IV.ÚS 1483/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Antonie Černé, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015 č. j. 72 Co 477/2014-161 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. května 2014 č. j. 18 C 315/2013-115, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. května 2015, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Vedlejší účastnice se žalobou proti stěžovatelce domáhala zaplacení částky 48 365 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat nezaplacené nájemné za pronájem blíže specifikovaného pozemku v k. ú. Košíře, obec Praha, za rok 2012, a dále částky 1 000 Kč jako související smluvní pokuty. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 6. května 2014 č. j. 18 C 315/2013-115, jenž byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 11. února 2015 č. j. 72 Co 477/2014-161, žalobě vyhověl. Mezi oběma stranami nebylo sporu o tom, že byla uzavřena nájemní smlouva, stěžovatelka však v rámci své obrany tvrdila její absolutní neplatnost z důvodu jejího rozporu (resp. rozporu jejího účelu) se zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). S touto argumentací se však neztotožnil ani jeden z uvedených soudů. Předmětný pozemek byl totiž ještě před uzavřením smlouvy rozhodnutím Odboru ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy uvolněn pro jiné využití, než je plnění funkce lesa (§ 13 odst. 1 a § 15 odst. 1 lesního zákona). Navzdory tomu, že je nadále součástí funkčního lokálního biokoridoru a nachází se v zóně funkčního využití LR - lesní porosty, na něm přitom lze zřizovat sady, zahrady, trvalé luční porosty a v omezeném rozsahu provádět i stavební činnost. Tento pozemek tak bylo lze využít i za účelem, na němž se obě strany nájemní smlouvy dohodly, tj. pro rozšíření dosavadní zahrady se zahradní stavbou stěžovatelky nacházející se na jejích sousedních pozemcích. Nic na tom nemění ani skutečnost, že po uzavření smlouvy byla stěžovatelka nucena odstranit drobné zahradní stavby, které ještě dříve nechala postavit na uvedeném pozemku. Soud prvního stupně přiznal vedlejšímu účastníkovi vůči stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 23 040 Kč, odvolací soud zas náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč.

3. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v nesprávném posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy. Podle jejího názoru bylo účelem smlouvy umožnit stěžovateli užívat část předmětného pozemku alespoň ve stavu, v němž byl v den jejího podpisu, tj. kdy na něm byla stěžovatelkou vystavěna zahradní stavba. Za situace, kdy s ohledem na znění územního plánu Hlavního města Prahy na něm tato její stavba nemohla být umístěna, nemohl být nikdy naplněn ani účel smlouvy. Nadto stěžovatelka namítá její neplatnost i z důvodu jejího rozporu se zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, neboť byla jménem vedlejšího účastníka uzavřena jinou osobou než primátorem, byť na základě jím udělené plné moci. Závěrem stěžovatelka zpochybňuje výroky obou soudů o náhradě nákladů řízení. Vedlejší účastník měl být s ohledem na své dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení schopen sám kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. S ohledem na to, že v dané věci mělo jít o tzv. formulářovou žalobu, se měla navíc výše nákladů řídit § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

II.
Vlastní posouzení

4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Po seznámení se s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 315/2013 však Ústavní soud zjistil, že je zjevně neopodstatněná.

5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

6. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

7. V projednávané věci se obecné soudy dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s obranou stěžovatelky, jež spočívala v tvrzené absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro nemožnost plnění. V jejich právních závěrech nelze spatřovat prvek svévole ani žádné jiné pochybení, které by opodstatňovalo závěr, že v jejich důsledku došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Samotný její nesouhlas s těmito závěry v tomto směru není postačující. Ve zbytku přitom postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.

8. Pokud stěžovatelka namítá neplatnost předmětné smlouvy z důvodu jejího rozporu se zákonem o hlavním městě Praze, jde o námitku, kterou uplatňuje poprvé v řízení před Ústavním soudem a jako k takové k ní nelze přihlédnout. Požadavek vyčerpání všech prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn tím, že je o nich zahájeno řízení, ale zahrnuje též povinnost vyčerpat v něm všechny v dispozici stěžovatele se nacházející důkazní návrhy a námitky. Jejich posouzení z hlediska relevance konkrétní věci je ostatně především záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu tak nepřísluší vyjadřovat se ke kritice, kterou stěžovatel podrobuje rozhodování soudů obecných, aniž jim dal příležitost se s jeho námitkami zabývat a vypořádat se s nimi.

9. Uvedené závěry je třeba vztáhnout i na námitky týkající se náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka je měla možnost vznést ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně již ve svém odvolání. Rovněž se mohla v odvolacím řízení vyjádřit k návrhu vedlejšího účastníka na přiznání nákladů odvolacího řízení. Pakliže tak neučinila, nemůže tyto námitky - z důvodů výše uvedených - poprvé uplatňovat až v řízení před Ústavním soudem.

10. Protože napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo než její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu