IV.ÚS 1382/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mgr. Václava Skřížaly, zastoupeného Mgr. Petrem Harmečkem, advokátem se sídlem Ostrava - Přívoz, Macharova 302/13, proti výrokům I., IV. a VII. rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 28 C 122/2002-489 ze dne 19. 12. 2013 a výrokům I. až IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 295/2014-548 ze dne 3. 2. 2015, takto:

Odůvodnění:

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 5. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s ústavně zaručenými právy na ochranu vlastnictví a rovnost vlastníků. Podle názoru stěžovatele jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení § 3 odst. 1, § 139 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), ustanovení § 3, § 6 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v jeho případě došlo k porušení ústavně zaručených práv v rámci soudní ochrany a bylo tak zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces tím, že mu z titulu podílového spoluvlastnictví specifikované nemovitosti byla odvolacím soudem uložena povinnost zaplatit žalobci Pavlu Skřížalovi částku 25 283 Kč s přísl., (soudem I. stupně 39 909 Kč). Vzájemná žaloba podaná stěžovatelem o uložení povinnosti žalobci opravit střechu na nemovitosti v jejich spoluvlastnictví byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

3. Shodně jako v uplatněných opravných prostředcích stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že soudní řízení neprobíhalo spravedlivě v souladu s právními předpisy. Dokazování nebylo vedeno řádně a řízení bylo zatíženo značnými průtahy. Návrhy stěžovatele na provedení důkazů k prokázání jeho tvrzení byly zamítnuty, přestože je považoval za zásadní a naopak soud vyhověl návrhům žalobce. Stěžovatel tak má za to, že jednáním soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a poukázal na to, že výkon práv a povinností vyplývajících z ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel namítal, že obecnými soudy nebyla poskytnuta ochrana jeho vlastnickému právu, zachována rovnost účastníků řízení, byla porušena právní jistota a princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí.

4. Dále bylo zasaženo do jeho práva na nerušený výkon vlastnického práva, když protiprávním jednáním vedlejšího účastníka, které bylo částečně aprobováno soudem, bylo zasaženo protiprávně do jeho majetkové sféry, avšak takovéto protiprávní jednání nemůže požívat právní ochrany. Stěžovatel je toho názoru, že soudy v napadených rozhodnutích rozhodly v rozporu s právními předpisy, soudy dle názoru stěžovatele neposkytly ochranu stěžovatelových ústavně zaručených práv a měla by být Ústavním soudem zrušena.

5. Stěžovateli je průběh předchozího řízení znám, proto nebude Ústavním soudem podrobně reprodukován obsah napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 28 C 122/2002.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

7. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv nebo svobod.

8. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou Ústavní soud ve věci neshledává. Civilní soudy se věcí podrobně zabývaly, byla nařízena celá řada soudních jednání a z předcházejících rozhodnutí je zřejmé, že dokazování bylo provedeno řádně. V rozhodnutí napadeném ústavní stížností se odvolací soud zabýval námitkou stěžovatele, týkající se obsahu dohody uzavřené mezi účastníky ohledně rozsahu provedené opravy a výše ceny za tuto opravu. Mezi účastníky se jedná o spoluvlastnický vztah, kdy každý vlastní jednu polovinu nemovitosti a ze shodných tvrzení účastníků vyplynulo, že oba byli přítomni v době, kdy došlo k poškození střechy krupobitím, znali rozsah poškození střechy a shodně dospěli k závěru, že je nezbytné provést její opravu, aby do ní nezatékalo. Mezi účastníky došlo k dohodě o provedení investic do společné nemovitosti v souvislosti s nezbytnou opravou střechy s tím, že rozsah i výše ceny bude záviset na posouzení odborné firmy.

9. Civilní soudy dovodily, že v souladu s ustanovením § 139 odst. 2 občanského zákoníku žalobci vznikl nárok na úhradu investic, které vynaložil za dobu trvání podílového spoluvlastnictví. Také se řádně vypořádaly i s námitkou stěžovatele ohledně neúměrné výše ceny za opravu a tvrzení, že přesahovala obvyklou cenu opravy v daném rozsahu. Cena odpovídající rozsahu provedených oprav byla stanovena ustanoveným znalcem pro soudní řízení ve výši 42 226 Kč a stěžovateli byla uložena povinnost uhradit žalobci jeho takto stanovenou polovinu 21 113 Kč. Otázku nároku na zaplacení poloviny provedené opravy střechy po krupobití na nemovitosti, která je ve spoluvlastnictví žalobce a stěžovatele, neshledaly civilní soudy v rozporu s dobrými mravy.

10. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že napadená rozhodnutí jsou obsáhle a řádně, tj. vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi na straně stěžovatele, odůvodněna (§ 157 o. s. ř.) a z kautel ústavnosti tudíž nevybočují. Soudy se s návrhy stěžovatele dostatečně vypořádaly a vyložily také, proč uplatněné započtení vzájemných pohledávek nemohlo vést k zániku pohledávky, a to s ohledem na dohodu účastníků, na základě které si uplatněné investice nesl stěžovatel sám ze svých prostředků, jakož i s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení ze strany žalobce. Lze konstatovat, že civilní soudy postupovaly v posuzované věci ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem.

11. Závěry uvedené v napadených rozhodnutích nejsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu a v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z toho důvodu lze konečný úsudek obecných soudů chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu