II.ÚS 1563/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OSS Brno, s.r.o., se sídlem Myslivečkova 8, Brno, zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2012, č. j. 17 C 198/2011-29, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014, č. j. 28 Co 215/2012-41, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, č. j. 23 Cdo 3229/2014-77, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Dne 25. 5. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a navrhuje zrušení výše uvedených rozhodnutí.

2. Ústavní stížnost je uvozena větou, že ji podává právní zástupce dle pokynu svého klienta, když tento se cítí být krácen na svých ústavních právech. Ústavní stížnost samotná je pak toliko takřka doslovným přepisem odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, do nichž je pouze na několika místech vložena věta, že stěžovatelka s právním názorem soudu nesouhlasí.

3. Z takto koncipované ústavní stížností, jakož i z kopie rozhodnutí k ní předložených, se podává, že městský soud v záhlaví citovaným usnesením zamítl námitku žalované (stěžovatelky), že věc má být podle smlouvy účastníků řízení (tedy stěžovatelky a Společenství vlastníků jednotek domu Majdalenky jako žalobce) projednána v řízení před rozhodci. Soud prvního stupně zjistil, že spor mezi stranami se týká nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které odpovídá hodnotě neprovedených prací a nespotřebovaného materiálu při provedení díla stěžovatelkou pro žalobce, a to na základě smlouvy o dílo ze dne 15. srpna 2008 ve znění jejího dodatku číslo 1 ze dne 30. 9. 2008. Smlouva o dílo ve svém článku X bod 2 obsahovala ujednání, že všechny spory obou smluvních stran vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře České republiky. Soud dále zjistil, že žalobce byl při uzavírání smlouvy i dodatku číslo 1 zastoupen JUDr. Lubomírem Kutnohorským (tedy předsedou výboru společenství), který smlouvu i dodatek podepsal jako jediný. Městský soud pak po zhodnocení věci vyšel z toho, že platnost smlouvy o dílo a rozhodčí doložky je nutné posuzovat samostatně. Dospěl k závěru, že smlouva o dílo je platná, jelikož může být uzavřena i ústně. Rozhodčí smlouva je ovšem neplatná, jelikož pro uzavření rozhodčí doložky je vyžadována písemná forma, která ale nebyla ze strany žalobce řádně dodržena, neboť pro právní úkon v písemné formě byl nezbytný ze strany žalobce podpis předsedy výboru (tedy JUDr. Kutnohorského) a ještě i dalšího člena výboru. Krajský soud v záhlaví citovaným usnesením zamítavé rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil a dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením zamítnuto. Nejvyšší soud v tomto usnesení mimo jiné uvedl, že písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou. Písemná forma právního úkonu tedy předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Je-li pro právní úkon zapotřebí písemná forma, byl v případě stěžovatelky nezbytný podpis předsedy výboru a dalšího člena výboru. Z obsahu smlouvy nicméně vyplývá, že smlouva i dodatek byly za objednatele (žalovaného) podepsány jedinou osobou. Proto je smlouva neplatná pro nedostatek formy.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Jak již bylo uvedeno shora, vlastní ústavní stížnost neobsahuje v podstatě vůbec žádnou argumentaci, a to i přesto, že zákon o Ústavním soudu klade na stěžovatelku břemeno tvrzení, s čímž souvisí povinné zastoupení advokátem podle ustanovení § 30 a násl. citovaného zákona. Stěžovatelka však takto formulovanému předpokladu řádně odůvodněného návrhu podaného k Ústavnímu soudu nedostála. Ústavní soud přitom ani po bližším seznámení se s předloženými napadenými rozhodnutími nezjistil nic, co by stěžovatelkou tvrzenou protiústavnost alespoň indikovalo. To platí i v tom směru, když stěžovatelka před obecnými soudy namítala, že není spravedlivé, aby se neplatnosti právního úkonu (a tedy nemožnosti aplikovat rozhodčí doložku) domáhala strana, která neplatnost způsobila. Sama stěžovatelka jako právnická osoba a podnikatel mohla totiž zmíněný nedostatek lehce odhalit z veřejně dostupné databáze (obchodního rejstříku) a vyvarovat se vzniku dané situace.

6. Konečně nelze podle Ústavního soudu ani přehlížet - a plyne to z rozsudku, jenž sama stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila, a jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení - že sama stěžovatelka na svoji obranu uváděla jen to, že příslušným pro řešení daného sporu je rozhodčí soud, aniž však do odporu proti soudem vydanému platebnímu rozkazu uvedla cokoliv dalšího. Za takové situace však nalézací soud (po vyřešení otázky platnosti rozhodčí doložky) v daném řízení podle Ústavního soudu zcela logicky rozhodl rozsudkem pro uznání.

7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky.

8. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu