III.ÚS 541/15 #1

Ústavní soud rozhodl dne 3. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PHL - SANTON s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, AK se sídlem Praha 1, Široká 36/5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2014 č. j. 22 Cdo 239/2013-174 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2012 č. j. 15 Co 360/2011-123, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 18. 2. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2015, se PHL - SANTON s. r. o., se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o určení existence věcného břemene.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 8. 9. 2011 rozsudkem č. j. 53 C 25/2010-82 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na určení, že specifikovaný pozemek v k. ú. Bystrc a obci Brno je zatížen věcným břemenem, opravňujícím každého vlastníka budovy č. p. X, na tomto pozemku se nacházející, užívat trvale a bezúplatně tento pozemek pro účely užívání budovy (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Dne 29. 5. 2012 rozsudkem č. j. 15 Co 360/2011-123 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 8. 9. 2011 č. j. 53 C 25/2010-82 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). V odůvodnění se odvolací soud vypořádal s námitkami žalobkyně ohledně neúplného zjištění skutkového stavu věci nalézacím soudem, neprovedení jí navrhovaných důkazů, nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud konstatoval, že právo trvalého užívání předmětného pozemku dle § 70 zákona č. 109/1964 Sb. (dále jen "hospodářský zákoník") vzniklo původně Ústřední radě odborů hospodářskou smlouvou o trvalém užívání národního majetku ze dne 20. 2. 1985, uzavřenou s Obvodním národním výborem Brno II. Žalobkyně předmětný pozemek nabyla později kupní smlouvou. Proto přijetím zákona č. 219/200 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se s účinností od 1. 1. 2001 její právní vztah k předmětnému pozemku změnil na výpůjčku na dobu určitou, původně na 3 roky, později prodlouženou na 6 let. V rámci této doby pak bylo na dotčených osobách, aby vlastník stavby s vlastníkem pozemku sjednali podmínky dalšího případného užívání. Z toho je zřejmé, že užívací právo žalobkyně k předmětnému pozemku nebylo právem odpovídajícím věcnému břemeni, ale šlo o závazkové (obligační) právo zřízené na základě ustanovení § 70 hospodářského zákoníku, které se následně transformovalo výše naznačeným způsobem. Odvolací soud pak s ohledem na naznačenou úvahu konstatoval, že nebylo nezbytné provádět další dokazování žalobkyní navrhovanými důkazy. Závěrem odvolací soud poukázal na nalézacím soudem správně a dostatečně zjištěný skutkový stav, relevantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, a uzavřel, že nalézací soud rozhodl věcně správně, a jeho rozhodnutí potvrdil.

Dne 25. 11. 2014 usnesením č. j. 22 Cdo 239/2013-174 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 5. 2012 č. j. 15 Co 360/2011-123 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud poukázal na svoji judikaturu k problematice vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni a judikaturu Ústavního soudu, a konstatoval, že žalobkyně ani její právní předchůdci nemohli vydržet právo odpovídající věcnému břemeni, neboť nemohli být "se zřetelem ke všem okolnostem" v dobré víře, že jim toto právo svědčí; rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soud jsou proto věcně správná. Pokud žalobkyně tyto závěry rozporovala, šlo toliko o vyjádření nesouhlasu, které však k založení přípustnosti dovolání zjevně nepostačovalo Podle dovolacího soudu přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka, zdali je právo trvalého užívání obligační povahy a nezpůsobilé věcně právního přesahu, jak ve své rozhodovací praxi naznačil Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), neboť tato skutečnost nijak nezpochybňuje závěry, že smlouva o zřízení práva trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb. nezakládá právní důvod oprávněné držby práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dovolací soud se dále vypořádal s námitkami žalobkyně ohledně porušení zásady rovnosti a neprovedení "stěžejních" důkazů, a dovolání jako nepřípustné odmítl.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že usnesení dovolacího soudu ze dne 25. 11. 2014 č. j. 22 Cdo 239/2013-174 napadá jen z procesní opatrnosti, neboť je toho názoru, že bylo-li dovolání (jako v jejím případě) odmítnuto jako nepřípustné z důvodu závisejícího na uvážení dovolacího soudu, není nutné spolu s ústavní stížností proti předchozímu rozhodnutí napadat i rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání.

Stěžovatelka tvrdila porušení článku 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující rovnost v právech, přičemž porušení spatřovala ve vývoji právní úpravy vztahů k pozemkům dříve užívaným na základě práva "osobního užívání pozemků" a práva "trvalého užívání pozemků" po listopadu 1989; v této souvislosti poukázala na nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.). Stěžovatelka dále tvrdila, že obecné soudy porušily princip právní jistoty a důvěry v právo tím, že svévolně změnily "právo trvalé a bezplatné na právo dočasné a úplatné", čímž zasáhly do jejího legitimního očekávání.

Obecné soudy podle tvrzení stěžovatelky neprovedly důkazy jí navrhované, jimiž chtěla prokázat splnění podmínek pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. V důsledku jejich nesprávného procesního postupu došlo prý k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť neprovedením navrhovaných důkazů soud zvýhodnil jednoho účastníka řízení na úkor druhého. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že jí "odňal spravedlivý dvojinstanční proces", když akceptoval názor nalézacího soudu, že nebylo třeba provádět navrhované důkazy. Ve vztahu k dovolacímu soudu stěžovatelka namítla, že jí odňal možnost věcného projednání dovolání.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky jednak s platnou právní úpravou užívacích vztahů k pozemkům státu, dříve užívaným na základě práva trvalého užívání podle ustanovení § 70 hospodářského zákoníku, a současně i nesouhlas s právním posouzením její věci civilními soudy všech stupňů, a tvrzení o porušení požadavků spravedlivého procesu, zaručených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), zejména v průběhu dokazování.

Jelikož stěžovatelka spolu s ústavní stížností nepodala návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud se nezabýval jejími výhradami k platné právní úpravě užívání majetku státu.

K nesouhlasu s právním posouzením věci obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal. Napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

V dané souvislosti lze odkázat i na nedávný rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 2. 2015 ve věci Bochan proti Ukrajině (č. 2), stížnost č. 22251/08 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int), který v bodech 60 a násl. připomněl, že podle jeho dlouhodobě ustálené judikatury Evropskému soudu pro lidská práva zásadně nepřísluší posuzovat nedostatky v právním nebo skutkovém posouzení věci národními soudy, pokud, a jen v tom rozsahu, nemohlo porušit práva a svobody chráněné Úmluvou o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Evropský soud pro lidská práva v citovaném rozsudku dále uvedl, že nemůže jednat jako čtvrtá instance a hodnotit podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodnutí národních soudů, nejsou-li ovšem jejich závěry zjevně svévolné nebo nerozumné. Není jakýkoliv důvod tyto závěry Evropského soudu pro lidská práva neaplikovat i na Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu vymezenou působnost Ústavního soudu při aplikaci Úmluvy resp. Listiny ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným postupem při dokazování Ústavní soud uvádí, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem zpravidla mohou být napraveny v odvolacím řízení; v ústavní stížnosti mohou být oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud zpravidla nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, jak bylo naznačeno již výše, že provedení důkazů výslechem stěžovatelkou (žalobkyní) navrhovaných svědků nebylo nezbytné, neboť podstatné skutkové okolnosti byly zjištěny z listinných důkazů, které nalézací soud provedl.

Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakovala tvrzení, s nimiž se uvedené soudy v těchto rozhodnutích dostatečně vypořádaly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu