II.ÚS 2694/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hien Hoang Thi Thanh, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, směřující "proti postupu orgánu veřejné moci - přidělení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 159/2015 do specializovaného senátu 28 C", takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 4. 9. 2015, stěžovatel brojí "proti postupu orgánu veřejné moci - přidělením věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 159/2015 do specializovaného senátu 28 C, jakož i následnou aplikací ustanovení rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 5, podle kterého: "V případě tvrzeného mylného zápisu věci do senátu dle pořadí nápadu věci namísto do senátu s nějakou specializací či naopak lze věc přeřadit do jiného senátu na základě rozhodnutí vedení soudu, pokud spis bude k rozhodnutí vedení soudu předložen soudcem, do jehož senátu byl tvrzený mylný zápis učiněn, nejpozději do 1 kalendářního měsíce ode dne nápadu věci ke zdejšímu soudu. Prvním dnem následujícím po uplynutí této lhůty nastává fikce, že věc byla zapsána dle platného rozvrhu práce v den nápadu věci do příslušného senátu věc projednat a rozhodnout, i pokud došlo k omylu při zápisu věci ve vyšší podatelně soudu."

2. Stěžovatel je toho názoru, že tímto postupem bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce, zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto se domáhá vydání nálezu, jímž se jednak Obvodnímu soudu pro Prahu 5 "přikazuje, aby změnil rozvrh práce tak, aby účastníci řízení měli v případě mylného zápisu věci možnost uplatňovat základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny", jednak "zakazuje, aby pokračoval v porušování základního práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a přikazuje se tomuto soudu, aby všechny žaloby, které napadly na soud dne 19. 5. 2015 a byly přiděleny senátu 28 C (včetně věci stěžovatele projednávané pod sp. zn. 28 C 159/2015) rozvrhl mezi jednotlivé občanskoprávní senáty podle rozvrhu práce."

3. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel podal dne 19. 5. 2015 přes elektronickou podatelnu k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 "žalobu o zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb." (obdobně tak učinilo i dalších 10 osob v podstatě stejných případech), přičemž právní zástupce stěžovatele dne 20. 5. 2015 kontrolou zpráv z elektronické podatelny zjistil, že všechny uvedené žaloby byly přiřazeny do jednoho a téhož senátu 28 C, který má v rámci obvodního soudu specializaci na ochranu osobnosti. Proti tomuto postupu podal právní zástupce stěžovatele stížnost, na niž obvodní soud reagoval přípisem ze dne 5. 6. 2015 pod sp. zn. 60 Spr 710/2015 tak, že neshledal pochybení v podřazení věcí pod agendu ochrany osobnosti, u níž je specializovaný senát 28 C. V mezidobí pak soudkyně uvedeného senátu 28 C ve všech uvedených 11 věcech vyslovila svým usnesením místní nepříslušnost soudu s tím, že příslušným soudem je Obvodní soud pro Prahu 2. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání (stejně jako ostatních 10 žalobců), o nichž (dle tvrzení stěžovatele) bylo dosud rozhodnuto ve čtyřech případech. Ve věci stěžovatele sice bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2015, č. j. 19 Co 212/2015-51, zrušeno usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti a právně byla postavena najisto otázka, že se nejedná o žalobu na ochranu osobnosti, ale žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb. (obdobně tomu bylo i u dalšího z žalobců), nicméně (dle tvrzení stěžovatele) Městský soud v Praze v jiných dvou obdobných věcech vydal dne 17. 8. 2015 rozhodnutí č. j. 64 Co 208/2015-51 a č. j. 64 Co 209/2015-51, kdy naopak přisvědčil odvolací námitce žalobců, že tyto věci neměly být zapsány do senátu 28 C, specializovaného na ochranu osobnosti. Na uvedenou skutečnost právní zástupce stěžovatele opětovně upozornil Obvodní soud pro Prahu 5, který reagoval přípisem ze dne 7. 8. 2015 pod sp. zn. 60 Spr 710/2015, v němž uvedl, že k žádné změně soudce v uvedených věcech nedojde, a to s ohledem na aplikaci výše citovaného pravidla rozvrhu práce pro případy chybného přidělení věci jinému soudci.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž poukazuje na skutečnost, že si je vědom, že řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 5 ve věci pod sp. zn. 28 C 159/2015 je na svém počátku a tedy že nevyčerpal opravné prostředky, avšak "ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se jedná o věc, ve které ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť se týká obecných pravidel soudu při přidělování agendy v rámci rozvrhu práce, která umožňují, aby účastník byl odňat svému zákonnému soudci." Nadto je toho názoru, že "z hlediska (dalšího) základního práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (přičemž jde o řízení kompenzační) je nepřijatelné, aby napřed proběhlo soudní řízení s vědomím, že o věci nejedná a nerozhoduje zákonný soudce, a aby až poté (ex post) stěžovatel mohl uplatňovat opravné prostředky proti odnětí věci zákonnému soudci, čímž by se věc po letech řízení vrátila zpátky na samotný začátek."

5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

7. Výjimku z principu subsidiarity ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel ostatně výslovně dovolává, představuje ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle písm. a) tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

8. Tento postup - jako výjimku z obecného principu - je však třeba vykládat restriktivně [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spojuje s případy, kdy je zmíněný podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [viz nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [nález sp. zn. I. ÚS 322/96 ze dne 14. 10. 1997 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999 (N 31/13 SbNU 221)].

9. V nyní projednávaném případě nicméně stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec neuvádí, v čem vlastně má spočívat podstatný přesah jeho vlastních zájmů, jelikož v ústavní stížnosti, ač na pozadí tvrzení o porušení "obecných pravidel soudu při přidělování agendy v rámci rozvrhu práce, která umožňují, aby účastník byl odňat svému zákonnému soudci", v souvislosti s jím podanou žalobou argumentačně brojí toliko proti rozhodnutím obecných soudů ohledně místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5, příp. názoru vedení téhož soudu ohledně přidělení stěžovatelovy věci pod agendu specializovaného senátu 28 C, s čímž se stěžovatel odmítá ztotožnit. Ústavní soud nicméně ani po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh (rozhodnutí obecných soudů, Rozvrh práce Obvodního soudu pro Prahu 5 pro rok 2015 či výše citované přípisy vedení téhož soudu) sám neshledal, že by nyní projednávaná ústavní stížnost svojí podstatou byla způsobilá jakkoliv přesáhnout vlastní zájmy stěžovatele.

10. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, čehož si byl stěžovatel ostatně dobře vědom, když v rozporu s tímto požadavkem zvolil postup podání ústavní stížnosti s poukazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k jehož aplikaci ovšem v případě stěžovatele nebyly dány žádné důvody.

11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, když k projednání návrhu stěžovatele, formulovaného v petitu ústavní stížnosti, není Ústavní soud vůbec příslušný, neboť součástí jeho pravomocí není "přikazovat obecným soudům, aby změnily rozvrh práce" či jakkoliv rozhodovat o tom, jakým způsobem má být daná věc přidělena v rámci agendy daného obecného soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2015

Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj