II.ÚS 2235/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, č. j. 30 UL 54/2015-8, takto:

Odůvodnění :

1. Dne 23. 7. 2015 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele, směřující proti v záhlaví citovanému usnesení Městského soudu v Praze, v němž stěžovatel mimo jiné zdůrazňuje, že svou "ústavní stížnost" doplní "skrze ustanoveného advokáta" k výzvě Ústavního soudu.

2. Jelikož toto podání nemělo veškeré náležitosti, vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vykazovalo celou řadu formálních (stěžovatel nebyl zastoupen advokátem ve smyslu ustanovení § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu, na což sám ve svém podání upozornil) i obsahových vad (podle ustanovení § 34 zákona o Ústavním soudu musí být z návrhu patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsán a datován, dále musí obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se stěžovatel dovolává a musí z něj být patrno, čeho se domáhá), byl stěžovatel přípisem ze dne 27. 7. 2015 Ústavním soudem vyzván k jejich odstranění, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení této výzvy s výslovným poučením, že neodstraní-li vady v této lhůtě, bude jeho návrh odmítnut.

3. Na uvedenou výzvu Ústavního soudu reagoval stěžovatel nejprve podáními, doručenými elektronicky Ústavnímu soudu ve dnech 29. 7. 2015 a 7. 8. 2015, v nichž Ústavnímu soudu jednak sděloval, že České advokátní komoře adresoval svou žádost o ustanovení advokáta pro řízení před Ústavním soudem (ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), jednak informoval Ústavní soud o skutečnosti, že na základě rozhodnutí předsedy České advokátní komory ze dne 3. 8. 2015 mu byla pro řízení před Ústavním soudem ustanovena advokátka - JUDr. B. Schöblová.

4. Dne 17. 8. 2015 pak bylo Ústavnímu soudu doručeno další podání stěžovatele, v němž polemizoval s obsahem výše uvedené výzvy k odstranění vad, ať již s konkrétními vytýkanými vadami, tak i s délkou Ústavním soudem stanovené lhůty k jejich odstranění, ve vztahu k níž namítal, že se jedná o "soudcovskou lhůtu nepřiměřeně krátkou", neboť zákonem o Ústavním soudu stanovená lhůta k podání ústavní stížnosti v případě stěžovatele "končí až dnem 3. 9. 2015", zatímco "soudcovská již dnem 29. 8. 2015." Stěžovatel se proto domáhal, aby Ústavní soud "vydal přípis, že buď se lhůta opravuje či upravuje a končí dnem 3. 9. 2015, nebo v přiměřenosti soudcovskou lhůtu shora soud prodlouží. (...) Ve zbytku o souvislosti §43 zák. 182/1993 je dáno, že dokud výše popsané kolizní výklady a stav budou existovat, je tento § neúčinný. Takže shora soud nechť kolize vyřeší, ať je zákonu i spravedlivému řízení učiněno za dost."

5. Navzdory četným podáním, které mu stěžovatel adresoval, Ústavní soud konstatuje, že v žádném z těchto podání stěžovatel Ústavním soudem vytýkané formální i obsahové vady "ústavní stížnosti" ze dne 23. 7. 2015 neodstranil, přičemž tak neučinil ani k dnešnímu dni, kdy Ústavní soud žádné další podání stěžovatele neevidoval.

6. Přestože stěžovatel ve svém podání ze dne 7. 8. 2015 informoval Ústavní soud o tom, že na základě rozhodnutí předsedy České advokátní komory ze dne 3. 8. 2015 mu byla pro řízení před Ústavním soudem určena advokátka - JUDr. B. Schöblová, tato skutečnost z hlediska splnění zákonem o Ústavním soudu stanovené povinnosti stěžovatele být v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem obligatorně zastoupen advokátem (ve smyslu ustanovení § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu) relevantní není, neboť za účelem prokázání splnění této povinnosti, jakožto jedné z podmínek řízení o ústavní stížnosti, musí stěžovatel nezbytně Ústavnímu soudu předložit speciální plnou moc, v níž je výslovně uvedeno, že je příslušnému advokátovi udělena pro zastupování před Ústavním soudem, což ovšem stěžovatel v nyní projednávaném případě nesplnil. Samotné avizované rozhodnutí předsedy České advokátní komory o ustanovení (určení) advokáta pro řízení před Ústavním soudem (ve smyslu ustanovení § 18 zákona o advokacii) tuto procesní plnou moc v žádném případě nenahrazuje, jak je ostatně výslovně zdůrazněno i v jeho obsahu. Ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že za dané situace "je to jen již v rukou JUDr. B. Schöblové (myšleno nejen doplnění ústavní stížnosti, ale i dodání plné moci)", Ústavní soud dodává, že výše uvedené povinnosti váží samotného stěžovatele, který také nese za jejich splnění primární odpovědnost, a proto je z tohoto hlediska pro Ústavní soud zcela bezpředmětné, zda k jejich nesplnění došlo v důsledku pochybení na straně advokáta či kupříkladu v důsledku chybné komunikace mezi ním a stěžovatelem.

7. Ústavní soud se neztotožňuje ani s dalšími námitkami stěžovatele ve vztahu k délce lhůty stanovené mu výzvou Ústavního soudu k odstranění vad jeho "ústavní stížnosti" a s tím spojenými procesními důsledky.

8. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že zákonem o Ústavním soudu (§ 72 odst. 3) stanovenou lhůtu v délce dva měsíce (nikoliv 60 dnů, jak nesprávně uvádí stěžovatel) považuje za plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti a její faktické prodlužování stanovováním dalších "soudcovských lhůt" k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být zcela výjimečné, neboť by tímto postupem byl daný stěžovatel neúměrně zvýhodňován oproti jiným stěžovatelům, kteří této povinnosti podat procesně bezvadnou ústavní stížnost dostáli již v rámci zákonem stanovené lhůty. V případě stěžovatele nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že s ohledem na poměrně vysoký počet jím podaných ústavních stížností, projednávaných Ústavním soudem v minulosti (např. ve věci sp. zn. II. ÚS 773/12, sp. zn. II. ÚS 3638/12, I. ÚS 4850/12, IV. ÚS 4890/12, případně z poslední doby výzvy v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 2147/14, IV. ÚS 2712/14, III. ÚS 3381/14, III. ÚS 427/15 či II. ÚS 795/15), bylo možné vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat povinnost uloženou stěžovateli v ustanoveních § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu, tj. být v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem obligatorně zastoupen advokátem. Je tak s podivem, že stěžovatel ani při podávání nyní projednávané "ústavní stížnosti", ačkoliv byl v minulosti opakovaně a dle tvrzení stěžovatele v nynějším případě dokonce "nadbytečně" poučen a vyzván k odstranění vad podání, nezbytné podmínky řízení či formální a obsahové požadavky ústavní stížnosti nesplnil, a to ani ke dni vydání tohoto usnesení, čímž mu ostatně "soudcovská lhůta" k odstranění vad byla fakticky prodloužena i nad rámec lhůty stanovené zákonem o Ústavním soudu k podání ústavní stížnosti, neboť ta stěžovateli uplynula již dne 3. 9. 2015.

9. Z toho důvodu je třeba odmítnout i stanovisko stěžovatele, že "soudcovská lhůta" 30 dnů stanovená mu Ústavním soudem ve výše uvedené výzvě k odstranění vad jeho podání byla "nepřiměřeně krátkou", neboť končí ještě před uplynutím zákonem o Ústavním soudu stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti, a proto "je dáno", že ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu "je neúčinné", dokud Ústavní soud nevydá "přípis, že buď se lhůta opravuje či upravuje a končí dnem 3. 9. 2015, nebo v přiměřenosti soudcovskou lhůtu shora soud prodlouží." Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel zde směšuje charakter i důsledky spojené s nedodržením lhůty k podání ústavní stížnosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu (§ 72 odst. 3), a "soudcovské lhůty", stanovené mu ve výzvě Ústavního soudu k odstranění vad jeho podání.

10. Lze sice zčásti přisvědčit stěžovatelem naznačenému názoru, že účel a charakter zákonem o Ústavním soudu stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti v zásadě vylučuje možnost, aby stanovením "soudcovské lhůty" a následným odmítnutím návrhu (podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu) z důvodu jejího marného uplynutí ještě v průběhu trvání zákonem o Ústavním soudu stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti fakticky došlo k jejímu zkrácení (což ovšem v nyní projednávaném případě stěžovatele nenastalo). Nicméně z uvedeného nevyplývá, že v případech, kdy ústavní stížnost trpí odstranitelnými vadami, je povinností Ústavního soudu délku "soudcovské lhůty" určenou k odstranění těchto vad vždy stanovit tak, aby zcela korespondovala s délkou trvání zákonem o Ústavním soudu stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti, tj. aby jejich konec připadl na stejný den, a dokonce, aby za tímto účelem dodatečně vydával "přípis", že se "soudcovská lhůta" "upravuje" či "přiměřeně prodlužuje", jak předpokládá stěžovatel. Takovým postupem by totiž Ústavní soud a priori vyloučil i případy, které se jinak v praxi relativně často vyskytují, kdy je daný stěžovatel ještě v průběhu trvání zákonem o Ústavním soudu stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti Ústavním soudem opakovaně vyzýván k odstranění jejích formálních či obsahových vad, což je ostatně z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení často i vhodné.

11. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel vady své "ústavní stížnosti" k výzvě Ústavního soudu neodstranil, nezbylo Ústavnímu soudu než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2015


Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj