II.ÚS 929/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Heleny Brodské, zastoupené JUDr. Helenou Havránkovou, advokátkou se sídlem Prosecká 412/74, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2013, č. j. 51 Co 587/2009-289, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, č. j. 25 Cdo 2935/2013-335, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Dne 30. 3. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

2. V řízení, které podání ústavní stížnosti předcházelo, otec stěžovatelky Ing. Josef Hueber podal proti L. (žalovaný) trestní oznámení a jako poškozený se následně do trestního řízení připojil s nárokem na náhradu škody. L. byl rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku tím, že (zjednodušeně vyjádřeno) jako advokát v přesně nezjištěné době v polovině roku 1993 v rozporu s dohodou o správě majetku, kterou uzavřel s klienty Ing. Josefem Hueberem a JUDr. Vojtěchem Hueberem a proti vůli Ing. Huebera sjednal demolici objektu cihelny. Takto jednal i přesto, že mu Ing. Hueber vypověděl plnou moc. V důsledku tohoto jednání L. byla provedena demolice cihelny a zaniklo tak spoluvlastnické právo otce stěžovatelky k tomuto objektu, čímž mu byla způsobena škoda. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu - východ ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 10 To 571/99, byla stěžovatelka společně se svou matkou (jako právní nástupkyně Ing. Huebera) odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu - východ ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze nabyl právní moci dne 14. 2. 2000, přičemž usnesení Krajského soudu v Praze bylo následně stěžovatelce doručeno dne 28. 4. 2000.

3. Stěžovatelka se však v řízení, z něhož vycházejí ústavní stížností napadená rozhodnutí, náhrady škody nedomohla, neboť žalovaný L. úspěšně vznesl námitku promlčení. Podstata nyní projednávané ústavní stížnosti spočívá právě v polemice stěžovatelky s tím, proč k promlčení nemohlo dojít. Tvrdí totiž, že se Městský soud v Praze v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz/; právě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán k dovolání stěžovatelky, jímž brojila proti předchozímu rozhodnutí městského soudu vydanému v této věci, a Nejvyšší soud tehdy k jejímu dovolání napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení).

4. Stěžovatelka napadá rovněž v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za nepřezkoumatelné, jelikož jím jednak popřel svoje rozhodnutí předchozí, a dále nevysvětlil počátek a konec běhu promlčecí doby, přičemž nelze přijmout odůvodnění, že odvolací soud respektoval shora citovaný zrušující rozsudek Nejvyššího soudu, a sice v tom aspektu, že dobu několika měsíců od právní moci rozhodnutí (případně od doručení pravomocného trestního rozhodnutí) nelze mít za přiměřenou pro pokračování v řízení. Právě uvedená teze totiž musí být podle názoru stěžovatelky posuzována v souvislosti se zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), konkrétně pak zejména s ustanovením § 112 občanského zákoníku, ve znění do 31. 8. 2012, podle něhož požívá poškozený ochrany v případě, že uplatnění nároku na náhradu škody předcházelo jiné řízení proti tomu, kdo škodu způsobil. Při výkladu citovaného ustanovení se vychází - jak stěžovatelka dovozuje - z toho, že pokud v zahájeném řízení poškozený řádně postupuje, plynutí promlčecí doby nepokračuje a vždy je nutno posoudit okolnosti konkrétního případu. Městský soud nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku takové okolnosti vůbec nezvažoval. Zejména nevzal v úvahu, že stěžovatelka je právní nástupkyní svého otce (tedy poškozeného) a v řízení pokračovala po otcově (a následně i po matčině) smrti. Městský soud podle stěžovatelky rovněž nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka nebyla přítomna vyhlášení rozhodnutí, jímž byla společně se svojí matkou odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Z výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl L. uznán vinným shora specifikovaným trestným činem, podle stěžovatelky prý ostatně nebylo ani zřejmé, zda o vině a trestu pro obžalovaného bylo skutečně pravomocně rozhodnuto, což u poškozených v té době vyvolávalo jisté pochybnosti. K uvedené argumentaci stěžovatelka dodává, že bez ohledu na tyto skutečnosti prý v jejím případě neuběhla ani dvouletá subjektivní promlčecí lhůta a proto námitka promlčení uplatněná žalovaným L. nebyla podle jejího názoru důvodná.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. V prvé řadě musí Ústavní soud konstatovat, že stížnostní argumentace stěžovatelky se značně míjí s právními závěry i skutkovými zjištěními, z nichž zejména městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vycházel.

7. Podle ustanovení § 112 občanského zákoníku ve znění do 31. 8. 2012 platilo, že "[u]platní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí." Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 23/2011 v kontextu daného ustanovení - mimo jiné - uvedl, že "[s] ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného se zásadně vychází z toho, že v zahájeném řízení ‚poškozený řádně pokračuje?, když po skončení trestního řízení v přiměřené době pokračuje podáním žaloby v občanském soudním řízení. Délka této doby není stanovena, posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, je odvislé od konkrétních okolností případu. Na nich totiž závisí, zda běh promlčecí doby nadále pokračuje ode dne právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, nebo zda její běh bude i nadále přerušen. Pokud totiž po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené době podal návrh na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočíná znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, ale její běh je i nadále přerušen. Pouze v případě, že po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené lhůtě nepokračuje v občanskoprávním řízení podáním žaloby, začne promlčecí doba opět plynout od právní moci rozhodnutí v trestním řízení (...)".

8. V intencích tohoto závěru Nejvyššího soudu proto městský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku zkoumal, zda stěžovatelka jako právní nástupkyně svého otce (i své matky) v řízení o náhradě škody řádně pokračovala a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Podle městského soudu bylo totiž trestní řízení pravomocně skončeno dne 14. 2. 2000 a není významné, že až poté byl následně opis usnesení doručen stěžovatelce a její zmocněnkyni. V trestním řízení stěžovatelka vystupovala jako právní nástupkyně po svých postupně zemřelých rodičích, přičemž vlastní existence škody byla stěžovatelce známa již v průběhu trestního řízení. Při pravomocném skončení trestního řízení byla dne 14. 2. 2000 se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Při tomto jednání byla osobně přítomna její právní zástupkyně. Podle městského soudu přitom není právně významné, že výrokovou část citovaného usnesení Krajského soudu v Praze stěžovatelka hodnotila tak, že jí nebylo zřejmé, zda již bylo rozhodnuto o vině a trestu L., neboť pro stěžovatelku byl významný pouze a jen výrok, kterým byla jako poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. V posuzovaném případě tak podle městského soudu podala stěžovatelka svou žalobu na náhradu škody až po uplynutí více než devíti měsíců od právní moci relevantní části rozhodnutí v trestním řízení, a to bez toho, že by pro to existovaly nějaké závažné důvody. Tuto dobu městský soud přitom nehodnotil jako přiměřenou, a to již z toho důvodu, že jednáním, respektive nečinností, účastníka by bylo lze dosáhnout libovolného konce promlčecí lhůty, což však ohrožuje právní jistotu dalších účastníků řízení. Takové odůvodnění považuje Ústavní soud, veden shora popsanou zdrženlivostí ohledně interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy, za ústavně souladné a přesvědčivé, když stěžovatelka je ostatně ani nenapadá relevantní argumentací.

10. Zbývá se proto vypořádat s tvrzením stěžovatelky, že shora citované usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 10 To 571/99, nabylo právní moci dne 27. 4. 2000; městský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku naopak za relevantní okamžik nabytí právní moci označuje datum 14. 2. 2000.

11. Zde Ústavní soud nepřehlédl (plyne to již z předmětného usnesení sp. zn. 10 To 571/99, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti), že v rozsahu výroků o vině a trestu L. se toto usnesení stalo pravomocným skutečně až dne 27. 4. 2000 (což bylo významné mimo jiné i pro posouzení včasnosti ústavní stížnosti, kterou L. podal - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. I ÚS 379/2000; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz). Naproti tomu v rozsahu výroku o náhradě škody, který byl zrušen a stěžovatelka se svojí matkou byly odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních, však nabylo citované usnesení právní moci již dne 14. 2. 2000, což plně odpovídá procesním předpisům v tehdy relevantním znění (tvrzení opaku ostatně Ústavní soud ani z argumentace stěžovatelky nedovodil). Popsanou diferenci pak stěžovatelka při počítání promlčecí lhůty nezohledňuje.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky a proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu