III.ÚS 2857/14 #1 — K postupu obecného soudu v souvislosti s žádostí o vydání věci z úschovy dle § 185d o. s. ř.

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 2857/14 ve věci ústavní stížnosti D. H., zastoupeného Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2014 č. j. 3 UL 12/2014, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh, kterým se domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu - vydání rozhodnutí o žádosti o vydání věci z úschovy, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení.

Odůvodnění


I.

1. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2014 č. j. 3 UL 12/2014 byl zamítnut návrh stěžovatele dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), kterým se domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu - vydání rozhodnutí o žádosti o vydání věci z úschovy ze dne 1. 6. 2012 dle § 185d o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.


II.

2. Dle přesvědčení stěžovatele byly výše uvedeným rozhodnutím porušeny jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, konkrétně právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 1. 6. 2012 podal ke Krajskému soudu v Brně žádost o vydání věci z úschovy dle § 185d o. s. ř., kterou doložil prohlášením své matky s úředně ověřeným podpisem, která souhlasila s vydáním zajištěné částky ve výši 209 109 Kč jeho osobě. S ohledem na okolnost, že do 14. 3. 2014 nebylo o této žádosti žádným relevantním způsobem rozhodnuto, resp. nebylo vydáno žádné rozhodnutí o vydání či nevydání věci z úschovy, veškeré urgence zůstaly ze strany Krajského soudu v Brně nepochopeny, a docházelo tedy k průtahům v řízení, domáhal se stěžovatel v souladu s § 174a zákona o soudech a soudcích, aby soud určil lhůtu pro provedení procesního úkonu - vydání rozhodnutí o žádosti o vydání věci z úschovy.

4. Ke zklamání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci tomuto návrhu nevyhověl, přičemž jej naprosto bezdůvodně propojil s již pravomocně skončeným řízením vedeným u Městského soudu v Brně pod č. j. 19 C 48/2010. Stěžovatel ovšem upozorňuje, že v návrhu na určení lhůty ze dne 14. 3. 2014 adresovaném vrchnímu soudu je toto řízení zmiňováno pouze v souvislosti s tím, že již i jiný soud (Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, sp. zn. 71 Co 222/2013) konstatoval v odůvodnění svého rozsudku, že postup Krajského soudu v Brně není správný. Vrchní soud v Olomouci dále uvedl, že ve spise Městského soudu v Brně pod č. j. 19 C 48/2010 nebyla žádost stěžovatele ze dne 1. 6. 2012 založena a z jejího obsahu je navíc dle názoru vrchního soudu zřejmé, že byla adresována Krajskému soudu v Brně, trestnímu oddělení, ke sp. zn. 52 T 13/2001.

5. Stěžovatel trvá na tom, že žádost ze dne 1. 6. 2012 byla obecně adresována Krajskému soudu v Brně bez označení senátu, přičemž jako každé jiné nové podání, jímž má být zahájeno nové řízení u soudu, neobsahovala uvedenou spisovou značku soudu, neboť se jedná o nové řízení a tomuto řízení přiděluje spisovou značku soud, včetně přidělení na příslušné trestní nebo občanskoprávní či jiné oddělení, a to dle obsahu podání. Stěžovatel namítá, že v jeho žádosti ze dne 1. 6. 2012 je odkaz na usnesení v trestní věci pouze z důvodu objasnění nároku a z obsahu je patrné, že se jedná o žádost dle § 185d o. s. ř., a že se tedy jedná o občanskoprávní nárok. Dále upozorňuje, že v žádosti ze dne 1. 6. 2012 navíc není zmíněn žádný odkaz na v té době probíhající řízení u Městského soudu v Brně vedené pod sp. zn. 19 C 48/2010.

6. S ohledem na výše uvedené je dle stěžovatele zřejmé, že Krajský soud v Brně neustále porušuje jeho právo na spravedlivý proces, když se stanoveným postupem dožadoval svého práva daného zákonem, avšak soud odmítá zahájit na základě jeho podání řízení a jeho návrh založil do jiného, trestního, spisu, byť jeho podání je evidentně občanskoprávního charakteru s odkazy na paragrafy občanského soudního řádu.

7. Stěžovatel uzavírá, že Vrchní soud v Olomouci návrh na určení lhůty dle § 174a zákona o soudech a soudcích zamítnul ze zcela nepochopitelných důvodů, přičemž se jím v podstatě přímo nezabýval, když si tento návrh spojil s jiným řízením (u Městského soudu v Brně pod č. j. 19 C 48/2010), se kterým neměl nic společného. Jelikož ve spise tohoto řízení pochopitelně žádost stěžovatele ze dne 1. 6. 2012 nenalezl (ani ji najít nemohl, neboť s tímto řízením nesouvisela a nebyla v tomto řízení podána), návrh na ukončení průtahů v řízení, které doposud nebylo Krajským soudem v Brně ani zahájeno, byť k tomuto dal stěžovatel před dvěma lety podnět, zamítl, čímž rovněž porušil stěžovatelovo zaručené právo na spravedlivý proces.


III.

8. K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení - Vrchního soudu v Olomouci.

9. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření pouze odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a navrhl, aby stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

10. S ohledem na obsah vyjádření Ústavní soud toto vyjádření již dále nezasílal stěžovateli k replice.

IV.

11. Ústavní soud nejprve pro přehlednost přistoupil k rekapitulaci okolností důležitých pro posouzení ústavní stížnosti.

12. V trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 13/2001 bylo dne 3. 11. 2009 vydáno usnesení, kterým byla ve věci odsouzeného D. H. (stěžovatele) výrokem II do úschovy uložena částka 209 109 Kč, a to s odkazem na ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu, přičemž stěžovatel a jeho matka byli vyzváni, aby svůj nárok uplatnili v občanskoprávním řízení.

13. Stěžovatel se vydání finančních prostředků z úschovy soudu domáhal nejprve v roce 2010 žalobou. Ta byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2012 č. j. 19 C 48/2010-48 zamítnuta, a to z důvodu nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného - Krajského soudu v Brně, neboť tento žalovaný nemá věcnou pasivní legitimaci ve sporu, tedy nemá povinnost předmět úschovy žalobci (stěžovateli) vydat.

14. Městský soud v Brně opřel své rozhodnutí o stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. Cpjn 203/2005. Z toho je zřejmé, že účastníky občanského soudního řízení o úschově věci uložené na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu jsou ten, kdo ji vydal (§ 78 trestního řádu), nebo komu byla odňata (§ 79 trestního řádu), dále ten, kdo na ni uplatňoval v trestním řízení právo, popřípadě také ten, kdo na ni uplatnil právo u soudu v občanském soudním řízení, aniž by tak učinil u orgánu činného v trestním řízení; složitel v tomto řízení nevystupuje. Ten, kdo věc vydal, nebo komu byla odňata, má postavení příjemce (tj. žalobce - stěžovatel), ten, kdo na věc uplatňoval právo v trestním řízení má postavení přihlašovatele (tj. matka stěžovatele). Žalovaný (Krajský soud v Brně) v řízení o úschově finanční hotovosti vystupoval jako složitel, a není tak účastníkem občanského soudního řízení o úschovách.

15. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, zároveň však také podal žádost o vydání věci z úschovy. Žádost o vydání věci z úschovy dle § 185d o. s. ř. podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Brně dne 1. 6. 2012 a doložil ji prohlášením své matky s úředně ověřeným podpisem, která souhlasila s vydáním zajištěné částky ve výši 209 109 Kč jeho osobě. Tato žádost byla adresována obecně Krajskému soudu v Brně bez specifikace příslušného oddělení. V žádosti se v rámci vylíčení podstatných okolností vyskytuje odkaz na řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 13/2001, nicméně z žádosti je zároveň jasně patrné, že se jedná o žádost o vydání věci z úschovy podle § 185d o. s. ř. Žádost navíc přímo odkazuje na výkladové stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. Cpjn 203/2005.

16. K žádosti stěžovatele o vydání věci z úschovy ze dne 1. 6. 2012 Krajský soud v Brně prostřednictvím předsedy senátu 52 T, kterému byla předložena, dne 20. 6. 2012 sdělil, že žádosti vyhovět nelze, přičemž je zcela nadbytečné v této věci opakovaně oslovovat trestní soud. Předseda senátu uvedl, že trestní soud ve věci již dále nerozhoduje a je třeba vyčkat pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 48/2010, protože pouze pravomocné skončení tohoto řízení ukáže, jak bude dále s hotovostí naloženo.

17. O odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2012 č. j. 19 C 48/2010-48 bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 71 Co 222/2013 tak, že rozsudek byl potvrzen. Odvolací soud vyslovil souhlas s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně a shodně odkázal na příslušné výkladové stanovisko Nejvyššího soudu s tím, že nemá důvod se od vyslovených právních závěrů odklonit. Krajský soud v Ostravě dále uvedl, že se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že pokud byly odstraněny rozpory mezi příjemcem (stěžovatelem) a přihlašovatelem (matkou stěžovatele) ohledně vlastnictví předmětné finanční částky, a byly tak splněny podmínky pro vydání předmětu úschovy dle § 185d o. s. ř., postup Krajského soudu v Brně, který předmět úschovy nevydal, není správný, přičemž však tento skutek nebyl předmětem daného řízení.

18. Dne 22. 8. 2013 zaslala právní zástupkyně stěžovatele Krajskému soudu v Brně podání s opětovnou žádostí o rozhodnutí o žádosti stěžovatele ze dne 1. 6. 2012. V žádosti uvedla, že skutečnost, že soud jako složitel nemůže být účastníkem občanského soudního řízení o úschovách, ještě neznamená, že soud nemusí finanční prostředky z úschovy vydat, když žádost o vydání byla řádně podána a odůvodněna a stěžovatel splnil všechny podmínky pro vydání úschovy dle § 185d o. s. ř. Tato žádost, opětovně adresovaná obecně Krajskému soudu v Brně, byla znovu předložena trestnímu oddělení 52 T. Předsedou tohoto senátu bylo dne 26. 8. 2013 právní zástupkyni stěžovatele sděleno, že není povinností trestního soudu sledovat další průběh civilního řízení, neboť trestní soud nadále ve věci úschovy již není příslušný, nerozhoduje ani fakticky předmět úschovy nevydává, neboť jde již nadále výlučně o režim posuzování a rozhodování v občanském soudním řízení.

19. Po tomto sdělení předsedy senátu trestního oddělení 52 T se právní zástupkyně stěžovatele obrátila dne 3. 9. 2013 na předsedu Krajského soudu v Brně s žádostí, aby byla žádosti stěžovatele ze dne 1. 6. 2012 přidělena spisová značka, aby byla postoupena z trestněprávního oddělení občanskoprávnímu oddělení a aby bylo o žádosti příslušným oddělením rozhodnuto v souladu s § 185d o. s. ř., protože stěžovatel splnil všechny podmínky pro vydání úschovy. V žádosti uvedla, že postup krajského soudu je nesprávný, žádost byla opakovaně předkládána trestnímu oddělení 52 T navzdory tomu, že mu nebyla adresována, přičemž je v původním trestním spisu sp. zn. 52 T 13/2001 již déle než rok založena, místo toho, aby byla postoupena příslušnému občanskoprávnímu oddělení, přestože je v ní zcela zřetelný odkaz na ustanovení § 185d o. s. ř. Spisová značka soudu přitom nemůže být stěžovateli známa, když se jedná o první podání, a žádosti tak měla být spisová značka příslušného občanskoprávního oddělení přidělena.

20. K této žádosti bylo osobou pověřenou zastupováním místopředsedy Krajského soudu v Brně právní zástupkyni stěžovatele dne 4. 10. 2013 sděleno, že její výhrady směřují do samotné rozhodovací činnosti soudu, do které správa soudu, a tedy ani její vedení, nemůže zasahovat. Ve vyjádření je dále uvedeno, že stěžovatel své námitky může uplatnit pouze v řízení před odvolacím soudem, tj. Vrchním soudem v Olomouci.

21. Návrhem adresovaným Vrchnímu soudu v Olomouci se stěžovatel dle § 174a zákona o soudech a soudcích domáhal, aby soud určil lhůtu pro provedení procesního úkonu - vydání rozhodnutí o žádosti o vydání věci z úschovy dle § 185d o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.

22. Vrchní soud v Olomouci návrh zamítl. Konstatoval, že žádost stěžovatele ze dne 1. 6. 2012 není ve spise Městského soudu v Brně č. j. 19 C 48/2010 založena, přičemž z jejího obsahu je dle názoru vrchního soudu zřejmé, že tato byla adresována Krajskému soudu v Brně, ve věci vedené pod sp. zn. 52 T 13/2001. Vrchní soud tedy dospěl k závěru, že předmětnému návrhu na určení lhůty nelze vyhovět, neboť návrhem je požadováno určení lhůty k úkonu, k jehož provedení není Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 71 Co 22/2013 (pozn. správně sp. zn. 71 Co 222/2013) příslušný, a proto k žádným průtahům v tomto řízení, které je navíc pravomocně skončeno, nedochází.


V.

23. V následujících bodech Ústavní soud shrne příslušná zákonná ustanovení, judikaturu a závěry učiněné v odborných komentářích k dané problematice.

24. Z ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích vyplývá, že má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Soudem příslušným o návrhu rozhodnout je v občanském soudním řízení a trestním řízení soud nejblíže vyššího stupně, směřuje-li návrh proti okresnímu, krajskému nebo vrchnímu soudu (§ 174a odst. 4 zákona o soudech a soudcích).

25. Ustanovení § 185f o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013) stanoví, že přijímá-li soud do úschovy věci v případech stanovených zvláštními zákonnými předpisy, řídí se ustanoveními příslušného předpisu, a není-li jich, ustanoveními § 185a až 185h o. s. ř., a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu. Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (185d o. s. ř.).

26. Problematikou úschov souvisejících s trestním řízením se zabývalo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. Cpjn 203/2005, v rámci kterého Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

27. Rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu o tom, že věc, která mu byla podle ustanovení § 78 trestního řádu vydána nebo kterou podle ustanovení § 79 trestního řádu odňal, se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, jde o soudní úschovu podle ustanovení § 185f o. s. ř.

28. Věc, o níž bylo podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje.

29. Účastníky občanského soudního řízení o úschově věci uložené na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu jsou ten, kdo ji vydal (§ 78 trestního řádu) nebo komu byla odňata (§ 79 trestního řádu), ten, kdo na ni uplatňoval v trestním řízení právo, popřípadě také ten, kdo na ni uplatnil právo u soudu v občanském soudním řízení, aniž by tak učinil u orgánu činného v trestním řízení; složitel v tomto řízení nevystupuje. Ten, kdo věc vydal nebo komu byla odňata, má postavení příjemce. Ten, kdo na věc uplatňoval právo v trestním řízení, má postavení přihlašovatele.

30. Věc, která byla uložena do úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, se vydá tomu z účastníků řízení o úschově, který o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli ostatní účastníci souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu.

31. Znamená to zejména, že uložená věc bude odevzdána tomu, kdo věc vydal či komu byla odňata (příjemci), nebo tomu, kdo na ni uplatnil v trestním řízení právo (přihlašovateli), anebo přihlašovateli, který na ni uplatnil právo až u soudu v občanském soudním řízení, jen tehdy, jestliže o to požádal a současně jestliže s vydáním (odevzdáním) věci žadateli souhlasili ostatní účastníci řízení. V případě, že o vydání věci požádá více účastníků řízení nebo že s odevzdáním věci žadateli nebude souhlasit některý z ostatních účastníků řízení, bude věc odevzdána žadateli (jednomu z více žadatelů) tehdy, bude-li účastníku, který odevzdání odporoval, pravomocným rozsudkem soudu vydaným v řízení podle části třetí občanského soudního řádu uloženo, že je povinen souhlasit s odevzdáním věci žadateli.

32. Soud v řízení o úschově věci proto vždy vyžádá od ostatních účastníků řízení vyjádření, zda souhlasí s tím, aby uložená věc byla odevzdána žadateli (tomu z účastníků občanského soudního řízení o úschově, který o vydání věci požádal). Vysloví-li ostatní účastníci řízení souhlas s odevzdáním věci žadateli, popřípadě shodnou-li se na tom, že věc bude vydána jednomu ze žadatelů, soud o odevzdání věci žadateli (jednomu ze žadatelů) rozhodne usnesením a po právní moci usnesení přijme opatření, aby mu uložená věc byla (tím, kdo má věc u sebe) skutečně odevzdána.

33. V souladu s těmito závěry vyplývajícími ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. Cpjn 203/2005 je také odborná komentářová literatura, dle které úschova, o níž rozhodl orgán činný v trestním řízení podle § 80 odst. 1 trestního řádu, je úschovou u soudu podle § 185f o. s. ř. O přijetí věci do úschovy soud v občanském soudním řízení nerozhoduje, postavení příjemce má ten, kdo věc orgánům činným v trestním řízení vydal nebo komu byla odňata, postavení přihlašovatele má ten, kdo na věc uplatňoval právo v trestním řízení, popř. ten, kdo na ni uplatnil právo po jejím složení do úschovy, přičemž složitel v řízení nevystupuje (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s 1380).

34. Na rozhodování o vydání předmětu úschovy se použije ustanovení § 185d o. s. ř., v souladu s nímž se předmět úschovy vydá tomu z účastníků řízení, který o to požádal, a jen v tom případě, že s vydáním věci tomuto žadateli ostatní účastníci řízení souhlasili. Obdrží-li tedy soud žádost některého z účastníků řízení na vydání věci, vždy o jejím podání vyrozumí ostatní účastníky a vyzve je k tomu, aby sdělili, zda s navrhovaným vydáním souhlasí, či nikoliv. Pokud některý z účastníků odepře svůj souhlas udělit, je proto i zde nutné přesunout řešení vzniklé sporné situace do klasického řízení sporného, a to tak, že žadatel se obrátí na soud se svou žalobou, aby nesouhlas některého z účastníků řízení byl nahrazen pravomocným rozsudkem předpokládaným v ustanovení § 185e o. s. ř. (Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2013).


VI.

35. Ústavní soud opakovaně judikuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto ani soudem nadřízeným civilním, trestním a správním soudům. Do rozhodovací pravomoci těchto soudů je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však v projednávaném případě podle názoru Ústavního soudu došlo.


VII.

36. Vzhledem k okolnostem případu je předně třeba poznamenat, že právní zástupkyně stěžovatele jako osoba právně vzdělaná by měla pečlivěji zvažovat, jakým způsobem soudům adresuje svá podání. Jistě by bylo vhodnější, pokud by původní žádost o vydání věci (stejně jako následná urgence) nebyla adresována pouze obecně Krajskému soudu v Brně, ale přímo příslušnému civilnímu oddělení daného soudu. Dá se předpokládat, že pokud by tomu tak bylo, k problému, který je základem ústavní stížnosti, by s velkou pravděpodobností vůbec nemuselo dojít.

37. Souhlasit lze s argumentací předsedy trestního senátu 52 T Krajského soudu v Brně spočívající v tom, že trestní senát již ve věci úschovy nebyl dále příslušný, a proto o žádostech stěžovatele nijak rozhodnout nemohl, neboť účelem trestního řízení není, aby v něm soud nebo jiný orgán činný v trestním řízení řešil skutkové nebo hmotněprávní pochybnosti o tvrzeném vlastnickém nebo jiném právu, přičemž k rozhodování o takových otázkách jsou zásadně povolány soudy v občanském soudním řízení.

38. Částečně je přitom možné pochopit, že rejstříkové oddělení příslušného soudu žádost stěžovatele omylem přiřadilo ke spisu sp. zn. 52 T 13/2001, když tato spisová značka se jako jediná vyskytovala v žádosti stěžovatele o vydání věci z úschovy vzhledem k tomu, že byla potřebná pro vylíčení okolností případu.

39. Nicméně z obsahu předmětné žádosti je zřejmé, že se jedná o žádost o vydání věci z úschovy v souladu s ustanovením § 185d o. s. ř., když stěžovatel v žádosti dokonce cituje příslušné stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. Cpjn 203/2005. Tato skutečnost je zcela jednoznačně patrná i z urgence stěžovatele (resp. z opakované žádosti) ze dne 22. 8. 2013, ve které se uvádí, že stěžovatel splnil všechny podmínky pro vydání úschovy podle § 185d o. s. ř., žádost byla podána a řádně odůvodněna, a proto je krajský soud žádán, aby o této žádosti rozhodl v souladu se zákonem, konkrétně v souladu s § 185d o. s. ř.

40. Za dané situace se pak postup předsedy senátu 52 T, který, byť si byl vědom nepříslušnosti svého senátu, žádost stěžovatele nepostoupil příslušnému civilnímu oddělení, případně nevrátil zpět soudnímu rejstříku k přiřazení nové spisové značky, jeví jako nesprávný.

41. V důsledku toho, že takto nepostupoval, zůstala žádost stěžovatele z roku 2012 založena ve spise nepříslušného trestního oddělení a nemohlo o ní být rozhodnuto ani soudcem příslušného civilního oddělení, což tvoří skutečnou podstatu problému. Výsledkem je nepřípustný stav, kdy se stěžovatel více než dva roky domáhá vydání věci, ale o jeho žádosti doposud nebylo nijak rozhodnuto, a to navzdory tomu, že mezi stěžovatelem coby příjemcem a jeho matkou coby přihlašovatelkou dle tvrzení stěžovatele panuje v otázce vydání zajištěné částky stěžovateli shoda.


VIII.

42. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2014 č. j. 3 UL 12/2014 a domáhá se jeho zrušení. Tímto usnesením vrchní soud zamítl jeho návrh, aby soud určil lhůtu pro provedení procesního úkonu - vydání rozhodnutí o žádosti o vydání věci z úschovy dle § 185d o. s. ř. ze dne 1. 6. 2012.

43. Ústavní soud shledal, že stěžovatelem napadené rozhodnutí je nedostatečně, nesrozumitelně a nelogicky odůvodněno, což vede ve svém důsledku k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

44. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2014 č. j. 3 UL 12/2014 vyplývá, že soud rozhodoval o návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve vztahu k věci vedené pod sp. zn. 71 Co 222/2013 u Krajského soudu v Ostravě. O tom svědčí následující dvě formulace na straně 1 usnesení: "Vrchní soud v Olomouci rozhodl ... o návrhu ... podaném proti Krajskému soudu v Ostravě na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené pod sp. zn. 71 Co 222/2013" a "Návrhem ze dne ... se domáhal, aby Krajskému soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 71 Co 222/2013 byla určena lhůta k vydání rozhodnutí o žádosti navrhovatele o vydání věci z úschovy dle ustanovení § 185d o. s. ř.".

45. Z návrhu stěžovatele je však patrné, že ten se v návrhu domáhá určení lhůty pro provedení procesního úkonu - vydání rozhodnutí o žádosti stěžovatele o vydání věci z úschovy dle § 185d o. s. ř. ze dne 1. 6. 2012, o které nebylo Krajským soudem v Brně, ke kterému byla podána, v dané době téměř dva roky od jejího podání rozhodnuto, tedy nebylo vydáno žádné rozhodnutí o vydání věci z úschovy či o jejím nevydání.

46. Stěžovatel se tedy v návrhu na určení lhůty u Vrchního soudu v Olomouci domáhal, aby lhůta k rozhodnutí byla určena Krajskému soudu v Brně, který ani po dvou letech od podání žádosti nezahájil řízení, když žádost stěžovatele zařadil do ukončeného trestněprávního spisu, místo aby jí přiřadil novou spisovou značku a o této žádosti bylo soudcem příslušného civilního oddělením rozhodnuto.

47. Z obsahu návrhu na určení lhůty však nijak nevyplývá, že by stěžovatel navrhoval, aby lhůta byla určena Krajskému soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 71 Co 222/2013. To by ostatně ani nebylo logické, neboť rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 71 Co 222/2013 bylo pravomocně skončeno původní řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal vydání věci z úschovy procesně nesprávným způsobem - žalobou proti Krajskému soudu v Brně, který však ve věci postrádal pasivní legitimaci a žaloba byla proto zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2012 č. j. 19 C 48/2010-48, což bylo následně potvrzeno právě rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 71 Co 222/2013.

48. Tomu, že se stěžovatel domáhal určení lhůty vůči Krajskému soudu v Brně, pak odpovídají i tyto formulace obsažené v usnesení vrchního soudu: "Krajský soud v Brně, vůči němuž jsou průtahy v řízení namítány, ve vyjádření k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu uvedl ..." (viz s. 2 usnesení vrchního soudu) a formulace "V posuzované věci návrh na určení lhůty směřuje proti Krajskému soudu v Brně, a proto o něm rozhoduje Vrchní soud v Olomouci" obsažená na s. 3 usnesení vrchního soudu.

49. V usnesení vrchního soudu je pak také stručně rekapitulován obsah spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 19 C 48/2010. Vrchní soud v Olomouci v usnesení konstatuje, že žádost stěžovatele ze dne 1. 6. 2012 o vydání věci z úschovy dle § 185d o. s. ř. není v tomto spise založena.

50. V této souvislosti je třeba dát za pravdu námitkám stěžovatele, když není zřejmé, proč by právě v tomto spise žádost stěžovatele založena být měla. Jedná se o spis Městského soudu v Brně, který vznikl z toho důvodu, že stěžovatel se nejprve domáhal vydání finanční hotovosti z úschovy žalobou proti žalovanému, kterým byl Krajský soud v Brně. Tímto postupem však vydání věci z úschovy dosáhnout nemohl a žaloba byla odmítnuta pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného s odkazem na výkladové stanovisko Nejvyššího soudu k dané otázce rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2012 č. j. 19 C 48/2010-48, který byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 71 Co 222/2013.

51. Stěžovatel tedy nejprve zvolil nesprávný procesní postup (žalobu proti Krajskému soudu v Brně, o které rozhodoval Městský soud v Brně, a o odvolání poté rozhodoval Krajský soud v Ostravě). Následně (resp. v mezidobí) však již zvolil postup správný, když se dne 1. 6. 2012 domáhal vydání věci z úschovy u Krajského soudu v Brně žádostí dle § 185d o. s. ř., a právě absence rozhodnutí o této žádosti byla předmětem návrhu na určení lhůty, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Olomouci.

52. Pro úplnost lze poznamenat, že Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem uvedeným na s. 2 usnesení vrchního soudu, že z obsahu žádosti stěžovatele ze dne 1. 6. 2012 lze dovodit, že byla adresována Krajskému soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 52 T 13/2001. Jak již bylo vysloveno výše, jako určité pochybení právní zástupkyně stěžovatele lze vnímat to, že žádost směřovala pouze obecně na Krajský soud v Brně, a nikoliv přímo na jeho civilní oddělení. Je pravda, že v žádosti se odkaz na spisovou značku 52 T 13/2001 objevuje, nicméně smyslem tohoto odkazu je přiblížení okolností případu. Z obsahu žádosti je naopak zřejmé, že se jedná o žádost o vydání věci z úschovy dle § 185d o. s. ř. a jako taková měla být postoupena na příslušné civilní oddělení.

53. Následně Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že návrhu stěžovatele na určení lhůty nelze vyhovět, neboť "návrhem je požadováno určení lhůty k úkonu, k jehož provedení není Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 71 Co 22/2013 příslušný, a proto k žádným průtahům v tomto řízení, které je navíc pravomocně skončeno, nedochází".

54. I pokud Ústavní soud pomine zjevnou chybu ve spisové značce (správně mělo být sp. zn. 71 Co 222/2013), nejeví se ani tento závěr vrchního soudu jako srozumitelný. A to vzhledem k tomu, že stěžovatel se návrhem na určení lhůty nedomáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu v řízení, které bylo již pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 71 Co 222/2013, což by ani nebylo logické, ale domáhal se určení lhůty k rozhodnutí o žádosti o vydání věci z úschovy dle § 185d o. s. ř. ze dne 1. 6. 2012, která byla adresována Krajskému soudu v Brně.


IX.

55. Usnesení vrchního soudu tedy nedostojí požadavkům na řádné odůvodnění, neboť výše naznačené nesrovnalosti svědčí o tom, že bylo patrně vypracováno s nižší pečlivostí, než která by odpovídala standardům řádného odůvodnění.

56. Za dané situace má Ústavní soud za to, že důvody k určení lhůty k provedení procesního úkonu v daném případě dány byly, respektive je především toho názoru, že vrchní soud adekvátně a srozumitelně nevysvětlil a nezdůvodnil svůj závěr, že tomu tak nebylo.

57. Ústavní soud uzavírá, že v záhlaví citovaným rozhodnutím obecného soudu bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud toto rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.