II.ÚS 2328/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. D., zastoupené JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 3 Tdo 576/2015-23, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2015, č. j. 12 To 8/2015-577, a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 11. 2014, č. j. 17 T 75/2014-528, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Dne 31. 7. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka především zdůrazňuje, že soudy všech stupňů vedly dokazování jednostranně a odmítly provést důkazy, které prokazovaly verzi případu prezentovanou stěžovatelkou. Soudy tak neprovedly jí navrhované důkazy spočívající zejména ve výsleších svědků a v ohledání nemovitosti stěžovatelky, kterou pachatelé poškodili, čímž by bylo prokázáno i jejich vniknutí do kůlny. Stěžovatelka je prý obětí rozsáhlé trestné činnosti organizované skupiny, jejíž součástí je Bohumír Macho, Nataša Šusteková a další osoby. Ve svých oznámeních přitom stěžovatelka podle svého tvrzení uvedla vše pravdivě a nikoho křivě neobvinila. Právem obviněného, potažmo obžalovaného, je uvádět na svoji obhajobu skutečnosti a důkazy, které obvinění vyvracejí či zmírňují a orgány činné v trestním řízení jsou v rámci spravedlivého procesu naopak povinny je provést a řádně vyhodnotit. Této povinnosti však orgány činné v trestním řízení v jejím případě nedostály.

3. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 17 T 75/2014 vyplývá (souhrnně řečeno), že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Trutnově napadeným nyní projednávanou ústavní stížností uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle ustanovení § 345 odst. 1 trestního zákoníku a za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu jednoho roku. Trestné činnosti se měla dopustit tím, že ve dnech označených ve skutkové větě citovaného rozsudku na Obvodním oddělení Policie České republiky ve Vrchlabí a na Oddělení obecné kriminality Policie České republiky ve Vrchlabí podávala trestní oznámení (po předchozím poučení o následcích křivého obvinění a o následcích podání křivého vysvětlení), ve kterých vědomě nepravdivě obvinila Bohumíra Macha z toho, že z jejího domu, kde byl ubytovaný v podnájmu, a dále z kůlny na pozemku u tohoto domu, odcizil věci specifikované v položkovém seznamu na stranách 1-12 citovaného rozsudku. Následné odvolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu zamítnuto a dovolání bylo citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.

6. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání napadených rozhodnutí. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není ani oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů prováděného těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.

7. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumané trestní věci plně v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelčina základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatelky na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovatelce řádně prokázána vina a ani že by jí nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.

8. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej opravňovaly k ingerenci do dané věci.

9. Ke konkrétní argumentaci stěžovatelky proto Ústavní soud pouze dodává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy řádně a dostatečně pečlivě vypořádaly. Proto nezbývá, než znovu uvést, že stěžovatelkou opakovaně obviněný Bohumír Macho v době, kdy měl páchat trestnou činnost, byl po úrazu a chodil o berlích; lze si tedy jen těžko představit, že by byl schopen odcizit například 60 let starou kovovou pumpu atp. Nadto je nepravděpodobné, že by výše jmenovaný stěžovatelce odcizil například 4 žehlicí prkna, savo, jedno platíčko paralenu nebo 6 podprsenek. Naopak, po ohledání nemovitostí stěžovatelky bylo zjištěno, že tato disponuje mnoha věcmi, v nichž se těžko orientuje. Některé věci, jejichž odcizení stěžovatelka tvrdila, přitom byly ztotožněny na fotodokumentaci mající dokazovat odcizení jiných věcí, jež měl výše jmenovaný Bohumír Macho stěžovatelce vzít během svého asi třítýdenního pobytu v jejím domě. Křivých obvinění (respektive křivého svědectví) se stěžovatelka dopustila i přesto, že byla orgány Policie České republiky řádně poučena o důsledcích takového jednání. Ze znaleckého posudku (obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie) přitom vyplynulo, že stěžovatelka (narozená v roce 1959) netrpí žádnou duševní nemocí ani poruchou a také její rozumové schopnosti jsou v normě. Stěžovatelka tedy podle znaleckého posudku byla v době spáchání popsaných skutků schopna rozeznat nebezpečnost svého jednání a byla schopna toto jednání ovládat.

10. Ústavní soud má ze všech uvedených důvodů za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu