III.ÚS 1670/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Kozánkové, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Jungem, advokátem se sídlem Vladislavova 16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015 č. j. 30 Cdo 1111/2015-302, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2014 č. j. 15 Co 201/2014-281 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. března 2014 č. j. 13 C 12/2010-224, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů a namítá porušení svého vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. V řízení před soudem prvního stupně se žalobci jakožto dědici po zemřelé Zuzaně Novákové (dále jen "zůstavitelka") domáhali proti stěžovatelce jako druhé žalované určení, že blíže specifikované nemovitosti byly ke dni úmrtí zůstavitelky (30. 9. 2009) v jejím vlastnictví. Zůstavitelka dne 25. 8. 2009 uzavřela darovací smlouvu k nemovitostem s první žalovanou, která uvedené nemovitosti následně převedla kupní smlouvou na stěžovatelku. Žalobci s odkazem na stařeckou paranoidní psychózu zůstavitelky, kterou měla trpět při uzavření darovací smlouvy, namítali absolutní neplatnost tohoto právního úkonu. Napadené rozhodnutí okresního soudu je druhým rozhodnutím ve věci poté, kdy Krajský soud v Plzni první rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (z důvodů nedostatečného poučení druhé žalované a pochyb o odborné kvalifikaci soudního znalce). Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že zůstavitelka v době podpisu darovací smlouvy trpěla duševní chorobou (demencí a deliriem); z tohoto důvodu posoudil tuto smlouvu jako (absolutně) neplatný právní úkon a žalobě vyhověl. K námitkám stěžovatelky odkazujícím na její dobrou víru při nabytí nemovitosti uvedl, že v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze princip nabytí vlastnického práva v dobré víře použít.

3. Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru soudu prvního stupně, nicméně ke stejnému právnímu závěru (určení, že předmětné nemovitosti byly ke dni úmrtí stěžovatelky v jejím vlastnictví) dospěl na základě jiného právního hodnocení věci. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12), vzhledem k tomu, že dobrá víra stěžovatelky při nabytí nemovitostí nebyla v průběhu řízení zpochybněna, poměřoval ochranu vlastnického práva a ochranu dobrověrného nabyvatele (předtím přitom - z důvodu odlišného náhledu na věc - poskytl účastníkům poučení a možnost, aby přednesli svoji argumentaci). Odvolací soud přihlédl zejména k tomu, že žalobci se nedostali do žádného prostoje s uplatňováním svých práv a že na straně stěžovatelky nebyla tvrzena ani prokázána realizace investic do předmětných nemovitostí. V uvedeném případě dal proto přednost principu ochrany vlastnictví.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost z důvodu absence vymezení důvodů přípustnosti dovolání.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že intenzita a závažnost porušení jejích práv je zřejmá z celého řízení, z něhož vyplývá, že kvůli postupu soudu se nemohla domoci ochrany svých práv, ačkoli vynaložila veškeré úsilí k řádnému a včasnému uplatnění svého nároku. Má za to, že soud prvního stupně přes svůj správný závěr stran existence dobré víry stěžovatelky dostatečně nezohlednil skutečnost, že zápis vlastnického práva má konstitutivní charakter a požívá principu presumpce správnosti aktů veřejné moci. Ve prospěch stěžovatelky svědčí zejména nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, zdůrazňující širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v takovéto akty veřejné moci. Stěžovatelka jako dobrověrná nabyvatelka neměla sebemenší možnost rozpoznat, že právní titul, na jehož základě nabyla byt její právní předchůdkyně, bude posléze zneplatněn.

6. Stěžovatelka se domnívá, že zobecnění postoje odvolacího soudu znamená nejistotu při nabývání nemovitostí takřka v žádném případě. Náhled Ústavního soudu na celou problematiku je dle názoru stěžovatelky zcela opačný, když je zcela jasně formulována zásada, že lze v určitých (obdobných) případech nabýt vlastnictví od nevlastníka a je zdůrazněn význam ochrany dobré víry. Stěžovatelka uvádí, že přestože žalobci nebyli v době převodu vlastnického práva na prvou žalovanou účastníky řízení, měli by dle zásady vigilantibus iura scripta sunt ve spojení se stavem původního vlastníka (zůstavitelky) dbát zvýšeného zájmu o svá potenciální práva.

7. Dále tvrdí, že se soudy například vůbec nezabývaly otázkou významu dané nemovitosti pro konkrétní účastníky řízení, když je nesporné, že pro stěžovatelku má předmětný byt nesporně vyšší emoční a vztahovou hodnotu než pro žalobce, neboť pro ni znamená v pravém smyslu domov se všemi konotacemi s tím souvisejícími. Naproti tomu pro žalobce znamená předmětný byt v zásadě toliko zdroj příjmu, kdy lze předpokládat vzhledem k množství dědiců jeho zpeněžení. V této souvislosti se stěžovatelce jeví jako naprosto logické a signifikantní poukázat na skutečnost, že soud dal přednost ochraně vlastnického práva nikoliv původnímu vlastníku, což by in eventum mohlo mít určitou legitimitu, ale doposud ne zcela uzavřené, a proto prozatím poněkud neurčité skupině potenciálních dědiců, kteří vlastníky předmětného bytu nikdy nebyli. Vztahu stěžovatelky k předmětným nemovitostem by tak mohl z hlediska spravedlnosti konkurovat jen vlastnický vztah původního vlastníka, nikoliv však žalobců.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, byť v této věci byl spisový materiál vyžádán.

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), jeho posláním je tedy především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry zde však Ústavní soud neseznal.

11. Právní závěry odvolacího soudu, který potvrdil závěr soudu prvního stupně o tom, že zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastnicí předmětných nemovitostí, vycházejí z postupu, v němž byla na základě konkrétních skutkových okolností věci poměřována ochrana vlastnického práva (zůstavitelky, resp. jejích dědiců) a ochrana dobrověrné nabyvatelky předmětných nemovitostí (stěžovatelky). Tento postup reflektuje závěry ustálené nálezové judikatury Ústavního soudu ve věci působení principu ochrany dobré víry při nabývání nemovité věci od neoprávněného [nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014, vycházející z nálezů sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359), sp. zn. II. ÚS 77/2000 ze dne 23. 1. 2001 (N 14/21 SbNU 101), sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145), sp. zn. II. ÚS 1747/2007 ze dne 29. 11. 2007 (N 216/47 SbNU 845), sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359), sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU 123), sp. zn. I. ÚS 3314/11 ze dne 2. 10. 2012; obdobně též recentní nález sp. zn. II. ÚS 800/12 ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 ze dne 10. 6. 2013 či sp. zn. IV. ÚS 4684/12 ze dne 20. 11. 2013, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz].

12. Z uvedené judikatury mj. vyplývá, že princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu,
a - s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet - s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva. Je přitom "nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti". Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem vyhodnocena jako "neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů", obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře. To samozřejmě neznamená, že by obdobná ústavní ochrana nemusela být poskytována rovněž původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebylo s ohledem na absolutní neplatnost provedeného převodního úkonu na jinou osobu nikdy převedeno.

13. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud nahradil právní hodnocení soudu prvního stupně způsobem, který lze považovat za souladný s požadavky kladenými na rozhodování obecných soudů v těchto typech sporů, tudíž ústavně konformní. Přitom byl odvolacím soudem přiléhavě položen důraz na závěry Ústavního soudu při hodnocení významu okolnosti dobré víry z hlediska délky doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se původní vlastník začal domáhat svého práva, dále okolností, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo, zda se původní vlastnice mohla s ohledem na své zdravotní potíže opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení a zda již dobrověrná nabyvatelka do předmětné nemovitosti vložila nějaké investice. Pokud stěžovatelka namítá, že se soudy nezabývaly otázkou významu dané nemovitosti pro konkrétní účastníky řízení, jedná se o poměrně subjektivní skutečnost. Přestože jistě nelze obecně uvést, že takové tvrzení nemůže mít žádnou relevanci, samotné osobní užívání nemovitosti k bydlení bez dalšího nepředstavuje - s ohledem na ostatní skutková zjištění v této věci - takovou skutečnost, jež by mohla závěry odvolacího soudu přesunout do ústavně nekonformní polohy. Nadto stěžovatelka argumentaci v tomto směru v předcházejícím řízení ani nenabídla, což platí i pro tvrzenou nelegitimitu závěru o přednosti vlastnického práva skupině potenciálních dědiců (žalobců). Pokud stěžovatelka z plurality dědiců vyvozuje to, jak bude v budoucnu s nemovitostí naloženo, jedná se o hypotetické tvrzení, jehož ověření či vyvrácení nebylo lze v tomto sporu předvídat. Ústavní soud má za to, že hodnocení odvolacího soudu ve vztahu k tomu, jak žalobci dbali ochrany svých práv, stejně jako celkové právní hodnocení věci, nelze považovat za vybočující z mezí ústavnosti.

14. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, s nímž se stěžovatelka rovněž neztotožňuje, nelze než konstatovat, že ústavní stížnost je prosta jakékoli argumentace směřující proti ústavní konformitě závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ve vztahu k podané ústavní stížnosti přitom nemá žádnou relevanci názor Nejvyššího soudu učiněný v napadeném usnesení obiter dictum, z něhož vyplývá jeho nesouhlas se závěry výše odkazované nálezové judikatury Ústavního soudu.

15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu