II.ÚS 1348/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Pelanta, zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 10. 2013, č. j. 35 Co 398/2013-167, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2015, č. j. 32 Cdo 3448/2014-186, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto jím podané dovolání směřující proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"). Tímto rozsudkem krajský soud rozhodl o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 3. 2013, č. j. 20 C 287/2007-146, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby byla žalovanému PERENA Liberec s. r. o. (zjednodušeně vyjádřeno) uložena povinnost ve lhůtě 3 měsíců předat dokončené dílo blíže specifikované stavby domu, odstranit nedodělky a vady na díle. Krajský soud rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností tento rozsudek ve věci samé potvrdil a pouze změnil výrok ohledně nákladů řízení.

2. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Konkrétně tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil skutkové otázky ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení, na které poukazoval, a námitku, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v občanském soudním řízení vůbec nehodnotil, byť je tato námitka uplatnitelná i jako dovolací důvod. Nejvyšší soud prý měl předestřenou otázku vyhodnotit i jako otázku skutkovou, což by znamenalo povinnost posoudit přinejmenším ten její aspekt, zda toto pochybení nezaložilo porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatel namítá, že v dovolání doslova uvedl, že nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Krajský soud pak údajně nesprávně a neúplně hodnotil skutková zjištění a proto z nich dovodil nesprávné právní závěry.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud považuje především za vhodné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že - jak již bylo řečeno - jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud jsou právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však nelze ve věci stěžovatele učinit.

6. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu totiž stěžovatel pouze namítá, že tento soud nesprávně a neúplně hodnotil provedená skutková zjištění a dovodil z nich nesprávné právní závěry. Nikterak však blíže neuvádí, v jakém směru měl krajský soud pochybit, to znamená například, která skutková zjištění hodnotil soud nesprávně či neúplně. Přitom na stěžovateli v tomto směru leží břemeno tvrzení a proto také zákon o Ústavním soudu stanoví povinné zastoupení advokátem tak, aby byl dán předpoklad podávání řádně odůvodněných a podložených návrhů. Za této situace, kdy ani stěžovatel sám netvrdí nic, co by skutečně svědčilo o protiústavnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu, tedy o jeho vadě překračující pouhý nesouhlas stěžovatele s provedeným dokazováním a s vyvozenými právními závěry, proto Ústavnímu soudu nezbývá, než ve vztahu k tomuto rozhodnutí považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

7. Stěžovatel dále žádá o přezkum usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, které údajně postrádá náležité odůvodnění, včetně vypořádání se s jím předestřenými argumenty. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí soudů musí splňovat požadavky předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, respektu k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistoty, neboť ty představují základní principy právního státu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014). Uvedené se samozřejmě plně vztahuje též na rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, kdy tento soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil, a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je totiž i povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly, takže bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny i článkem 6 odst. 1 Úmluvy.

8. S přihlédnutím k těmto požadavkům, kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí, posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení dovolacího soudu, dospěl však k závěru, že shora uvedené principy nebyly ve stěžovatelově případě nijak porušeny. Pokud totiž Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), jelikož pouhé tvrzení, že napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o jakou otázku jde, přičemž nic takového z předmětného dovolání neplynulo, nelze s tímto názorem nikterak polemizovat. Označení dovolacího důvodu stěžovatelem v podaném dovolání totiž skutečně nebylo ničím jiným než citací ustanovení § 237 o. s. ř., což však samozřejmě nemůže založit přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Další obsah dovolání se pak týkal již jen polemiky se skutkovými zjištěními, z nichž obecné soudy vycházely (existence závažných vad stavby, časové okolnosti jejich vzniku, dokončenost stavby atp.). Jediná zformulovaná právní otázka (zda lze za řádně dokončené dílo dle ustanovení § 554 obchodního zákoníku považovat dílo, které je dokončeno v rozporu s platnými právními předpisy i s projektovou dokumentací) pak nebyla v dovolacím řízení přezkoumatelná z toho důvodu, že ji odvolací soud neřešil, což - jak Ústavní soud ověřil - odpovídá obsahu rozhodnutí krajského soudu.

9. Ostatně, i samotná ústavní stížnost se z obsahového hlediska nachází na samé hraně její obsahové projednatelnosti a srozumitelnosti, když stěžovatel např. vůbec nekonkretizuje, jaká ústavně zaručená základní práva a svobody porušil odvolací soud. Pokud pak tvrdí, že spatřuje pochybení dovolacího soudu v tom, že "předestřenou otázku [měl] vyhodnotit jako otázku skutkovou, kdy tato skutečnost by znamenala povinnost posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele", je zřejmé, že si stěžovatel není zřejmě zcela vědom podstaty dovolacího řízení, které je do značné míry založeno právě na odlišení skutkových a právních otázek s tím, že je určeno k řešení pouze otázek právních (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V opačném případě by totiž pravděpodobně nezastával názor, že "pokud uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání." Z úpravy dovolacího řízení podle stávajícího znění o. s. ř. a také s ohledem na judikatorní praxi dovolacího soudu totiž plyne, že během zákonné lhůty pro podání dovolání je třeba jasně označit dovolací důvody a po jejím uplynutí již nelze tento nedostatek odstranit, přičemž tyto důvody musí spočívat právě v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci, tedy nikoliv ve skutkových okolnostech věci.

10. Ze shora řečených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu