ohledně ní řeší prostřednictvím různých státních orgánů, včetně policie, přičemž za "viníka" takto nanejvýše neuspokojivého stavu nelze označit výlučně otce nezletilé, nehledě na to, že předběžnou úpravu styku patrně nerespektovala ani sama stěžovatelka. V této souvislosti je také nutno připomenout výsledky znaleckého zkoumání, dle kterých má otec dobré výchovné předpoklady a postoje (č. l. 276 a násl.). K dluhu na výživném možno podotknout, že ten vznikl otci tak, že hradil výživné ve výši 1 000 Kč, jak mu bylo uloženo usnesením okresního soudu ze dne 27. 6. 2012 č. j. 0 P 50/2011-119, načež mu výše označenými rozsudky bylo stanoveno výživné ve vyšší částce.

17. Stěžovatelka dále namítla, že krajský soud nevyhověl jejímu návrhu na doplnění znaleckého posudku a že svévolně posoudil otázku, zda je nezletilá již připravena na střídavou péči. Ústavní soud v této souvislosti ustáleně judikuje, že z hlediska ústavnosti lze považovat za relevantní tři základní skupiny vad v oblasti tzv. důkazního řízení - první skupina zahrnuje případy, kdy důkazy byly získány a posléze i použity v rozporu s procesními předpisy, druhou skupinu představují případy tzv. opomenutých důkazů a třetí zahrnuje případy svévole při hodnocení důkazů [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].

18. Skutečnost, že obecný soud neprovedl důkaz navržený účastníkem řízení, porušení ústavnosti sama o sobě nezakládá; povinností soudu však je řádně zdůvodnit, proč tak neučinil, přičemž dané odůvodnění musí být opřeno o některý z - z hlediska ústavnosti akceptovatelných - "typových" důvodů [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)]. Tato podmínka byla plněna, neboť odvolací soud se návrhem stěžovatelky na doplnění znaleckého posudku o vhodnosti střídavé péče, odůvodněný údajně aktuálně špatnými vztahy mezi rodiči, zabýval, nicméně mu nevyhověl, přičemž v odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil, proč tak učinil, tedy že doplnění dokazování by bylo zbytečné, neboť znalecký posudek byl vypracován teprve před rokem a je tudíž dostatečně aktuální.

19. Vyslovila-li stěžovatelka nesouhlas se závěrem krajského soudu, že nezletilá je již na střídavou péči připravena, maje za to, že jde o otázku odbornou, již nepřísluší soudu řešit, Ústavní soud připomíná, že samotný nesouhlas s hodnocením důkazů opodstatněnost ústavní stížnosti není s to založit; mezi ústavně relevantní vady tzv. důkazního řízení patří (až) existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, jenž zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)]. Ani v tomto směru Ústavní soud pochybení na straně krajského soudu nezjistil, neboť k danému závěru dospěl na základě provedeného dokazování, z něhož dle uvedeného soudu vyplynulo, že styk otce s nezletilou probíhal v zásadě bezproblémově (jistě míněno z hlediska nezletilé) po dostatečně dlouhou dobu (míněno od vypracování znaleckého posudku, v němž bylo adaptační období doporučeno).

20. Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas s tím, jakým způsobem byla střídavá péče upravena, který odůvodnila skutečností, že nebude moci strávit po dobu prázdnin s nezletilou čas delší než jeden týden, jakož i tím, že až do roku 2017 nebude pod dobu vánočních svátků nezletilá v její péči. Ústavní soud má však za to, že úprava podrobností, za jakých se bude střídavá péče realizovat, ústavněprávního rozměru - pro svůj nikoliv zásadní význam z hlediska péče o nezletilé dítě - nedosahuje, ledaže by tato úprava byla ve vztahu mezi rodiči diskriminační či zjevně "nerozumná", a to k podstatné újmě dítěte; o takový případ však v dané věci nejde, neboť předmětná úprava je úpravou standardní, opřenou o objektivní časové kritérium, jež cíleně nemůže žádného z rodičů zvýhodňovat. Dlužno podotknout, že v roce 2016 i 2017 část vánočních svátků (včetně Štědrého dne) spadá do lichého týdne, kdy má nezletilou v péči právě stěžovatelka.

21. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Pokud jde o návrh na přednostní projednání věci, Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl, jakmile to bylo možné (tj. poté, co po skončení odvolacího řízení obdržel příslušný soudní spis), nicméně se tak stalo v běžném pořadí, a tudíž rozhodování o tomto návrhu se stalo bezpředmětným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu