III.ÚS 1958/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Terezie Zubkové, 2. Ing. Pavla Zubka, 3. Ing. Václava Zubka, 4. Heleny Matuszné, všech zastoupených JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, a 5. JUDr. Josefa Zubka, zastoupeného JUDr. Josefem Prachovským, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2015 č. j. 21 Cdo 4759/2014-669, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2014 č. j. 10 Co 27/2014-631, usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 47 D 255/2001-618 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. května 2011 č. j. 47 D 255/2001-468, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 29. 6. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2015, stěžovatelé napadli shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jimi byl porušen čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 5. 2011 č. j. 47 D 255/2001-468 byla ve věci dědictví po zůstaviteli Josefu Zubkovi, zemřelém dne 8. 1. 2001, určena obvyklá cena majetku (výrok I) a dále jím bylo stěžovatelům jako dědicům ze zákona potvrzeno nabytí dědictví (výrok II) a rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III až V).

3. Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 26. 11. 2013 č. j. 47 D 255/2001-618 bylo podle § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastaveno řízení o odvolání stěžovatelů proti usnesení sub 2, jakož i proti usnesení okresního soudu ze dne 4. 6. 2012 č. j. 47 D 255/2001-548, kterým soud rozhodl o nákladech znalce Ing. Miroslava Venhudy, a dále jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo k odvolání stěžovatelů usnesení okresního soudu sub 3 potvrzeno s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.)] a je v něm uplatněn jiný než zákonem předpokládaný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

II.
Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že celý proces projednání dědictví byl protiústavní, a to z toho důvodu, že soudní komisař - notář JUDr. Ivo Kuchařík je soukromou osobou, která je hmotně zainteresována na daném projednání, což se mělo projevit v tom, že nechal zcela zbytečně, v rozporu s principem hospodárnosti řízení, vypracovat znalecký posudek i revizní znalecký posudek ohledně ceny zůstavitelova majetku. Jejich stížnosti proti jeho postupu a námitky podjatosti nebyly brány v potaz, oproti tomu když soudní komisař po 8 letech řízení uvedl, že je podjatý, byl ihned soudem vyloučen. Následně stěžovatelé napadli způsob vypořádání majetku zůstavitele s tím, že soudní komisař postupoval vadně, neboť nedbal ustanovení § 175l odst. 1 o. s. ř., a to z toho důvodu, aby dosáhl co nejvyšší odměny, přičemž dodnes prý není projednáno dědictví úplně. Notářce JUDr. Janě Matýskové stěžovatelé vytkli, že zneužila postavení soudního komisaře, resp. napadli její "účelový, nezákonný a amorální postup" s tím, že jmenovaná nedbala dohody o vypořádání manželů a že stěžovatelce Terezii Zubkové, zůstavitelově manželce, bezdůvodně odepřela právo na osvobození od soudních poplatků a na bezplatné právní zastoupení; toto právo stěžovatelé vyvodili z toho, že soudní komisař postupoval, resp. rozhodl nezákonně ve věci samé. Dle stěžovatelů má i v tomto případě jít o podjatou osobu, neboť jmenovaná soudní komisařka nejprve vydala nezákonné rozhodnutí a pak stěžovatelce T. Zubkové tímto způsobem bránila podat odvolání.

6. Dále stěžovatelé uvedli, že usnesení okresního soudu ze dne 26. 11. 2013 č. j. 47 D 255/2001-618 napadli odvoláním, které odůvodnili účelovým postupem soudního komisaře; jeho postup ve věci výzvy k zaplacení soudního poplatku označili za "alibistický", vedený snahou znemožnit v budoucnu projednání merita věci, a to v situaci, kdy daný spor vyvolal právě on (a potažmo stát) svým nezákonným rozhodnutím, načež zamítl žádost stěžovatelky T. Zubkové o osvobození od soudního poplatku a pak "formálně účelově a alibisticky" odvolací řízení zastavil. Současně stěžovatelé vyslovili nesouhlas - a to z důvodů, jak byly stručně zmíněny výše - se závěry krajského soudu, jež byly uvedeny v napadeném usnesení (o zastavení řízení), a současně namítli, že dané rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože v něm není vysvětleno, v čem spočívá irelevance jejich námitek.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak dílem není.

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 30. 5. 2011 č. j. 47 D 255/2001-468, stěžovatelé (řádně) nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon o ochraně jejich práva poskytoval (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť svým procesním postupem způsobili, že řízení o jimi podaném řádném opravném prostředku (odvolání) muselo být zastaveno (k tomu viz sub 11). Z tohoto důvodu nelze považovat ústavní stížnost v této části za přípustný návrh.

9. Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti (zbývající rozhodnutí obecných soudů), Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud následně posoudil přípustný obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje v této části zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

11. V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjádřili nesouhlas se zastavením odvolacího řízení, přičemž zopakovali své námitky uplatněné před obecnými soudy. Jejich podstatou je nesouhlas s postupem soudního komisaře a s rozhodnutím ve věci samé, jež mají být protizákonné. Z napadeného usnesení krajského soudu je patrno, z jakého důvodu tento soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Přitom zcela přiléhavě označil námitky stěžovatelů za irelevantní, a navíc stěžovatelům vysvětlil, proč by jejich odvolání ve věci samé nemohlo být (beztak) úspěšné. K námitce stěžovatelů možno uvést, že v daném případě nebylo nezbytné, aby krajský soud nějak blíže zdůvodňoval, proč vznesené námitky neshledal relevantními; za takové totiž nelze zcela zřetelně považovat ty, které směřují proti důvodům rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv proti důvodům, na nichž je napadené rozhodnutí postaveno, tedy těm, které se týkají naplnění podmínek zastavení (odvolacího) řízení ve smyslu § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Dlužno dodat, že od údajné nezákonnosti rozhodnutí (ve věci samé) či údajně nesprávného procesního postupu soudu (soudního komisaře) povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání zjevně odvíjet nelze, neboť jinak by zakotvení poplatkové povinnosti ztratilo smysl, stejně tak jako podjatost soudní komisařky (viz § 14 odst. 4 o. s. ř.; odůvodnění a objasnění věci v tomto smyslu ostatně obsahuje již usnesení okresního soudu ze dne 23. 3. 2012 č. j. 47 D 255/2001-542). Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, v ústavní stížnosti žádné námitky obsaženy nejsou, což činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou i ve vztahu k tomuto rozhodnutí.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu