II.ÚS 3550/13 #1 — Poučovací povinnost soudu při aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř.

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 25. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 3550/13 ve věci ústavní stížnosti R. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Spálená 14, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013 č. j. 22 Co 302/2013-68 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2013 č. j. 41 C 79/2012-45, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě o náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kárného řízení vedeného proti stěžovateli a jimiž nebylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění


I. Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní soud obdržel dne 22. 11. 2013 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle čl. 36 odst. 3 Listiny a dále práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na pokojné užívání majetku dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2013 č. j. 41 C 79/2012-45 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 37 125 Kč s příslušenstvím, představující náhradu nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 13 KSE 17/2009. Současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k žádným průtahům ze strany Nejvyššího správního soudu. Celkovou délku řízení nepovažuje za nepřiměřenou - řízení trvalo 2 roky a 5 měsíců (z toho 1 rok a 10 měsíců bylo přerušeno). Současně dospěl k tomu, že nebyl naplněn ani další předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to vznik nemajetkové újmy. Stěžovatel byl totiž rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 27. 10. 2010 odvolán z funkce soudního exekutora, neboť byl odsouzen pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Proti stěžovateli bylo vedeno mnoho kárných řízení. Musel si tak být vědom případné kárné odpovědnosti vzhledem ke svým pochybením při výkonu činnosti soudního exekutora, případné průtahy tak nebyly schopné způsobit stěžovateli nemajetkovou újmu. Stěžovatel byl navíc po 1 roce a 5 měsících vedení posuzovaného kárného řízení odvolán z funkce exekutora, a další trvání kárného řízení pro něj tak nemělo naprosto žádný význam.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2013 č. j. 22 Co 302/2013-68 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval porušení práva žalobce na spravedlivý proces. O nákladech řízení rozhodl tak, že jejich náhradu žalobci (stěžovateli) nepřiznal. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v kárném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v průtazích v kárném řízení (nedůvodné přerušení po dobu 1 roku a 10 měsíců, nedůvodné další trvání řízení v délce 7 měsíců a 14 dní poté, co byl stěžovatel odvolán z funkce exekutora). Pokud jde o význam řízení pro stěžovatele, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, avšak s ohledem na nízký význam pro stěžovatele nezakládá tato skutečnost nárok na odškodnění v penězích, ale postačí konstatování porušení práva. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud za použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"), tj. úspěšnému žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení. Tuto nepřiznal nejen proto, že postačilo konstatování porušení práva a se svým nárokem na přiznání peněžité náhrady žalobce úspěšný nebyl, ale zejména též proto, že žalobce jako soudní exekutor spáchal trestný čin, pro který byl odsouzen a současně způsoboval průtahy, za které bude třeba účastníky jím vedených exekučních řízení odškodnit. S přihlédnutím k tomu, že tím, kdo bude muset účastníky odškodnit, bude právě v nyní posuzovaném řízení strana žalovaná, by bylo nepřiměřeně tvrdé opatření, kdyby Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti byla zavázána hradit žalobci v daném řízení náhradu nákladů řízení.

4. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá porušení svých ústavně zaručených práv a svobod. Podle stěžovatele není s ohledem na žalovanou částku 37 125 Kč dovolání ve věci přípustné.


II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti

5. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za rozporná s judikaturou Ústavního soudu [odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 210/04 ze dne 14. 9. 2004 (N 127/34 SbNU 297), sp. zn. IV. ÚS 36/04 ze dne 20. 4. 2004 (N 56/33 SbNU 73), sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403)] a předkládá vlastní "výpočet" odškodnění, který je zpracován podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 106/2010 a k němuž by i obecné soudy musely dojít, pokud by striktně aplikovaly pravidla pro odškodňování.

6. Stěžovatel následně brojí proti nákladovým výrokům. Rozhodnutí o nákladech řízení považuje za překvapivá a v rozporu s konstantní judikaturou (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, dále též "ESLP", Čepek proti České republice). Nesouhlasí s tím, že konstatování porušení práva je považováno jen za částečný úspěch ve věci. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339). Použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu odvolacím soudem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť nebyl vyzván, aby se k zamýšlenému rozhodnutí soudu vůbec mohl vyjádřit. Úvahu soudu o použití § 150 občanského soudního řádu se stěžovatel dozvěděl až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, resp. při odůvodňování rozhodnutí, kdy bylo sděleno, že stěžovatel jako exekutor v jiných věcech působil průtahy v řízení a žalovaná bude tou povinnou k odškodnění těchto průtahů. Stěžovatel má dále za to, že důvody, o které opřel odvolací soud aplikaci § 150 občanského soudního řádu, nesouvisejí s posuzovaným případem, což je podle jeho názoru nepřípustné.


III. Vyjádření účastníků řízení

7. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky k vyjádření.

8. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 1. 7. 2015 stručně rekapituloval historii spisu podle datace úkonů. Domnívá se, že v řízení o náhradu škody nebyla porušena žádná práva stěžovatele.

9. Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 2. 7. 2015 pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

11. Vyjádření obecných soudů nebyla stěžovateli zasílána k replice, neboť tato neobsahovala žádné nové skutečnosti a prakticky pouze odkazovala na vydaná rozhodnutí.

IV. Právní posouzení Ústavním soudem

12. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku ze dne 30. 9. 2013 č. j. 22 Co 302/2013-68 poučil stěžovatele o přípustnosti podání dovolání ve smyslu § 237, 239 a § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

13. I přesto, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat výlučně dovolací soud, Ústavní soud přisvědčil názoru stěžovatele o nepřípustnosti dovolání, neboť v části výroku, podle které se výrok o věci samé mění tak, že se konstatuje porušení práva žalobce na spravedlivý proces, bylo nutno vycházet z výše odškodnění, která byla stěžovatelem požadována a v průběhu celého řízení byla neměnná - tj. částky 37 125 Kč.

14. V části výroku týkající se nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů shledal Ústavní soud rovněž dovolání nepřípustným, neboť i zde je přípustnost dovolání limitována ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Z ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů ani spisového materiálu se však Ústavnímu soudu nepodařilo zjistit výši nákladů řízení uplatňovaných stěžovatelem v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Proto, v případě pochybností, Ústavní soud zhodnotil přípustnost ústavní stížnosti ve prospěch stěžovatele.

15. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, posoudil obsah ústavní stížnosti, přezkoumal napadená rozhodnutí, včetně spisu nalézacího soudu sp. zn. 41 C 79/2012, který si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti zjevně neopodstatněná.

16. Podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [viz též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

17. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavnosti, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].

18. V těchto intencích Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

19. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou náhrady nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na straně druhé však Ústavní soud podotýká, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)].

20. V posuzované věci stěžovatel brojí proti aplikaci § 150 občanského soudního řádu, podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

21. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu k aplikaci moderačního práva dle § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat [viz např. nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443)]. Judikatura Ústavního soudu k aplikaci § 150 občanského soudního řádu byla rovněž aprobována Evropským soudem pro lidská práva [viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013 Čepek proti České republice (stížnost č. 9815/10)]. Vytvoření procesního prostoru pro účinnou reakci k zamýšlené aplikaci § 150 občanského soudního řádu nelze podle Ústavního soudu vnímat výhradně extenzivně a zobecnit vzniklý procesní stav tak, že musí být účastníkům řízení po jejich poučení umožněno písemné vyjádření. V souladu se zásadou procesní ekonomie a z ní plynoucího zákonného požadavku na rozhodnutí při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 občanského soudního řádu) by se takového poučení mělo účastníkům řízení dostat při jednání, kde jim má být rovněž umožněno vyjádřit se k aplikaci § 150 občanského soudního řádu [viz plenární nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337)].

22. Promítnutím shora uvedených závěrů Ústavního soudu na posuzovaný případ nelze dospět k jinému závěru, než že došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, avšak podle § 150 občanského soudního řádu nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ze spisu nalézacího soudu sp. zn. 41 C 79/2012 Ústavní soud ověřil, že odvolací soud neposkytl účastníkům řízení řádné poučení o aplikaci moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu (ať již samostatným poučením, resp. výzvou, nebo při jednání odvolacího soudu dne 30. 9. 2013), tzn. účastníkům nebylo umožněno vyjádřit se k zamýšlenému postupu odvolacího soudu. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní způsob k uplatnění svých námitek.

23. Ústavní soud proto přistoupil ke zrušení části výroku (jak je uvedeno ve výrokové části tohoto nálezu) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013 č. j. 22 Co 302/2013-68. Jen z procesní opatrnosti Ústavní soud konstatuje, že kasačním výrokem nepředjímá další postup odvolacího soudu ve vztahu k moderačnímu právu ve smyslu ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

24. Ve zbývající části, tj. v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2013 č. j. 41 C 79/2012-45 (žaloba stěžovatele se zamítá), a v části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013 č. j. 22 Co 302/2013-68, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně (konstatování porušení práva), Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

25. Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, [srov. např. nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449), usnesení ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1541/12 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (N 110/57 SbNU 403) a další]. Judikatura Ústavního soudu respektuje, že přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. nemusí být vždy přiznáno v penězích, ale postačí konstatování porušení práva. Taková rozhodnutí nelze považovat za rozporná s čl. 36 Listiny. Je tedy na právním uvážení obecných soudů, aby v každém individuálním případě buď toliko konstatovaly porušení práva, příp. nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích. To však náleží do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší do takového posouzení zasahovat, s výjimkou případů, kdy by takové rozhodnutí bylo výrazem libovůle či svévole, příp. zjevného excesu [viz např. usnesení ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 901/12 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

26. Pokud stěžovatel nesouhlasí s pouhým konstatováním porušení práva jako formou zadostiučinění a v ústavní stížnosti předkládá vlastní výpočet výše zadostiučinění, k němuž by podle názoru stěžovatele musely soudy při striktní aplikaci stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 dojít, je třeba, v intencích principu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, uvést, že Ústavní soud neshledal závěry odvolacího soudu jako "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané úpravy.

27. Odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, avšak dospěl k odlišným závěrům, pokud jde o nesprávný úřední postup, resp. existenci průtahů v kárném řízení. Dospěl k závěru, že v kárném řízení trvajícím 2 roky a 5 měsíců došlo k neodůvodněným průtahům, jež spatřuje v nedůvodném přerušení řízení po dobu 1 roku a 10 měsíců, jakož i v nedůvodně trvajícím řízení v délce cca 7 měsíců poté, co byl stěžovatel pravomocně odvolán z funkce exekutora. S ohledem na události od doby odvolání z funkce exekutora, trestní řízení pro zneužití pravomoci veřejného činitele, které proti stěžovateli bylo vedeno, jakož i vícero vedených kárných řízení dospěly obecné soudy shodně k menšímu významu daného řízení pro stěžovatele.

28. Ústavní soud konstatuje, že závěry odvolacího soudu jsou řádně a logicky odůvodněny a nemá k nim z hlediska ústavnosti žádné výhrady. Nelze je ani považovat za extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními, neodporují stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a judikatuře ESLP, jak stěžovatel namítá, a Ústavní soud v nich neshledal porušení stěžovatelových práv. Odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, přičemž závěr o dostatečnosti samotného konstatování porušení práva jako adekvátního zadostiučinění řádně odůvodnil. Právní závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska nepochybně obstojí.

29. Lze uzavřít, že obecné soudy aplikovaly běžné podústavní právo ústavně konformním způsobem. Jejich závěry netrpí žádnými náznaky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.


V.

30. S ohledem na shora odůvodněné zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013 č. j. 22 Co 302/2013-68 v části týkající se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno stěžovatelovo základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a zrušil tento rozsudek v uvedené části podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

31. V části, v níž směřovala ústavní stížnost proti výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2013 č. j. 41 C 79/2012-45 (žaloba stěžovatele se zamítá), a v části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013 č. j. 22 Co 302/2013-68, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně (konstatování porušení práva), Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

32. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).